Skvělého novináře Jiřího Dienstbiera jsem nejprve poznal zprostředkovaně v komnatách Světa v obrazech, kde na počátku své kariéry působil, pak jsem ho poznal i osobně koncem roku 1989 na setkání v Černínském paláci a za pár dnů nato v restauraci Na Můstku v Praze 1, když se slavilo první pražské české vydání Listů Jiřího Pelikána. Pak už jsem měl příležitostí více, při přípravě rozhovorů pro týdeník Sondy, jednou při dlouhém posezení na pivě U Pinkasů, kam nás pozval s mým kolegou Kazimírem Jánoškou, a také při zcela neobyčejné oslavě 70. narozenin v Hotelu Hoffmeister, kde jsem seděl u stolku s Pavlem Landovským, který jubilanta neustále po svém komentoval. Naposledy jsem se s Jiřím Dienstbierem viděl a mluvil s ním na prezentaci knihy nakladatelství Mladá fronta Křižovatka zvaná Balkán z pera Martina Ježka v pražské kavárně knihkupectví Academia v pondělí 25. října 2010. Byl jsem fascinován opakováním jeho stanoviska ke konfliktu na Balkáně, kategorickým nesouhlasem s Václavem Havlem a s postupem, který jménem republiky zvolil a prosadil. Stejně se vyjádřil i k uznání Kosova. Potěšilo mne, s jakou bravurou zopakoval slova ze své předmluvy ke knize mladého žurnalisty Martina Ježka (1978): „…S rostoucí bulvarizací většiny médií a zmenšením prostoru na stránkách novin, zahlcovaných skandály, senzacemi a černou kronikou, pro které dříve stačilo pár řádek, ubyla hloubková analýza dějů (news analysis) a z novin prakticky vymizela reportáž.“
   Dienstbier nazýval věci polistopadového vývoje v zahraniční politice pravým jménem, neohlížel se na autoritu ani svého někdejšího kolegy Václava Havla. Jeho hlavním zájmem v celém životě byla politika, nikoli žurnalistika. Ta byla pro Jiřího Dienstbiera jenom hlavním prostředkem. Neztratil lidskou dimenzi, ani když pravidelně se svou ženou a po boku Karla Schwarzenberga v posledních letech vymyslel a se Zdeňkem Reimannem organizoval gastronomickou soutěž o nejlepší český knedlík. Nabízel v ní své vlastní knedlíkové recepty a neohlížel se na předpisový společenský bonton.
   Smrt Jiřího Dienstbiera se mne nyní velmi dotkla, protože byl člověkem, který se neohlížel na seskupení kariéristů a chameleónů v české kotlině, jakých je vždycky přebytek. To konečně prokázal i ve svém novém postavení předsedy zahraničního výboru Senátu. Byl senátorem, jakých víc bude jen těžko. Zarazilo mne, že v první oficiální zprávě o skonu Jiřího Dienstbiera se objevila jenom silná slova o jeho antikomunismu – převzatá od těch, kteří mu kvůli jeho někdejšímu členství v KSČ nemohli, i přes jeho uvěznění v sedmdesátých letech, nikdy přijít na jméno. A zcela šokující pro mne byl i závěr nekrologu, že vynikal silnou kritikou prezidenta Václava Klause; o kritice Václava Havla ani slovo.
   Jiří Dienstbier byl velmi znalý domácí i zahraniční politiky i své novinářské profese a byl skvěle vybaven i jazykově. Byl to mimořádně dobrý člověk. Bude nám všem chybět.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]