Brněnské nakladatelství Host vydalo na podzim roku 2010 soubor čtyř povídkových knih nedávno zesnulého Jana Balabána (1961-2010). Pod názvem POVÍDKY přicházejí jako první svazek Balabánova sebraného díla (Brno, Host, 528 str.). Jde o knižně publikované povídkové knihy Středověk (Ostrava, Sfinga 1995), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004, Magnesia Litera v r. 2005) a Jsme tady (2006, dle ankety Lidových novin kniha roku) – ty všechny vyšly rovněž v brněnském Hostu. Svazek je doplněn o několik textů zveřejněných jen časopisecky (jedna próza je tištěna z rukopisu); o doslov nazvaný „Vážně“ se postaral editor Petr Hruška.
Jako autor současné tzv. střední generace, natrvalo poznamenané různými traumaty, iluzemi, sebeiluzemi a předsudky, je i Balabán dítě své doby. Absolvent FF UP v Olomouci (obor angličtina-čeština) v letech osmdesátých, přitom však „v důsledném vnitřním odporu vůči nesvobodě komunistického režimu“ (jak čteme doslova v životopisné poznámce, jazykem klonovaným a zmrtvělým do podoby šedé fráze), pracoval jako „technický překladatel v ostravských průmyslových závodech“, a to „až do konce života“ (str. VII).
Možná patřil k „nonkonformním“ studentům sužovaným „paradoxem, že studují komunistickou vysokou školu a zároveň komunisty nenávidí“ (s. 349). Možná patřil k „nonkonformním“ intelektuálům, které irituje, jak „všechno teď musí být nějak vyhozené z přirozených kloubů a vytlemené a rozcapené jak výkladní skříň“, jak soudí Hans v povídce Teroristka (s. 291). Když „ono se to“ nejlépe prodává, jako ta na plátně vyvedená hlava čečenské teroristky - pěkně odříznutá od těla. Kdyby k němu byl osud štědřejší, za nějakých dvacet třicet let by mohl reflektovat novou revoluci („revoluci“?).
V hodnotové orientaci většiny těchto „boys“ a „girls“ z roku 1989 se prostupuje cosi patologického s kreativitou, přerůstající v tvůrčí genialitu, nejprimitivnější předsudky s ostrým viděním a záblesky jasnozřivosti, upřímně míněný humanismus a „láska k bližnímu“ s nenávistí až bestiální, úcta s pohrdáním a sebepohrdáním, hrdé a vysoké s nízkým (nízké pak ještě s nižším), aniž by v tom oni sami spatřovali něco neobvyklého, rozporného, nekoherentního. „To je třídní přístup,“ řekla by si „strašná baba“ z povídky Oblak (citace ze str. 402-3), zrůdná stalinistka, jak jinak než ruského jména Saša a jak jinak než doslova - i v přeneseném smyslu slova - rakovinovým nádorem prolezlá, „soudružka“ vykašlávající duši a zvracející slova, jak jinak než v posledních chvílích života stíhaná výčitkami svědomí. Pronásledují ji hlasy jejích dětí: nenazvou ji jinak než „strašná bába“, ale současně autor s krutou otevřeností píše, že i ony opovrhují sami sebou, a své prokletí si uvědomují jako otevřené vředy na svém těle. Alexandru pronásledují i ohlasy čistek z dob revolučního teroru, vlastně „komunismu“, jak se to nazývá, paradoxně většinou hlasy mučených a mučících komunistů, mluvících jazykem Londonova Doznání. My jen dodejme, že jde o „třídní přístup“ naruby. Sociologicky vzato, Balabán je intelektuálním zrcadlem této koherentně nekoherentní generace, ale to by k umělecké tvorbě byl jen pramalý předpoklad, kdyby…
Balabánovy knihy je možné číst proto, že jejich autor je schopen podstatně přesahovat svá vlastní ideologická omezení, lamentace a kňučení, vydávaná za svobodu projevu či kdoví co, že dokáže zvolené monotéma obratně intelektuálně variovat. A možná ani nejde o tematickou stránku povídek, protože Balabánův smutek, podivný neklid a cosi černě vzteklého („ostravského“?) zasahuje i tak „nekorektní“ témata, jakým je povraždění německých vojáků americkými „osvoboditeli“ (povídka Porážka, s. 477-482).
Povídky všech čtyř knih jsou vnitřně důmyslně komponovány, propojeny postavami, časem i prostorem, prostupují se tematicky i formálně, jako kdyby to byly kapitolky nějakého nedokončeného románu. Jsou reflexivní, úvahové, někdy připomínají eseje rozvolněné do epického tvaru. Ovšem abychom je pochopili v mnoha rozměrech, včetně těch autorem nereflektovaných, museli bychom je číst opakovaně, mnohokrát, asi jako báseň.
Od jisté alegorické konstruovanosti a mnohoznačné lyričnosti (zvláště první knihy) přecházejí čím dále výrazněji v to, co budí na první pohled dojem syrového záznamu psychické reality, jakýchsi výjevů ze života, ovšem toho psychického, „filozofického“, něčím narušeného. Mnohé postavy charakterizuje absence duchovnosti, především „chlast“, nemoci, nepovedené soulože, bytí na okraji periferie (a za ní), ve špíně a k fyzické smrti, sebepohrdání, nenávist ke všemu, co překračuje jejich horizont zkušenosti, nebo i parazitismus. Každý je „sám ztracený v černotě svého bídného života, už nechce dále škodit, už nechce na dluh, už přijímá odplatu za hřích“ (povídka Most, s. 341). Motiv hříchu (viny a trestu) je stěžejním motivem Balabánových próz a možná prozrazuje i autorův protestantismus, nelítostný a nemilosrdný ve své důslednosti. Smilování? Snad jen po smrti…
Samy k sobě se mnohé Balabánovy postavy staví jako nepřátelské bytosti ve světě neomezené spotřeby a svobody - bez prostředků („bez cenzury“) a k tomu, aby si z života udělaly peklo, nepotřebují nikoho. Peklo nejsou „ti druzí“, ale mají ho v sobě a vždy ochotné sloužit jejich pošramocenému egu. Někdy jej přemohou, někdy jim někdo podá záchrannou ruku, někdy mají naději, ale - řeklo by se – tak nějak shůry danou, jako obláček na nebi. To dodává příběhu „náležitou, přímo protestantskou závažnost“, cosi mravoučného a mravoličného, např. pocit hrůzy z bloudění ve vegetativních kruzích. K Bohu si sami uzavírají cestu „svou neschopností alespoň chvíli mlčet a zaslechnout tichý hlas“ (s. 203). Vržení postav „do světa čisté bolesti“ (s. 292) dodává povídkám neklamný rozměr existenciální, což podtrhuje všudypřítomná reflexivnost, svého druhu „esejismus“. Zdá se, že autor tak chce uchopit to neuchopitelné, vnímat svět tak, aby byl „čtvrtý rozměr prostě přítomen v každé situaci“ (s. 328). Někdy se mu to daří, jindy vůbec ne.
Ve většině povídek se však projevuje Balabánova schopnost vykreslit scenérii i reflexivní monolog, jenž jako by byl snímán z vědomí postavy. Umí se projevit i jako slovesný umělec-malíř nebo jako básník, jenž slovem (metaforou přerůstající v symbol) bolest zmírní, oslabí, hektický pohyb zklidní, jed nejen destiluje, ale i neutralizuje. Např. v Ďáblově mělčině je dost a dost takových míst, jež jako by byla vyjmuta z čehosi „strašlivě krásného“. Ale pozor, hned v následujících řádcích si neodpustí polopatické lamentace, např. fráze o temných sedmdesátých letech“ (s. 349), proklamace typu „nástup stalinismu v Rusku vlastně pomohl přijetí nacismu v Německu /.../ Lidé vyděšeni bolševismem vyháněli čerta ďáblem. Celé dvacáté století by se takto dalo vyložit“ (s. 197), o tom, co „oni“, co „u komunistů“, co ty „svině“, jak děti proklínají ty „hajzly“, z nichž je jim na zvracení, tyto a další výrony nenávisti až za hrob. Tak, tak, a dokonce i dnes bolševismus pokračuje, jen „ve svobodné zemi bez cenzury“ (s. 442). Výlevy psychotika těžené z vědomí postav biblicky nečistých sice nejsou výroky autorskými, ale autorovi blízký vypravěč jen tiše pokyvuje hlavou. Tak, tak, hoši a dívky. Vlastně „boys“ a „girls“...
Vedle s odpuštěním slovních sr...ek překvapí efekty, které způsobuje autorova práce s motivem (resp. leitmotivem) světla v mnoha podobách, často podtrhující naturalistickou syrovost scény. Připomene prózu Durychovu či Demluvu, autorů jiného rodu než protestantského, ale přece jenom i v jejich díle se mísí tolik protiv, hodnot a pahodnot, skoro jako v duši našich Balabánů. Jeho hledání a nemožnost nalezení má v sobě mnoho tragického patosu, protože všechny postavy jsou de facto slepé, jen čas od času schopné cosi autorem „osvětleného“ (až k přízračnosti…) vnímat. Všechny jsou částečně výrazem autorovy osobnosti, pronášejí vlastně monology tu a tam rozepsané do dialogů: pokud lze Balabánovi ještě něco vytknout po estetické stránce, jsou to právě ony dialogy, ploché jako výše citované monologické proklamace. Nejjistější je autor v lyrizovaném (nebo „odlyrizovaném“), vždy však esteticky mimořádně působivém popisu. Pokud lze mluvit o zlaté žíle geniality v hlušině slov, je nutno ji hledat v umělecké deskripci prostředí, v umění slovesného portrétu i „zátiší“, vhledu do předmětného okamžiku.
Slovem: Balabánovy povídky, podivně zasmušilé, plné touhy po kyslíku a nemožnosti se nadechnout, plné tlumeného „ostravského“ vzteku, vějířovitě komponované, jsou nabity neklidem i předsudky i patologií deformovaného prostoru lidského bytí. Našeho bytí.
Doslov Petra Hrušky nelze pokládat za povedený, pokud nebudeme volit výrazivo notně ostřejší, „balabánovské“. Tu a tam sice zazní zajímavý nápad a postřeh, např. o kompozici těchto povídek ve srovnání s romány, ale za věty typu „Balabán neplantá /.../ Balabán neplandá /.../ Balabán se nezdobí“ podobně jako „Balabán si nevymýšlí, ale zažívá“ by se měl stydět každý pachatel.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |