Když jsme se procházeli sadem lidské hlouposti, pochopili jsme, že nám od počátku sametových časů neměla scházet opakovaná radost, dobrota, spravedlivost, hluboký život, a že jsme neměli pomíjet ani rozum, moudrost, koncepci či soustředěné poznání, zejména dlouho vybrušované zkouškami minulosti. Avšak uplynulo pár let, a někdy dokonce jen pár měsíců, shledali jsme, že nám vlastně schází skoro všechno – zejména poctivost, k naplnění tak hlučně proklamovaných hesel, mravnost, velkorysost, solidnost, skromnost, držení slova, kvalifikace, a další základní předpoklady skutečného rozvoje. Dnešní prezident Václav Klaus, který by nám v této chvíli, uprostřed krize, nejraději rozdával své rozumy, již od okamžiku „velkého cinku“ (jak prozradil jeho někdejší kolega a ministr hospodářství Karel Dyba), nesnáší slova jako plánování, prognózování, systematizace, koncepce – tyto termíny moderní ekonomové prostě pokládají za dědictví „sociálního inženýrství komunistů“. Podle toho se také odvíjelo a odvíjí tápání moci či vládnutí v Čechách.
   Nacházely se mocichtivé postavy, neuspokojení zloději za pulty zelinářských obchodů, podivní šejdíři, pohybující se kolem tuzexových prodejen, kteří snili v mrazivém podzimku roku 1989, aby z nich, tehdy vesměs puberťáků nebo skoro dvacetiletých podvraťáků, stali kvalifikovaní šizuňkové příštích dvaceti let. Konec konců i sám Václav, tedy Havel, dávno vytipovaná postava moci, se jala uplatňovat v první řadě svou vlastní nenasycenou mnohostrannou touhu. Když hovořil s překladatelem svého díla Odcházení, s Paulem Wilsonem, přiznal se doslova k tomu, že „jsme vlastně uprostřed revoluce s kvalifikací amatérů“. Což mu ovšem nebránilo v postupné a křečovité snaze o čtyřnásobnou prezidentskou volbu, i za cenu, že nakonec musel jednoho z poslanců nechat zatknout, protože v poslední ze čtyř voleb rozhodoval pouze jeden jediný hlas. A ačkoli se jednalo o „amatéry“, Havel neváhal vést v televizním přenosu učené rozpravy o ekonomice státu, dokonce o financích, které patří k nejsložitějším komponentám daného oboru. Takže se nelze divit, že v diskusích týkajících se divadelního Odcházení Václava Havla padla i otázka, zda „pro právě tohle se Češi osvobozovali?“
   První až čtvrtý prezident, který by se nebránil ani páté volbě, svého času pravil: „Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme… Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury. Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátám základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné: Nejde to!“
   Takže poté, co jsme si zopakovali, co nám v Čechách od počátku scházelo, se můžeme zamyslet, čeho je naopak v zemi nadbytek. Z mezinárodních srovnání plyne, že vedeme v negramotnosti, rozvráceném školství, v nepatrném rozhledu a znalostech maturantů, v nejzkorumpovanější politice, v nenasytnosti podnikatelů, v počtu mafiánů, miliardářů, v rozvráceném zdravotnictví, ve výrazné nezaměstnanosti, v přesunu zisků do daňových rájů, v proměně „králíkáren“ ve slastné bydlení v našich panelácích. Nepostrádáme ovšem maléry v nedobytnosti práva, vedeme ve vydírání, ve strachu ze zítřka, v podlosti a trvalé nekompetentnosti a v lhostejnosti obecného lidu. Vzpomeneme-li v této chvíli na časy před 21 lety, provázené naivním jásáním, shledáváme, že jsme dosáhli realizace jediného jevu. Objevili jsme vynález, známý od 11. století a zvaný CAMERA OBSCURA.
   Jak víme, jde o temnou místnost, respektive komoru s jediným malým otvorem. Tím prochází světlo, které na protější stěně vytváří převrácený obraz předmětů, jevů, nacházejících se před otvorem. Obraz by mohl být sice převrácen, kdybychom do otvoru vložili čočku. Což se ovšem nestalo, tudíž žijeme ve světě, v němž se všechno převrátilo vzhůru nohama. Vytvořili jsme ideový obraz, v němž se sliby obrátily, a adjektivum obskurní patří k výjevům, které pozorujeme a jichž jsme denně svědky.
   Tak se stalo, že ke kýženým proměnám nedošlo, a Ludvík Vaculík měl pravdu, když pravil, že „příčiny toho, proč vznikl socialismus, trvají a doslova se opakují. Nepřidali jsme ani jednu novou myšlenku“. Tudíž jsme se vrátili k tomu, co se neosvědčilo: v naší kameře zvané „obscura“ jsme se ocitli ve stavu, který se evidentně neosvědčil, nicméně tvrdíme (čteme, slyšíme, vidíme atd.), že jsme na vrcholu našeho úpěnlivého snažení.
   A tak bychom se mohli přiučit i od zemí a státníků velmi vzdálených a jen zdánlivě prostomyslných. Na Valném shromáždění OSN promluvil o budoucích vizích bhútánský premiér Jigmi Thinley, který do perspektiv nového tisíciletí zařadil lidské štěstí. Upozornil na svou zemi, v níž krom HDP (hrubého domácího produktu) sledují HDŠ, totiž hrubé domácí štěstí. „Chápeme štěstí,“ pravil, „jako stav bytí, které se uskutečňuje prostřednictvím prozíravé rovnováhy mezi růstem materiálního komfortu a růstem naší mysli a našeho ducha, a to ve spravedlivém a udržitelném životním prostoru.“
   Takže Havel, Klaus a jejich kamarila, jak vidno, by se mohli dále učit či přiučovat v dálavách, o nichž jsme donedávna měli jen neurčitou představu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]