Pod názvem, který jsem si vypůjčil z knihy Marka Fishera Kapitalistický realismus (překlad Radovan Baroš, Rybka Publisher, Praha 2010, 112 s.) bych se rád aspoň opožděně svěřil s jedním svým novoročním přáním.
Konec roku 2010 byl ve znamení protestů proti současné vládě, respektive proti krácení platů státních zaměstnanců a proti nízkým platům nemocničních lékařů. Proti krácení platů státních zaměstnanců stávkovalo 8. prosince 2010 asi 148 tisíc osob z 650 tisíc, jichž se krácení týká. K akci Lékařského odborového klubu Děkujeme, odcházíme se přidalo a výpověď podalo 3576 lékařů z přibližně 16 tisíc, kteří pracují v nemocnicích. Organizátoři prosincové generální stávky si pochvalovali, jaké množství zaměstnanců ji podpořilo. Stejně tak organizátoři protestu Děkujeme, odcházíme jsou spokojení.
Na druhou stranu je ale zřejmé, že většina státních zaměstnanců a většina nemocničních lékařů, ačkoliv i oni s těmito akcemi často souhlasí, se k radiálnímu protestu neodhodlala. Prezident Klaus tak mohl na adresu generální stávky ihned po jejím skončení prohlásit, že „…dopadla směšným způsobem… že se jí nikdo nezúčastnil…“ Ministr zdravotnictví Heger tak mohl 15. prosince vydat prohlášení, v němž píše: „…kampaň Lékařského odborového klubu, provázená značnou mírou nevkusu a pouliční rétoriky, graduje do takové míry, že považuji za povinnost přehodnotit svá dosavadní tolerantní vyjádření a zaujmout k protestům definitivně odmítavý postoj.“
Proč obě zmíněné akce nedokázaly mobilizovat většinu lidí, kteří na současnou situaci doplácí, aniž by, jak už bylo mnohokrát napsáno, za ni nesli odpovědnost? Mark Fisher tvrdí, že za to může kapitalistický realismus. Kapitalistickému realismu podléháme téměř všichni. Podlehli jsme zdání, že kapitalismus nelze zvrátit, že kapitalismus sice není ideální, ale je to nejlepší systém ze všech možných systémů. Nevidíme a nepřipouštíme si lepší alternativy kapitalismu. Nikdo (levice) nám konkrétní alternativy nenabízí. Ve svém jednání jdeme kapitalistickému realismu na ruku.
Došlo to tak daleko, že často už ani nechceme zvyšování naší životní úrovně, už se snažíme jen o její zachování ve stávající výši. Boj se nevede o to, proč mají lidé, kteří jsou v současném finančním průšvihu nevinně, sponzorovat jeho viníky, ale jen o to, že někteří z nich je odmítají sponzorovat víc než dosud. Lidé chtějí mít svůj klid, chtějí si užívat zábavy, chtějí si vychutnávat prázdné zážitky (Jan Keller: Dorian Gray a společnost zážitku, Salon Práva 30. 12. 2010), jsou naprogramovaní tak, že nechtějí byť jen uvažovat o pravých příčinách současné situace, o tom, že oni sami mají aktivní podíl na svém vlastním útisku. Kapitalistický realismus pomátl vědomí chudnoucích a v dluzích vězících středních vrstev, které jsou s přibývající nouzí stále víc schizofrenně pravicové (střední vrstvy vyčítají například nezaměstnaným, že nepracují, zatímco jejich příslušníci berou i špatně placenou práci, když přišli o tu lepší; svojí pravicovou volbou se od této „parazitující spodiny“ snaží aspoň symbolicky oddělit – Jan Keller: Dva druhy pravicových voličů, Britské listy 22. 3. 2010).
Divím se neústupnosti našich mocipánů; vždyť by stačilo jen nepatrně zvýšit platy zaměstnanců a měli by klid. Lid by je uctíval a masově volil do poslaneckých a senátorských křesel, posvěcoval by jejich machinace, lid by dál pokorně sloužil systému. Hamižnost mocipánů se ale asi už i jim samým vymkla kontrole. V tom vidím jistou naději, že věci se přece jen mohou změnit.
Musí tu ale být ještě někdo, kdo navrhne alternativu. A to je moje novoroční přání: Kéž by se našla síla, která alternativu jasně a srozumitelně formuluje, která ji učiní viditelnou lékařům, učitelům, hasičům, policistům, horníkům, zemědělcům, živnostníkům, umělcům a vůbec všem lidem práce.
Až zde jasná alternativa bude, na protestní akci konečně přijdou všichni a budou chtít změnu opravdovou, ne jen kosmetickou úpravu.
Autor: MICHAEL DOUBEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |