Tak už tomu v čase žití bývá, že mnozí z nás se bažinou brodí a jiní se zase za slušný peníz u kecacího pultíku hrdlí. Tak se přihodilo, že se vytratila hrdost z nás. Někdy se dostavil i smutek, když se zastavil výrobní pás. Někomu ujel vlak, a tak zůstal už jen boj s korupcí, o němž je slyšet z vládních úst. Tvrdá realita však hlásá, že na tomhle bitevním poli byl setsakramentsky dlouhý půst. Kdy už bude jako v ráji? Vždyť po vyhnání Adama a Evy je tam prázdno a na čele demografů ubylo vrásek. Lidí totiž přibývá a vody k pití naopak ubývá…
V metropoli pražské se už zřejmě blahobyt dobývá do městských bran. Jedenáctka, či snad jen pouhá desítka představitelů v radě hlavního města o ničem jiném než o lepším příštím nemluví. Užívání jakési karty se prostě nařídí. Sekyra se zřejmě opět zasekne do městské kasy a na pozemcích v Holešovicích, v Libni a také na bývalém nádraží na Žižkově vyrostou další studené betonové krabice. Na Smíchově už stojí a atmosféra metropole se tak vytrácí stejně, jako mizí odpadky ve spalovně v Malešicích. Přibližuje se naopak kolorit ocelového města, který již kdysi lidstvu nastínil spisovatel fantastična Jules Verne.
Korupční prostředí najednou mizí snad rychleji, než se dokáže pohybovat světelný paprsek. Kulový blesk je proti jeho mizení úplný loudal. Již jsem zmínil prvočíslo jedenáct v souvislosti s vedením Prahy. Po jedenácti letech jeden šoumen, co rozebral desítky milionů korun, vyfasoval od soudu podmínku. Korupčníci se tak konečně začali strachy třást. Nejspíš ale jen zimou, když někdo z nich usnul u otevřeného okna. K blížící se rajské atmosféře prý napomohou reformy. Zažil jsem jich už přehršel. Ve věku patnácti let i reformu měnovou. Tehdy mi rodiče dali do rukou dosud nevídaný peníz – stokorunu. Já v zápětí namísto třiceti haléřů za noviny vysolil patnáct korun…
Reforem se mocným zachtělo, ale pohrdli stát se příkladem. Nestačili si v předstihu seškrtat vlastní prebendy o deset procent a měli tak alespoň šanci zmenšit blížící se společenské třenice. Navíc neexistují schopní a vědoucí lidé se snahou změnit systém, v němž se pořád mnozí touží opírat o státní zdivo. Někdo i s navlečenými klotovými rukávy.
Pranepatrnou ukázkou, proč cesta ke kýženému ráji se čím dál víc klikatí, nabídl nedávný a kdysi normální sněhový příkrov. Nebývalo zajisté tolik automobilů v ulicích. Avšak během jediného dne bývalo Václavské náměstí zbaveno sněhu pomocí lopat a dřevěných kár posouvajících se lidskou silou k nábřeží Vltavy. Domy na náměstí taky nebývaly v cizím držení. Tihle novodobí majitelé se už nemusí postarat o snadnější chůzi po chodníku, ale naopak si mohou na exotických ostrovech objednat další pitivo, pardon, drink. Zmíněný ostrovní ráj je už také rájem i pro naše milovníky rajské pohody, co vyslovují v současnosti tak žhavé a současně mrtvé slůvko – korupce.
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |