Ti, kdo studovali (střídavě) na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na brněnské filozofické fakultě nyní obnovené Masarykovy univerzity (dříve Univerzita J. E. Purkyně), by jistě potvrdili, že byly určité rozdíly mezi pražským a brněnským vysokým učením. Nedá se říci, že jedno by snad bylo lepší než druhé, ale i při stejných oborech se dala rozeznat „pražská“ a „brněnská“ škola, což bylo dáno hlavně pojetím některých oborů.
   Tento rozdíl se projevuje i při studiu cenné příručky Zbyňka Fišera s názvem PŘEKLAD JAKO KREATIVNÍ PROCES s podtitulem Teorie a praxe funkcionalistického překládání (vydavatelství Host, Brno). Má 319 stran a hlásí se právě k brněnské škole. Výmluvné je již řešení obálky knihy, s použitím obrazu Jablečná jadérka od Pavla Hayeka.
   My nemáme příliš teoreticky pojatých pojednání o překladech, snad si někteří vzpomenou na starší knihu (a některé jiné jeho studie) Jiřího Levého Umění překladu, ostatně citovanou i v soupisu literatury, zde jako 2. doplněné vydání z nakladatelství Panorama. Soupis literatury, jak jej sestavil Zbyněk Fišer, skýtá ovšem i další ponaučení: jestliže i v nedávné minulosti se autoři, zabývající se překlady, mohli opírat spíše o publikace sovětské, případně polské, nyní je tomu jinak. Vznikla početná literatura jako výsledek různých sympozií a konferencí, v uvedené knize se její autor často opírá o publikace německé a anglické. Zde ovšem se tolik nevěnují přímo příkladům z překládání, ale více méně teoreticky překladatelskému umění.
   Pro zahraničního uživatele Fišerovy práce by možná stálo za zmínku i uvádění příkladů z překladatelské praxe, což je zastoupeno i u nás, jako třeba ve srovnání některých charakteristických textů: zde se odkazuje třeba na Goethovo dílo, připravené k vydání L. Kunderou a M. Trávníčkem Über allen Gipfeln, jehož 1. vydání je z Kunštátu, 1982, jako strojopis. Podobných srovnávacích souborů je ovšem k dispozici více, třeba E. A. Poe. Leccos bychom nalezli i u Karla Čapka v Moderní francouzské poezii a u Vítězslava Nezvala. Zdá se, že Fišerovi je bližší německá jazyková oblast.
   Fišer užívá ne úplně běžného pojmu „translát“, který vysvětluje hned v úvodu jako „textotvorný akt“ a již tím nabízí úvahu o hranicích toho, co je tvůrčí, a co nikoli. Tušíme již, že Fišerovo pojetí překladu je od samého začátku chápáno jako snaha posoudit překlad v kontinuální vazbě – tu se již opírá o knihu Paula Kußmaula Kreatives Übersetzen z roku 2000. Z této práce sice čerpá, ale domýšlí mnohé její podněty i s četnými příklady domácí produkce. V tomto smyslu sahá do textů Egona Bondyho, H. Ch. Andersena, Josefa Hiršala (experimentální poezie) aj. Za jádro knihy je nutno pokládat bloky jako Text v procesu překladu, Strategie překladu, Kognitivní vědy a překládání. Přesah do vlastní metodicko-pedagogické činnosti lze nalézt ve dvou závěrečných oddílech, ve Výuce překládání a Tvůrčí práce s textem. Závěrečná část se jmenuje Didaktický model tvůrčího překládání a je obrácena již výrazně pro praktické užití budoucích překladatelů.
   Dalo by se to všechno shrnout do základního východiska: ke kreativitě překládání je samozřejmým předpokladem znalost jazyka, z něhož je překládáno. A právě tento poznatek plnili, byť ojediněle, ti překladatelé, jejichž díla zůstávají trvale vepsána do dějin naší kultury, počínaje třeba Josefem Jungmannem, přes J. V. Sládka až k překladům z ruského jazyka (zde Josef Hora, Bohumil Mathesius, Marie Marčanová aj.). Základním rozdílem ve Fišerově pojednání oproti dřívějším způsobům je právě opomenutí těchto překladů z ruského jazyka do českého prostředí (až na výjimky, které jsou v knize zmíněny). Podotýkám ještě na závěr, že literaturu dělí na dvě části, na primární citované prameny a sekundární literaturu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]