Pesach

   Pesach
   V prostorném pražském bytě se schylovalo k půlnoci. V pokoji s velkou knihovnou, starým gaučem a mnoha křesly se dvě ženy dívaly na televizní obrazovku. Ta starší pletla pánský svetr ze světlé vlny a jen občas zvedla oči od jehlic. Ta mladá ležela zavrtaná v malých a velkých polštářích cihlových barev a upřeně sledovala film.
   ,,Já nechápu, proč slušnější pořady jsou až tak pozdě v noci. Mami, půjdeš vyvenčit Darinku?
   Chlapi už určitě všichni spí.“
   ,,Prosím tě, Ester, ty se tváříš, jako by psa venčil v noci někdo jiný než já. Ale já jdu ráda. Alespoň vidím, jak vypadá ulice bez lidí a Jindřišská věž v noci. Taky se musím před Pesachem pořádně rozhýbat, abych byla v kondici na úklid. Ty a tvůj muž si doufám uklidíte svůj pokoj a pomůžete mi s kuchyní,“ pohlédla Rut zkoumavě mezi polštářky.
   ,,Za prvé máme měsíc čas, za druhé jdu v pondělí na zkoušku, čili se budu zabývat gruntováním až za čtrnáct dní…. Krom toho nezapomeň, maminko, zapojit i tvého manžela a bratříčky,“ odpověděla až příliš nahlas dcera.
   „Efraim udělá to nejdůležitější, jako každý rok, zkontroluje, zda je všechno v pořádku a přečte nám Hagadu,“ odpověděla matka. Složila pletení a s úsměvem zmizela v hale.
   Za hodinu už byla v pokoji sama, aby vychutnávala ticho a vzácné chvíle soukromí. Celý tento den, jako ostatní dny, pracovala s lidmi a pro lidi. Milovala to, i když bývala zcela vyčerpaná. Také její rodina od ní s naprostou samozřejmostí očekávala množství domácích služeb, dělala tedy, co mohla. Ale tu chvíli v noci, kdy už všichni spali, a ona mohla být s nohama na dalším křesle sama, tu si vzít nenechala.
   Náhle upřela oči na spodní kraj knihovny. Vyběhla odtud malá myš s obrovskýma ušima. Rut se ani nehnula a sledovala zvířátko, jak na červeném koberci s perskými vzory pobíhá sem tam a hledá drobky. Namířila na myš TV ovladač a stiskla nějaký knoflík. Usmála se představě, že vypíná myš. ,,Co ty tady chceš? Zima je letos dlouhá, já vím,“ polohlasem promluvila Rut a myška zmizela pod nábytkem. Ještě před pár lety by takové setkání neproběhlo v klidu. Ale dnes mají všichni v rodině za sebou zvykací režim s krysou nejmladšího syna, takže malá myška je i pro Rut roztomilé zvířátko.

   Celý týden se opakovala noční setkání a celou tu dobu se dcera s matkou dohadovaly, jak se zbavit nezvaného hosta, než si najde cestu do spíže. Jed byl nepřijatelný, je nebezpečný pro psa, pastička nebyla v žádném obchodě k dostání.
   Rut se tedy šla zeptat do obchodu s potřebami pro chovatele.
   ,,Prosím vás, nemáte něco na myši?“ oslovila prodavače, který povytáhl obočí a vysypal na ni odpověď: ,,Z krmných směsí vám mohu nabídnout zrní nebo malé granule s vitamíny. Máme klece různých velikostí s vybavením nebo bez.“
   ,,Já tu myš ale doma nechci, ona přišla sama bez mého svolení.“
   ,,No to je něco jiného madam, mohu vám v tom případě nabídnout kočku,“ nadšeně pronesl prodavač.
   V té chvíli Rut pochopila, že je zcela určitě na špatném místě: ,,To tak, já budu mít potom doma myš a kočku. Dejte mi prosím nějaké krmení pro jezevčíka, když už jsem tady. Třeba tady ty rybí sušenky. Jedny velké a jedny malé.“
   Doma se Ester nevěřícně zadívala na balíčky a pronesla: ,,Jak to chceš zkrmit do Pesachu, když ten pes skoro vůbec nechce žrát nic kromě čokolády a masa. Koupila jsi chamec. Jestli to uvidí chlapi, bude průšvih.“
   ,,Začnu jako vždy s úklidem ve vysokých polohách, to jsou lustry, povrch skříní a tak. K psím zásobám se propracuji až v poslední fázi, až budeme uklízet podlahy a zásoby vlastních potravin. Nekupuj už raději novou mouku, prosím tě, musíme spotřebovat vše, co tu máme.“
   ,,Od tebe ty rady sedí,“ konstatovala Ester.
   V kuchyni, mezi oběma na podlaze, seděla stará šedivá fenka jezevčíka se slastným výrazem.
   Měla zde své dvě paničky, obě najednou. Jaké to bylo pro ni štěstí! Byla doba, kdy žila na venkově u té třetí, nejstarší. Ta byla nejúžasnější. Nikam nikdy neodjížděla, byly pořád spolu. Dávala jí máslíčko a šunku, kazil to tam jen starý páníček, kterému se pořád něco nelíbilo. Potom nejstarší panička přestala vstávat z postele a ty mladší se u nich střídali. Ale všichni byli smutní. Jednou tam zůstal už jen páníček a ten byl nejsmutnější. No a teď ji přestěhovali do města.
   ,,Darinko, nic se neboj, nakoupíme kuřátka a budeš dostávat celý Pesach kostičky,“ sehnula se Rut k psíkovi.
   ,,Poslechni,“ zavolala Rut dveřmi do další místnosti, ,,kde mám koupit kuřata? Nebo je obstaráš sám?“
   Dlouho bylo ticho a konečně odpověděl Efraim: ,,Maso se teprve doveze. Potom se musí rozdělit mezi kuchyně. Zeptej se u Ramba, jestli něco nemá.“
   ,,Proč bych se ho měla ptát, když jste dělali porážku vy pro obec.“
   ,,Protože je to pro tebe rychlejší.“
   ,,A dražší, ne. Ještě že mě neposíláš do Casablanky k Marokáncům.“
   ,,Ti už nejsou košer,“ zanotovala Ester.
   ,,Co zase provedli? Proč mi něco neřeknete, co kdybych tam šla na večeři.“
   ,,Prosím tě, mami, máš na to? Rabín jim vzal hechšer, protože ty jejich servírky už zase tančily břišní tance pro turisty.“
   ,,Na občasnou návštěvu tedy mám, jsem pracující nezávislá žena. Krom toho mě může někdo pozvat, když si to budu moc přát. V posledních dnech jsem měla například velké přání, aby zmizela ta myš a splnilo se mi. Je pryč.“
   ,,Myslíš tu malou a roztomilou, která mi před chvílí chodila po stole a po knihách?“ ozval se znovu odvedle Efraim.

   Každý týden přicházela pomáhat s úklidem Luba. Dokázala za pár hodin vše v bytě vyčistit a vyžehlit. Tentokrát měla víc práce než obvykle, protože bylo nutné zbavit celý byt kvašeného - ve všech koutech drobků a dekorací z obilí. Obrátit kapsy ve skříních a umýt podlahy pod koberci, vysmýčit všechny kouty a vydrhnout kuchyňské zařízení. Po večerech se museli zapojit i členové rodiny. Samozřejmě hlavně ženy.
   Rut byla ještě v kanceláři, když jí Luba z uklízeného bytu volala dotaz, proč jsou za všemi skříněmi vyrovnaná podle velikosti kolečka psího žrádla.
   ,,Viděla jsem tu myš ve vašich letních kloboucích. To ona si určitě dělá zásoby, musíte ji chytit. Jinak to neuklidíme nikdy,“ stěžovala si Luba s mírně ukrajinským přízvukem.
   ,,To je zlej sen, my mysleli, že Darinka tak dobře žere a ona si to psí žrádlo roznáší myš po bytě,“ bědovala Rut. ,,Přijdu dnes dříve. Přivedu myče oken, až dokončí práci tady v Maiselově ulici. Slíbili mi, že umyjí všech patnáct dvojitých oken najednou.“
   Odpoledne stáli před židovskou radnicí dva muži v zeleném oblečení s tyčemi a kbelíky.
   ,,Dobrý den, pánové, tak jsem tady a můžeme jít k nám domů. Platí dohodnutá cena za hodinu?“ přeptala se Rut pro jistotu.
   ,,Jistě paní, můžete si taky hned zkontrolovat naši práci,“ ukázal jeden z mužů na okna nad sebou. ,,Určitě budete spokojená. To víte, my máme teď jarní sezónu. Všichni chtějí mít co nejvíc slunce v bytech a v obchodech. Musí být vidět na nový sortiment ve výlohách. Všechno se musí jenom lesknout,“ rozpovídal se jeden z mužů, když je Rut vedla domů.
   ,,Vidíte ten obchod s prádlem, tam se to pane čistí raz dva. Velké plochy a nové rámy. Zato támhle nahoře vedle divadla, tam jsou malé tabulky a stará okna. To bylo utrpení. Přestavte si, že v jídelně naproti, kde jsou docela dobrá okna, nám nechtěli zaplatit.“
   Rut si nikdy neuvědomila, kolik oken každý den míjí po známé cestě, až teď jako by je pro ni objevil ten zelený muž.
   Monolog o mnoha dalších oknech skončil až ve chvíli, kdy odmykala dveře do jejich domu. Napadlo jí, co by asi slyšela od kominíka nebo metaře. Určitě další, pro ni nový pohled na svět, který si myslela, že dobře zná.
   ,,Čau mami,“ ozvala se vedle nich na chodníku Ester, ,,chci ti oznámit, že už toho mám dost. Celou noc jsme nespali, protože si ta šílená myš vlezla do papírových krabic pod naší postelí a štrachala v nich až do rána. Teď jdu ze školy a chytím ji sama!“
   Všichni vklouzli do domu za rozčílenou Ester, která energicky odemkla byt. V kuchyni minula překvapenou Lubu a zmizela v jednom z pokojů.
   ,,Vás učili na medicíně lovit myši rukama?“, zeptala se pobaveně Rut a poslouchala se všemi ostatními, co se děje za přivřenými dveřmi. Ty se najednou otevřely a v nich stála Ester s papírovým pytlem v ruce. S vítězným výrazem v krásné tvářičce ukazovala všem malou myš na dně, která se marně snažila uniknout.
   ,,Pro pána krále, jak jsi to dokázala?“ zeptala se Rut a kroutila hlavou.
   ,,Tak a osobně ji jdu pustit do parku. Jinak se jí nikdy nezbavíme,“ rozhodným hlasem pronesla Ester.
   Muži a Luba se na sebe významně podívali a šli obhlédnout práci. V bytě se srolovanými koberci ještě sundali záclony a začali mýt skla i rámy vysokých oken.
   Do toho pozdvižení zazvonil zvonek u dveří. ,,Erev tov Moše, co nám neseš?“ přivítala Rut mladého muže se světlým plnovousem.
   ,,Manžel vás pozdravuje a posílá vám krabice s macesy a dvě bedny vína. Mám to dole v autě.“
   ,,Ó děkuji ti, a kde jsi ho nechal, mého manžela?“
   ,,Vzkazuje, že přijde později, protože dnes zasedá vedení obce.“
   ,,Výborně, výborně. Jako vždy ve vhodnou dobu. Víš, Moše, před mnoha lety jsem si myslela, že si beru Efraima, ale vzala jsem si tuto obec. Asi to tak mělo být. Doufám, že k nám přijdeš na seder jako každý rok.“

   V předvečer prvního dne Pesach se Efraim zeptal, zda je vše připravené a když ho celá rodina ujistila, že ano, zhasnul světla. S nejmladším synem Danielem, který měl v jedné ruce zapálenou svíčku a ve druhé peroutku, kontrolovali místnost po místnosti. Do papírového sáčku smetli chamec, který zůstal přece jen někde zapomenut. Ráno ho spálí na dvorku.
   Nervozitu vystřídal pocit klidu. V čistém bytě už jen zbývalo otevřít skříň s pesachovým nádobím a nastěhovat vše do vyčištěné kuchyně. Hned ráno se začnou vařit tradiční jídla na sederový stůl.
   ,,Musím pořád myslet na tu myš, mami. Třeba venku hladoví… Mohli jsme ji dát do klece. Bude tady teď pro ni tolik drobků z macesů.“
   ,,Prosím tě, Ester, ona je venku svobodná.“
   ,,Jo, svobodná s prázdným břichem.“
   ,,Ale děvče, zvíře sice není člověk, ale svoboda je pro oba velká věc. I s prázdným žaludkem.
   Je to mimochodem téma týdne.“
   Ester se zamyšleně dívala z okna do tmy.


   Sci-fi
    ...Haló...
   - Dobrý den, můžu mluvit s Hospodinem?
   ...U telefonu, co si přejete?
   - Cože, to snad neni možný!
   ...Je. Chcete mě zkoušet? Lidé to dělávají.
   - Děda Josef mi vaše číslo dal, než umřel a řikal, že ho nikdo jiný nemá. Trvalo mi rok, než jsem se odhodlal.
   ...Jsou i jiní lidé, kteří ho znají. Co jste potřeboval?
   - No - já volám kvůli tomu, že se chci poradit ohledně... víte... nojo asi víte. Zkrátka si myslím, že bych měl vystoupit ze židovský obce v Praze.
   ...A proč jste tam vstoupil, Eliáši?
   - To je dobrý, vy víte, jak se jmenuju! Promiňte. Já se vrátim k tachles. Vstoupil jsem tam z trucu kvůli otci.
   ...A proč chcete teď zase vystoupit?
   - Už mám těch sporů na obci dost. Necítím se tam dobře. A stydím se za všechno, co se tam děje.
   ...Promiňte, rád bych vás upozornil, že je váš hovor časově limitován.
   - A safra, to jsem nevěděl.
   ...Člověk se mnou může mluvit jen jednou a to maximálně pět minut.
   - Cože?
   ...Je to zavedeno již velmi dlouho.
   - Snad od vynálezu telefonu, ne?
   ...Komunikovat se dá různě. Každý má většinou jen jednu důležitou otázku.
   - Tak to já se chci zeptat na něco úplně jinýho.
   ...Prosím.
   - Je to pravda, že se s dědou Josefem ještě někdy sejdu? Víte, strašně mi chybí.
   ...Ano, sejdete se. Už musím ale končit. Chcete ještě něco s tou obcí?
   - Ani ne, to se nějak vyřeší. Tedy doufám.
   ...Na shledanou, Eliáši.
   - Děkuju a já teda to číslo taky schovám, třeba ...halo, halo. Zavěsil.
   Ještě několikrát zkoušel Eli číslo vytáčet, ozývalo se: Volané číslo neexistuje.



   Krátký let

   Chraň mou duši a zachraň mne, aniž bych se musil stydět, že na tebe spoléhám.

   Letadlo se pomalu rozjelo po letištní ploše. Bylo cítit lehké drkotání obrovského stroje. Tamar si zapnula bezpečnostní pás, přitáhla ho a podívala se z kulatého okénka. Uviděla dlouhé kovově lesklé křídlo a kolem něj ubíhající plochu letiště v Nottinghamu.
   V přední části pasažérského prostoru se ozýval bujarý zpěv skupiny anglických mladíků. Při odbavování si všimla, že mají na sobě sportovní dresy jasných barev a někteří si nasadili kudrnaté zrzavé paruky. Smáli se a pokřikovali. Bylo jasné, že si s nimi cestující i posádka během letu užijí.
   Ještě že let do Prahy netrvá dlouho.
   Dvě letušky se tvářily rezervovaně a kontrolovaly upoutání cestujících v sedadlech. Potom se usadily na svá místa čelem ke všem a připoutaly se jako ostatní. Nad hlavou každého pasažéra se vysunula malá obrazovka a v ní běžel instuktážní film o použití záchraných prostředků. Mladíci se řehtali.
   Za pár minut obrazovky opět zmizely a letadlo se celé rozburácelo a rozechvělo.
   Tamar opřela hlavu o měkký plyš, zavřela oči a pevně stiskla v dlaních opěrky na ruce. Šeptem si začala přeříkávat modlitbu na cestu. Pokoušela se co nejvíc soustředit. Hebrejsky si text nepamatovala a tak se modlila česky. Cítila jak se letadlo odlepilo od země a stoupá. Přidala na vroucnosti a snažila se cítit modlitbu v celém těle.
   Chvění stroje se stalo po odlepení od země jemnějším. Mladíci vpředu něco skandovali. Jeden začal dokonce pískat na píšťalku. Rychle toho ale nechal, protože v uzavřeném prostoru to byl tak pronikavý zvuk, že se to zřemě nelíbilo ani jemu.
   Tamar otevřela oči a napadlo ji - proč se vlastně tak vroucně modlí za zdárný konec této cesty. Ten hvizd jako by ukončil dlouhodobé odkládání neřešených problémů.
   Čeká ji vůbec něco, z čeho nemusí mít strach? Lekla se tak nepříjemné myšlenky.
   Do hlavy se ovšem cpaly další.
   Je náhlý konec života při leteckém neštěstí opravdu to nejhorší, co ji může potkat?
   Rozhlédla se kolem sebe a v plném letadle přelétla pohledem cestující. Možná je mezi nimi šílenec, který vyhodí stroj do povětří a všichni zahynou.
   Je pravda, že několikeré kontroly na letišti byly tentokrát opravdu přísné. Angličani jí zuli
   i boty. Zavazadla projížděla rentgenovými tunely. Ona procházela bezpečnostními rámy. Byla už dávno na důkladnost takových kontrol zvyklá z cest do Izraele. Tam museli čelit terorismu mnohem déle než v Evropě. Podřizovala se vždy bezmyšlenkovitě s vědomím, že je to prostě nutné.
   Nerada se vrátila zpět k myšlence na konec. O co by vlastně přišla.
   Kdyby zahynula, nemusela by se třást strachy o svoje dospělé děti. Nebyla by tak zoufalá z nemoci syna, který jí dává najevo, že ona nese vinu na jeho problémech. Netrápila by ji bezmoc nad bojem s rakovinou v rodině. Nemusela by vést marný boj s démonem akoholu a lhostejnosti u svého partnera. Necítila by, jak ztrácí to nejcennější - sebe. Neselhávala by zas a znovu.
   Pozor. Zarazila se. Sebelítost je sakra přece - lepkavé svinstvo.
   Dokončila raději modlitbu. Možná je v letadle jediná, kdo se modlí. Musí si tedy dát záležet
   i kvůli ostatním. Jasně – to už zní líp.
   Stále ale cítí strach. Její syn je po operaci a zotavuje se. Profesoři z university, studenti i katolický kněz, u kterého se nedávno nechal pokřtít, ho navštěvovali denně v nemocnici. Neustále mu zdůrazňovali, že je báječný a on začal být. Lékaři byli perfektní. Veškerá ta anglická pozitivní podpora překonala i její český pesimismus.

   Irský kněz ji pozval do Anglie za synem, zajistil bydlení a nakoupil jí košer potraviny. Vyčistila si kuchyň a uvařila synovi vývar, který byl po dlouhé době prvním jídlem, které mu povolili jíst.
   Seběhlo se to všechno tak rychle.
   Kněz se přátelil s místním rabínem a tak se podivuhodnou cestou dostala i do malé židovské komunity ve střední Anglii. Pozvali ji na košer oběd. Nemohla uvěřit, že mezi sebou komunikují jen anglicky.
   V Praze mluví mezi sebou Židé česky, slovensky, maďarsky, německy, rusky, anglicky, francouzsky a hebrejsky.
   Ale v malé obci uprostřed Anglie – jen anglicky.
   Je to přece fajn, uvědomila si, že se nemuseli potácet s rodinami po celé Evropě. Tady měli a mají prostor pro život a ne protižidovské zákony.
   Její syn si ale nepřál, aby žila mezi svými. Považuje to za příliš nebezpečné. Narodila se přece v Čechách.
   Omezil tedy své kontakty s ní na minimum. Má o ni strach a chce se ho zbavit. Musí se proto zbavit jí.
   Tak strašně se jí po něm stýská, že to neumí vyslovit.
   Často myslí na Sáru, jak asi trpěla, když jí Abrahám odvedl Izáka a chtěl ho obětovat.
   Dá se to vůbec unést? Cítila najednou v hlavě i v žaludku paniku.
   Letuška ji vytrhla z myšlenek, když jí nabídla kávu. Tamar se usmála a byla ráda, že bude dělat něco obyčejného, u čeho nemusí myslet. Káva jí v letadle vzdycky chutná, protože je ve výšce taková nabobtnalá.
   Podívala se z okna a uviděla bílou plochu mraků, do kterých se opíralo slunce.
   Najednou si všimla, že pod letadlem je duha, která vytváří celý kruh. No to se podívejme! Usmála se nad tím nezvyklým úkazem.
   Źivot nabízí i takovou podívanou. Duha v kruhu jí připadala jako terč, jako nabídka, jako koláč k nakousnutí na bílém ubrusu mraků.
   Vzpoměla si na Noeho. Snad je to znamení lepších časů. Možná ji čekají v dalším životě
   i věci, jako jsou jemné barvy duhy uzavřené v kruhu.
   Přece jen se jí zazdálo, že má chuť a jistě dostane i sílu poprat se s problémy.
   Pokud chce pomoci druhým, musí umět pomoci sama sobě. Jinak to nepůjde.
   Nad hlavou se jí rozsvítil symbol bezpečnostních pásů. Letadlo klesalo do mraků.
   Vpředu se ozvala anglická píseň a tleskání jako na fotbalovém stadionu. Už se hoši dočkají a v Praze si zařádí.
   Vzduchem zasvištěla plechovka s pivem. Lidé se rozhlíželi a ťukali si prstem na čelo.
   Tamar se těšila, až vystoupí a let bude za ní.



   Spolužáci
   Stála v koupelně před zavěšenou skříňkou se zrcadlem a prohlížela si svoji tvář, krk a vlasy. Vysunutím brady a povytažením obočí se ledacos zarovná, pomyslela si. Ovšem jen na chvilku a je to vlastně směšný, dokončila nerada tu vtíravou trapnou myšlenku.
   Bylo to neuvěřitelně vzrušující období, když jsem byla hezká holka. Užila jsem si to! Trochu kysele se na sebe usmála a tleskla o sebe dlaněmi, jako by ten zvuk měl zahnat číslo 55, které se nedávno převalovalo při oslavě narozenin na ovocném dortu.
   Tak tedy - co udělám? Pojedu na sraz in natura, nebo se budu vylepšovat…. Všichni máme stejný věk, je to naprosto fair hra.
   Před neuvěřitelnými 40 roky jsme všichni dokončili v Chomutově devátou třídu. Tak co!
   Kromě toho bylo léto 1968.
   Kdopak si tenkrát, s ruskými tanky před barákem, lámal hlavu tím, že je mu 15 let. Ty zelený mozky nás připravily o pubertu. Pobaveně se usmála. No, však jsme si to později vynahradili.
   Chudáci naši partneři.
   Sakra, když se ale nevylepším, budou si myslet, že mi na nich nezáleží.
   Práskla dveřmi koupelny a šla k telefonu. Objednala se ke kadeřnici, kosmetičce a potvrdila svému otci, že přijede a přespí v jejich domě. V jejich zchátralém domě na vesnici, kde z ní vyrostla svobodná a silná osoba, plná zvědavosti a hladu po všem neznámém.,
   Spolužáci – to jsou přece svědci toho, že jsem byla malou čistou holkou. Nepříjemně se jí nahrnuly slzy do očí. Do háje, proč se to v životě tak podělá. Pokývala hlavou.
   Byla tu ještě jedna protivná pravda, s nimi jsem nikdy nebyla sama. Bylo jich tolik a každý z nich byl originál. Mohla jsem se s nimi srovnávat a hledat a nacházet, nebo jen tak mezi nimi být. Vždy byl někdo ochotný připojit se ke hře.
   Setkali se na jednom sraze v roce 1989 nebo 90 a pěkně to tenkrát roztočili. Nejdřív v restauraci a potom v bytě jednoho z nich. Už si přesně nevzpomíná. Přivezla v autě svoje dvě děti a letáky OF. Zrovna dokončila univerzitu, byla už dvakrát rozvedená a celá žhavá, jako většina ostatních, do bourání železné opony. Zoufale se taky chtěla dozvědět co nejvíc o svých židovských kořenech. Měla tenkrát pocit, že plave po proudu. Jako v kanoi, když drží pevně veslo vzadu a bezpečně kormidluje s perfektním přehledem o situaci před lodí. Byla to ovšem jen iluze. Za chvíli se loď dostala do peřejí se skrytými šutry a do rozbitých zákeřných
   jezů. Pro přežití musela obětovat spoustu energie.
   Jeden z největších šrámů jí způsobilo dlouhé umírání mámy. Rakovina kostí je ďábel, hlodá dlouho a utrpení je tak strašné, že ničí všechno - pomalu a důkladně. Včetně blízkých, pečujících o nemocného. Jakýsi benefit z toho strašlivého období byl ten, že se jako v každé krizi vybarvili lidé v rodině a že mohla vrátit mámě část toho, co od ní v dětství dostávala.
   Snad bylo užitečné i to, že jí jako starostlivou dceru viděli její vlastní děti.
   V konvici se začala vařit voda a ona si uvědomila, jak je fajn, že nemusí dnes do práce, že si může jen tak přemílat v hlavě uložené vzpomínky. Její muž prošel kolem ní do kuchyně
   a mlčky si otevřel ledničku. Má mu něco říci a tahat ho do svých vzpomínek? Předem věděla, jak by to dopadlo. Nezajímá ho to. Nezajímá ho možná ani ona. On má své vlastní vzpomínky a citů se bojí, protože zraňují. To ví každý starý Žid v Evropě nejlíp.
   Cestou taxíkem, od otce do restaurace, přemýšlela o tom, kteří kantoři asi přijdou. Často na ně vzpomínala. Hlavně na ty, kteří je nejen učili, ale dokázali je i s citem vychovávat. S některými se setkala v době své praxe učitelky a doufala, že může být stejně dobrá jako oni.
   Z okna auta viděla odbočku ke kinu Oko. Možná už nefunguje. V roce 1973 tam všechny pedagogy z Chomutova mocipáni nahnali a její učitel dílen, dělnický kádr s jakýmsi pedagogickým kurzem, tam na ně řval od řečnického pultíku, že rok 68 zavinili právě oni.
   Na základce ho měla docela ráda. Byl to bodrý chlapík s nadváhou. Byla zvyklá, že řve.
   Rozhlížela se zděšeně kolem sebe, jak na to budou reagovat učitelé a profesoři, kterých si vážila. Viděla kamenné tváře, sklopené oči a možná strach. Možná vztek. Nikdo se nesebral a neodešel, tak tam taky stála a poslouchala. Její sebeúcta ovšem dostala trhlinu.
   Auto zastavilo a řidič se zasmál, tak jsme tady. Zaplatila a vykročila k neznámé restauraci ve známé ulici. Snažila se zvládnout nervozitu tím, že narovnala záda a foukla zespodu do ofiny.
   Vešla do suterénní místnosti. Stěny byly obloženy kameny a barmanka jí od vysokého pultu poslala do zadní části prostoru rozděleného sloupy. Prošla do většího salonku a uviděla je.
   Seděli u sražených stolů a podívali se na ni. Byla tam zvláštní klidná atmosféra. Usmála se na ně a něco říkala. Bylo jí tak dobře, až dostala strach, že bude vypadat trapně. Rozdala pár růží, které přinesla pro organizátorky a pro učitele. Na stůl položila fotky, na které pro jistotu napsala o koho jde a podepsala se.
   Byla ráda, že nikdo nežádal kolečko, při kterém každý, na koho přijde řada, předříká svůj život ve 2 minutách a jede se dál. To, co pro ni bylo důležité, pocítila hned v první čtvrthodince. Chtěla jako tenkrát uznání od učitelů, a mezi spolužáky cítila bezpečí. Ten opojný pocit, kterého měla za ta léta tak málo a až vyjde ven už ho cítit nebude. Možná dělá něco v životě naprosto špatně.
   Teď je všechno super. Bývalé konkurentky v kráse, bývalá láska, která nikdy nevyprchá, kámoši. Řeči co se nedají poslouchat. Zajímavá povolání. Promluvila si s každým z nich.
   Emailové adresy. Na závěr si jako na podobných setkáních slíbili, že se musejí setkat častěji.
   Vnucovala se jí myšlenka, že už je třeba nikdy neuvidí. Je to tak důležité? Hlavně, že je má.

   Suka v Praze
   V Maiselově ulici v Praze panovala trochu ospalá odpolední nálada začátku podzimu, podtrhovala ji žlutooranžová barva slunce na horní části budov jedné řady domů. Protější strana byla již ve stínu. Ve sklech se odráželo sluneční světlo a přeskakovalo do protilehlých oken. Dokonce i okna Židovské radnice, což zní trochu paradoxně, dělala prasátka do skel přes ulici.
   Z čerstvě omítnuté radnice vyšel zamyšlený Jakub a dlouhými kroky s mírně předkloněnou hlavou rázoval za roh k restauraci King Salomon. Několikrát musel udělat velký oblouk, aby se vyhnul skupinám turistů, kteří tu jako téměř každý den lovili zážitky. Ani ho nenapadlo, že tak jak kráčí v černém kaftanu, je pro ně příjemným ujištěním, že jsou na správném místě Prahy, kde je podle zakoupených informačních brožurek židovská čtvrť.
   Před zmíněnou restaurací přecházel sem tam její majitel zvaný Rambo. S jednou rukou v kapse diskutoval s kýmsi mobilním telefonem, chvíli se usmíval a hned zase přísně stáhl obočí.
   Byl velmi pečlivě oblečen a když uviděl přicházet Jakuba zastrčil mobil do kapsy ve vestě.
   ,,Ten chlap mi tak leze na nervy!“ zvedl oči v sloup zavalitý Rambo ukazuje na vestu a podíval se na vysokého štíhlého Jakuba. Oba mladí muži stáli těsně u sebe.
   ,,Co je, Švábe, vypadáš ztrápeně,“ oslovil Jakuba příjmením.
   Ten se zvednutím hlavy nadechl, zavřel oči a s mírně sklopenou hlavou rychle odpověděl: ,,Potřebuji zoufale půjčit auto na odvoz větví na suku. Letos ji stavím doma. Doufám, že mě chápeš.“
   ,,Cože, to si snad děláš srandu. Moje auto je na dopravu osob a ne na nějaký tvoje větve, vole. Na to si sežeň nějakej žebřiňák nebo co.“
   Jakub se zamyslel a zvažoval zřejmě jak na to: ,,Podívej Rambo, ty víš, že stavět suku je micva. Ty asi letos stavět nebudeš, viď. Pokud mi tedy pomůžeš tím, že mi půjčíš auto, dalo by se to hodnotit jako plnění té micvy.“
   ,,Hele Švábe, já mám nápad, já se do tý tvý suky nechám pozvat, přinesu košer jídlo a mám to doma taky. Ale auto mi zůstane čistý a celý. Tak čau,“ zmizel majitel uvnitř restaurace.

   Jakub se otočil a vracel se zpět. Věděl, že má ještě naději u Pavla. Vydal se ho tedy hledat, prošel kolem dvou mužů ochranky do radnice a napadlo ho, jestli se nemá zeptat také jich.
   Hned si to ale rozmyslel a vyběhl do 2. patra, kde zaťukal na dveře jedné z kanceláří, na kterých stálo ,,sociální oddělení“. Seděla tam jeho žena a konzultovala nějaký problém s šedivou upravenou dámou.
   ,,Dobrý den,“ pozdravil zdvořile a podle výrazu své ženy poznal, že na něj nemá čas. ,,Je tu Pavel?“
   ,,Jel ke klientce a vrátí se v jednu,“ krátce a jasně odpověděla mladá žena v kloboučku.
   ,,Děkuji a nashledanou,“ vycouval ze dveří Jakub a rovnou vymáčkl Pavlovo číslo v paměti mobilního telefonu.
   ,,Nazdar Pavle, prosím tě nemáš, v neděli čas a auto? Potřebuji odvézt schach na suku.“
   ,,Možná, že jo, ale musim to ještě zjistit. Teď pracuju a nemám bohužel čas,“ odpověděl Pavel a bylo jasné, že nechce být rušen. ,,Zítra dopoledne jsem v bytech u klientů, přijď na oběd do Šalomu a tam se domluvíme.“

   Další den před dvanáctou hodinou seděli oba v přízemí Židovské radnice. Byl pátek, takže k obědu nebylo nic zvláštního a většina stolů byla neobsazena. V kuchyni měli plné ruce práce s šabatovou večeří.
   K Jakubovi přistoupil muž s aktovkou v ruce. ,,Doufám, že jste spokojen s větvemi na suku. Včera jsme je složili vzadu na dvoře. Levá hromada je pro obec a pravá pro Švábovy. Samozřejmě ve stejné kvalitě.“
   ,,Vřelé díky pane Steiner,“ zvolal Jakub nadšeně, ,,hned to jdu prohlédnout a vyrovnám se s vámi.“
   ,,Můžu jít s tebou?“ přidal se Pavel a podezřívavě svraštil obočí.
   Vyšli na chodbu a zamířili k zadnímu východu z budovy, kde se za prosklenými dveřmi na malém dvorku oba překvapeně zastavili. Celý prostor byl zaplněn popelnicemi, bednami a dvěma velkými hromadami větví z túje.
   ,,Co to je?“ zvolal zoufale Pavel.
   ,,To je můj schach,“ pronesl hrdě Jakub a ukázal vpravo, ,,neboj, do auta se to dá lehko zmáčknout.“

   Nedělní ráno bylo překvapivě chladné s jasným nebem. Jakub vstal a potichu se pomodlil. Nechtěl vzbudit svou ženu. Uvařil si kávu a přemýšlel, jak postupovat při stavbě na terasovém balkoně. Jejich minibyt je ve čtvrtém patře a v domě není výtah. Sousedé se rozhodně nedají nazvat tolerantními, ti asi nebudou chápat důvody jeho snažení. Nevědí nic o uspokojení duše, které přichází po splnění náboženské povinnosti. Nemohou vědět o tom, jak krásná by byla docela malá suka na zastrčeném dvorku v Jeruzalémě. Se stěnami z rohoží, pokrytá palmovými větvemi, skrze které je v teplé noci vidět ty nejkrásnější hvězdy na světě.
   Ze snění vytrhl mladého muže zvonek u dveří. Rychle otevřel okno a zamával ke vchodu. Za pár minut ujížděla červená Felicia Combi směrem k domovu Jakubových rodičů. ,,U táty ve sklepě vybereme pár prken na kostru suky a možná tam objevíme ještě něco, co můžeme potřebovat,“ přemýšlel nahlas Jakub a vedl Pavla do krajního vchodu jednoho čtyřpatrového domu v Břevnově. Sestoupili do podzemí, otevřeli jedny z mnoha sklepních dveří a oba couvli o krok. Vnitřní prostor byl zcela zarovnán různými věcmi a navrchu trůnila satelitní anténa.
   Jakub se sehnul a v dolní třetině vjel rukama mezi předměty, chvíli tam pátral, až vytáhl něco objemného. ,,Tu pilu pořídil táta ve Svazu za velice výhodnou cenu a konečně ji na něco budeme mršku potřebovat.“
   Pavel pilu chvíli zkoumal a pomalu pronesl: ,,Tak to sorry, baby, je to na půlcoulový prkna.“
   Jakub se s tím těžko smiřoval a těch prken, tlustších než pila uřízne, vytáhl slušnou hromadu.

   V poledne už nakládali v Maiselovce větve do auta tak, že je proplétali a prostrkovali všude, kde bylo místo mezi prkny.
   ,,Hele, Pavle, nezapomeň,že nám musí zůstat místo na ty dřevěný střešní rošty.“
   Pavel nedokončil nějaký pohyb a nápadně pomalu pronesl: ,,Kde ty rošty máš?“
   ,,No, musíme je někde koupit. Je neděle a můžeme třeba do Hornbachu na Černý most.
   Ale rozhodně nejdřív vyzvednu upečenej chleba u Ramba, protože na něj Irenka čeká.“
   ,,Já fakt nevim, proč mi to dáváš po kapkách! Kam ještě budeme jezdit a co všechno budeme dělat?“ rozčílil se Pavel a dost rychle obcházel přeplněné auto.
   Člen ochranky, který stál na chodníku a pokuřoval, se zeptal: ,,Tam chcete nastoupit ještě vy dva?“
   ,,Za chvíli, protože teď jdu pro čerstvej chleba. Pavle, než se vrátím, tak si odpočiň!“ trpělivě pronesl Jakub a dlaněmi jako by uhlazoval a naklepával péřový polštář.
   Chléb však ještě nebyl dopečen, takže odjeli s tím, že se pro něj vrátí později.

   ,,Tenhle rozměr by se měl vejít do auta“ rozhodl Pavel v Hornbachu u polic s roštovým zbožím. Ale nevešel. Na parkovišti stáli oba muži chvíli bezradně, než Jakub zapíchl prst
   do vzduchu směrem k nápisu ,,Zakoupený materiál podle potřeby upravíme v zákaznickém centru“. Po 20 minutách se dopátrali člověka, který rošty zkrátil a konečně mohli jet zpět. K nastupování a vystupování už zbývaly pouze řidičovy dveře a jistá část prken se upevňovala z bezpečnostních důvodů až po nastoupení spolujezdce.
   Když se v tomto stavu vrátilo auto před King Salomon, začal Pavlovi naléhavě vyzvánět telefon v kapse. ,,Pavle, prosím tě, dej mi manžela. – Drahoušku, nevím proč nebereš mobil.
    A kde jste tak dlouho?“
   Jakub po chvilce vracel telefon. ,,Prosím tě, prozvoň moje číslo, asi mám mobil pod větvema.“
   Oba stáli a pozorně naslouchali, kde se ozve vyzvánění. K jejich překvapení se v Pavlově aparátu ozvalo: ,,Zde je zákaznické centrum Hornbach, zapomněli jste si u nás váš mobilní telefon.“

   Kolem třetí odpoledne se pohnulo několik záclon v oknech zvědavých nájemníků. Pozorovali vykládání materiálu před jejich domem a mnuli si brady, co z toho asi bude.
   Při přemisťování schachu na terasu se prádelní šňůra, kterou k tomu použili, přetrhla pouze třikrát. Po vytažení osmi větví z třicetikilové hromady zvolal Jakub: ,,To stačí!“ Zahleděl
   se na zbytek a vymáčkl jakési telefonní číslo v paměti svého mobilu. ,,Nazdar Tome, stavíš letos suku? Něco bych možná pro tebe měl.“
   ,,To je bezva, že voláš, Švábe, právě ti chceme volat s Jehudou, jestli nepotřebuješ větve.
   Stavíme v Domově a máme jich nějak moc.“

   ,,Potřebuji špagát na upevnění větví na rošty!“ houkl Pavel přes dlouhou úzkou terasu, kde již na několika prkenných podstavcích ve výši 2,5 metru korunovaly tmavozelené větve z túje celou stavbu.
   ,,Já doma nic takovýho nemám, ale zeptám se manželky.“ Jakub opatrně nakoukl do kuchyně.
   ,,Neměla bys, drahoušku, kus špagátu?“
   ,,To tedy neměla,“ odpověděla Irenka a podívala se na hodinky.
   Jakub našel ve skříni vysoké boty, které nosí příležitostně na porážky dobytka. Vytáhl z nich tkaničky a zeptal se: ,,Ty vysoký šněrovací botky budeš ještě letos potřebovat?“

   Svátky Sukot proběhly v báječné atmosféře. V Jakubově suce se uspořádalo několik obědů a večeří pro hosty.Všichni se dobře pobavili a najedli. Dokonce se tam i ti obzvlášť zbožní vyspali, aby znásobili plnění micvy pobývat při poutním svátku ve stanu. Dokonce se vydařilo
   i počasí, takže nezmokla výzdoba z barevných krepových řetězů.
   Sedmý den svátků se Jakub spokojeně rozhlížel ze suky po okolí a přemýšlel o tom, že by ji neměl snad ani bourat. Cítí se v ní tak spokojeně, jako by ta děravá stavba byla sladkou oázou
   ve světě plném útrap vyhnanství.
   Pohled mu padl na zahradu, kde ležela hromada nepoužitých větví. Napadlo ho, že za pár měsíců, až napadne a zase zmizí sníh, bude potřebovat dřevo na táborák Lag Ba-Omer.
   Ale to už je další příběh.


   Souhvězdí Berana
   V pokoji se zešeřilo. Pootevřenými dveřmi na balkon proudil dovnitř z parku pod Petřínem stále chladnější vzduch. Lampy podle cest se rozsvítily. Tu a tam se objevila dvojice, která nikam nespěchala.
   Mohutné, sametem čalouněné křeslo v rohu místnosti, objímalo hned vedle balkónových oken vrásčitého muže s mohutnou hřívou bílých vlasů. Na kolenou mu ležela otevřená kniha, brýle držely jen na špičce nosu pod přivřenými víčky. Mnoho dalších knih bylo vyrovnáno na starém psacím stole pod oknem i v policích protější stěny.
   Na parapetu okna bez záclon stála kovová rozložitá menora, takže obraz parku byl vidět
   skrze ni. Jakoby svými rameny oddělovala svět v pokoji od světa venku. Vedle svícnu, o sklo opřená, stála idylická fotka šťastné rodiny na venkově, někdy před válkou. V pozadí se na louce páslo stádo černých ovcí a beránků.

   Kniha se pohnula a padala na koberec zároveň s brýlemi. Ty se zachytily za ohrnutý rukáv svetru, protože se ruka natáhla směrem dolů. Samuel si brýle nasadil a uhladil vlasy. Sehnul se a místo, aby knihu zvedl, přejel láskyplně rukou starý perský koberec a zkoumavě si ho prohlížel po celé místnosti. Vlněné vzory měly červenou a černou barvu, na středu prokládanou zelení. Musí ho nechat vyluxovat a možná i vyprat. Na Pesah se to nějak nestihlo, teď je září a blíží se Roš Hašana.
   Erika, jeho krásná žena, na to nikdy nezapomínala. Byla výborná hospodyně. Obzvláště na tomhle koberci, který byl památkou v rodině Blumových, si nechávala záležet. Už je to osm let, kdy ji pochoval do rodinné hrobky na židovském hřbitově, který leží kousek od Hagiboru. Tam se jako děti poznali ve sportovním programu Fredyho Hirche. Byl to chlapík, tenhle Fredy, vybojoval v Terezíně pro mládež všechno, co se dalo, i trochu větší příděly jídla. Ale v Osvětimi, kde byl bezmocný a viděl, kam to s jeho svěřenci spěje, se raději zabil.

   Samuel Blum sebral knihu, vstal z křesla, položil ji na psací stůl a zahleděl se do parku. Ze stínu v záhybu jedné z cest pomalu vystoupil statný černý beran se zahnutými rohy zakroucenými do výše. Pomalu přešel písek cesty a než vešel do stínu mezi stromy, otočil hlavu směrem k oknu. Muž ještě chvíli hleděl na místo, kde beran zmizel a potom zavřel dveře balkonu. Uvědomil si, že je mu zima.

   Zítra přijde Robin, je to sice dobrovolník z obce a ne uklízečka, ale společně snad úklid zvládnou. Bude se s ním muset brzy rozloučit. Jeho pobyt v Praze trvá už rok. Zdá se mu to jako včera, když mu Rut ze Židovské obce volala, zda přijme jako pomocníka v domácnosti mladého Němce. Nechal si týden na rozmyšlenou a vyhrála zvědavost. Jak to asi bude vypadat, když mu nějaký Němec je ochoten pomáhat. Co ten národ se sebou za ta desetiletí asi udělal? Alespoň si zase procvičí němčinu, myslel si tenkrát. Jenže Robin se s ním chtěl učit česky. Stali se přáteli a pro starého muže to byla radostná doba. Začal si připouštět, že snad opravdu existuje možnost nápravy světa.

   Na betonovém plácku pod okny se ozvalo dusání a výkřiky. Samuel vyšel na balkon, aby zjistil co se děje a uviděl svého bratra Adama, jak uskočil před pádícím černým beranem. Ten narazil rohy do klepadla na koberce, otočil se do útočného postoje a vztekle hrábl přední nohou. Sklonil hlavu k zemi a čtrnáctiletý Adam se podíval na balkon. Divoce zahvízdal na dva prsty a zasmál se. Mávl rukou, jakoby zval Samuela k zápasu. Beran se rozeběhl a Adam hbitě přeskočil zídku, zmizel za rohem domu a beran za ním.

   Samuelovi vytryskly slzy z očí a zachvěl se na celém těle. Přesně v tomto věku viděl Adama naposled, jak šel s jejich otcem v Terezíně směrem k nádraží. Oba mu tenkrát zamávali do okna dětského heimu, kde bydlel s dalšími dětmi dva dlouhé roky.
   Zdáli se mu oba tak klidní a silní. Dokonce se na něj usmívali, jakoby mu vzkazovali – uvidíme se později, Same.
   Ani s jedním se už nikdy nesetkal… Oni i maminka, která odjela navždy jiným vlakem, mu tak chyběli, že se to nedá vypovědět. Tedy o tom mlčel a mlčí. Neplakal nad jejich hrobem, jak se to dělává. Všechen pláč zůstal někde uvnitř a bolí ho.
   Proč se mu takhle někdy zjevují? Má to nějaký zvláštní význam?
   Samuel si opět, jako už tolikrát ve svém životě, položil trýznivou otázku – proč přežil z celé rodiny právě on - malý Sam?

   Musí s těmi představami něco dělat! Může se například objednat do ordinace židovského psychologa. Pár jich zná. Jeho syn mu to často nadhazoval, než odešel za prací do Francie.
   Samuel se mu raději přestal svěřovat. Nechtěl mu přidělávat starosti a tak mezi nimi zavládlo mlčení.

   Další den nachystal Samuel vysavač, kartáč, gumové rukavice, saponát na koberce, čaj a sušenky. Kastrolky od oběda už měl umyté. Robin byl u něho ve dvanáct s čerstvým košer jídlem, ale nesl další oběd až na Barrandov. Vrátí se ve tři, jak to mají spolu zavedené. Vzal do ruky knihu, kterou mu poslal jeho přítel George z Austrálie. I on vzpomíná na tragické osudy jeho rodiny v Praze a hlavně se mu ve vzdálené zemi stýská. Touží po návratu do Prahy, odkud musel uprchnout. Jenže jeho děti chtějí žít tam, kde se narodily, v Sydney. Možná si George myslí, že tady najde ukradené mládí. Neodešel zcela dobrovolně, byl prostě poslán do Anglie a přežil.

   Dole v domě si Robin odemykal klíčem hlavní dveře a potkal se v nich s paní Novotnou.
   ,,Dobrý den, Robine. Neseš oběd, viď?“ zeptala se ho starší žena, která bydlela s panem Blumem na stejném patře.
   Nečekala na odpověď a pokračovala dál: ,,Poslouchal jsi večer zprávy? Teroristi zase napadli synagogu v Holandsku. Je to čím dál tím horší!“ ztišila hlas a rozhlédla se.
   ,,Já vím, že pan Blum má na okně ten židovský svícen a v parku se courají různí cizinci. Kdyby si toho všimli, kdo ví, co je napadne. Tady v domě bydlí i normální lidi, žejo. Někdo sem hodí výbušninu a potom to odnesou i nevinní.“
   Podívala se zkoumavě na mladíka, který mlčel.
   ,,Nemohl bys nějak vysvětlit starému pánovi, že takhle riskuje naše životy? Nejlepší by bylo, kdyby se nastěhoval do toho židovskýho domova důchodců. Tam jsou všichni pohromadě, ne? Rozumíš mi vůbec?“ zeptala se žena a netrpělivě si chlapce prohlížela.

   ,,Vy máte strach a nechcete tu pana Bluma?“ pomalu zamyšleně odpovídal mladík. ,,Myslíte, že on má nějakou vinu, nebo co?“
   ,,Ale to přeháníš, jen mu vyřiď, ať sundá z okna ten svícen,“ zvedla obočí žena.
   ,,Jestli chcete něco říci panu Blumovi, tak mu to prosím řekněte sama“, pronesl velice zdvořile s německým akcentem Robin. Otočil se a odcházel se skloněnou hlavou po schodech do prvního patra. Přede dveřmi se zastavil, podíval se na hodinky a chvíli si nehybně prohlížel jmenovku na dveřích.

   Byly tři hodiny. Zazvonil a pozdravil německy starého muže. Na stole v pokoji už stála konvice s čajem vedle dvou šálků, talíře sušenek a cukru.
   ,,Tak budeme dnes mluvit česky, ne? Už máš jen týden na procvičování. Myslím, že mluvíš perfektně,“ pronesl obřadně Samuel.
   ,,Byl jsi výborný žák,“ pokýval hlavou.
   ,,Měl jsem výborného učitele,“ doplnil ho Robin a oba se zasmáli.
   ,,Co dneska budu dělat?“ ukázal pohledem na vysavač.
   ,,Dnes budeš plnit veledůležitý úkol, chlapče. Za ten rok spolupráce jsi dospěl k závěru, který je stejně důležitý, jako začátek. Pomůžeš mi vyčistit moji památku na maminku. Je to jediná věc z našeho majetku, kterou jsem po válce dostal zpět. Tenhle koberec nám uschovala známá v Holešovicích a nezapřela ho, když jsem se vrátil sám z celé rodiny.“
   Ukázal na fotku, kde byl se svou ženou na lázeňské kolonádě.
   ,,Přinesl jsem si ho do manželství jako poklad. Ani nevím, zda si ho můj syn jednou odveze do Paříže.“ Smutně se pousmál. ,,Jeho žena je Francouzka a má prý ráda dřevěné podlahy bez koberců.‘‘
   ,,Až to doděláme, uvařím čaj a ochutnáme tyto nové sušenky,“ ukázal Samuel na připravený talíř.

   ,,Moc si toho vážím, že to můžu dělat. Dám si záležet. Až budu v Německu, tak mi zavolejte kdykoliv budete něco potřebovat,“ vemlouvavě dokončil Robin a zvedl se, že začne čistit.
   ,,Já do Německa nikdy nezavolám! Nechci od nich nic!“ zvýšil nezvykle hlas Samuel. Robin se zarazil a s vážnou tváří řekl: ,,Promiňte, já to tak nemyslel.“
   ,,Ty promiň,“ řekl po chvíli tiše starý muž, ,,víš, já nemám Němce rád. . . Ale tebe, tebe mám, chlapče, rád,“ pokýval hlavou bělovlasý muž. Pomalu se otočil a šel do kuchyně připravit saponátovou pěnu na vyčištění koberce.

   Vrátil se do pokoje a skrze sedm ramen menory vyhlédl ven.
   ,,Bojíte se teroristů, pane Blume?“ zeptal se znenadání Robin s gumovými rukavicemi na rukou.
   ,,A ty snad ne? Na jejich seznamu jsme společně, my i vy, na prvních místech. Musím ale přiznat, že mnohem víc se bojím minulosti,“ odpověděl Samuel a přimhouřenýma očima pozoroval snášející se listy na louku. Po trávě kulhal černý beran. Z boku mu plandal kus natržené kůže. Jeden z listů se zlehka dotkl zbytku ulomeného rohu na hlavě zvířete. Beran zakolísal a pomalu se vzdaloval směrem k ovocným sadům.


   Čarodějnice musí zemřít
   V zadní části ženského oddělení Staronové synagogy hleděla Adéla úzkým průzorem v silné kamenné zdi na jednoho z modlících se mužů uvnitř. Přes dlouhé černé vlasy měla, jako vdaná žena, přehozenou mušelínovou šálku s modrými kvítky. Ta splývala stejně jako vlasy podél tváří.
   Jemný světlý obličej byl orámován černou a modrou barvou. Tmavý pohled byl plný tajemství. Její děti už byly dospělé, ale ona byla stále krásnou ženou.
   V rukou držela otevřenou knihu. Sidur se sobotními modlitbami.
   Sklopila oči a pomalu knihu zavřela, políbila ji a položila na stůl. Ještě jednou se podívala do mužské části. Kolem Tóry se sklánělo několik soustředěných mužů s talisy přehozenými přes ramena.
   Rychle se otočila a vykročila k východu. Jako prapor při ústupu za ní zavlála dlouhá sukně. Vyhýbala se ženám, které stály kolem průhledů nebo seděly u stolů. Některé se modlily, jiné si polohlasem povídaly v různých jazycích o svých životech. V policích u zdi byly vyrovnány další Sidury. Obloukovými matnými okny pod stropem proudilo do dlouhého úzkého prostoru, vybudovaného ve středověku, jasné světlo.
   Adéle se na tvářích zaleskly slzy. Byly to slzy bezmocného vzteku.
   ,,Co se děje?“ oslovila ji Lea, kolem které Adéla procházela. Lehce jí stiskla zápěstí. ,,Kam letíš?“
   ,,Jak se tady může tak klidně modlit. Ten hajzl jeden. Nedokážu se na to koukat,“ procedila skrze zuby Adéla a zůstala stát.
   ,,O kom to mluvíš?“
   ,,Ale …, musím přiletět z New Yorku, abych se setkala s tím práskačem, který škodil mojí rodině? Donášel bolševikovi. Myslela jsem si, že žije v Německu a že ho už nikdy neuvidím.“
   ,,Víš to určitě?“ztišila hlas Lea a rozhlédla se. ,,Někoho takhle nařknout je vážná věc.“
   ,,Chceš, abych ti vyprávěla maléry z jeho přičinění? To není správné, že sem klidně může přijít.“
   Obě ženy spolu pokračovaly na chodbu pod schůdky, kterými se vycházelo na ulici. Lea uslyšela z otevřených dveří mužské části synagogy hlas svého muže, který zanotoval hlubokým hlasem jednu z modliteb. Melodie se zvedala a opět klesala s malým zhoupnutím. Zdála se být tklivá a přitom důrazná. Zahřálo ji to u srdce a taky ji to povzbudilo.
   Ženy se na sebe podívaly.
   ,,Zeptej se svého muže, jak jsme se museli v sedmdesátých letech Tóru učit v Praze tajně. A jak se nikdo nesměl dozvědět, že chceme odejít za hranice. Věřili jsme, že nám tenhle prevít,“ ukázala Adéla mezi muže, ,,pomůže. Všechno napráskal policajtům. Měla bych mu to všechno vrátit.“
   Ženy měly ve tváři vážný výraz. Chvíli významně mlčely.
   ,,Musíš mu . . . odpustit,“ řekla nesmlouvavě Lea, ,, jinak budeš do smrti ukřivděná. Můj muž je tady rabínem, a kdyby si myslel, že se ten člověk s ním nemůže modlit, tak by ho tady rozhodně nenechal. Přece ho zná.“
   ,,To myslíš vážně?“ otevřela doširoka oči Adéla.
   ,,Podívej, když mu odpustíš, dostaneš se vysoko nad něj a nad to zlo, kterýmu pomáhal. Dostaneš se i nad svoje špatný pocity. Chápu tě, ale zkus to.“Adéla poodstoupila a utřela si tváře. Přemýšlela. ,,Já to nedokážu,“ řekla krátce.
   ,,Zajdi k nám, než se vrátíte do Ameriky,“ uzavřela to Lea a smutně se usmála.

   Po slavnostním šabatovém obědě se lidé pomalu rozcházeli. Bylo příjemné letní počasí. Dva vážení rabíni z Izraele s místním rabínem se vypravili pomalou chůzí na procházku k Vltavě. Lea šla tedy s nimi.
   Všude bylo plno turistů různých národností, kteří lovili turistické zážitky. Byli zcela anonymní a každý den jiní. Rozhlíželi se, v rukou příručky a na krku fotoaparát. Celý rok vytvářeli v Maiselově ulici atmosféru nekonečných prázdnin. Pohybovali se ve skupinkách nebo velkých skupinách a na rozdíl od místních nikdy nespěchali.

   Lein muž i ti dva další, kteří v Praze dozírali na rituální záležitosti Židovské obce, se často zastavovali a diskutovali hebrejsky. Rozuměla jenom něco.
   Předešla je a první ze skupinky pomalu vešla do Břehové ulice. Jeden židovský podnikatel si zde pronajal od obce obchod. Prodával košer potraviny a suvenýry. Zavázal se, že bude dodržovat Šabat. A to je velice důležitý závazek.
   Lea se podívala směrem k obchodu, ke kterému směřovali, a ztuhla. Dveře byly dokořán.
   Muži ji předešli a zastavili se. Překvapeně nahlíželi dovnitř. Všichni tři vešli.
   Lea popošla ke skleněné průhledné výloze a dívala se dovnitř skrz vystavené zboží.

   Majitel, usměvavý Izraelec v námořnickém tričku a v kraťasech, vyndával právě z bedny krabičky s olejovkami. Zvedl hlavu a uviděl tři rabíny stát uprostřed obchodu.
   Jeho žena právě stála u otevřené kasy a přijímala peníze od nakupujících.
   ,,Šabat šalom,“ zvolal nadšeně majitel a rozpřáhl obě ruce, jako by chtěl nově příchozí obejmout.
   ,,Vítám vás, to je veliká čest, že jste mě navštívili.“
   ,,Co to má znamenat?“ vzpamatoval se jeden z rabínů, ,,jak to, že o Šábes děláš obchody?“
   ,,Jaké obchody?“ zeptal se majitel a rozhlédl se.
   ,,Vždyť máš kšeft plný lidí!“ přidal se další rabín a ukázal na turisty, kteří si prohlíželi suvenýry.
   ,,Kde se tu vzali? Kdo otevřel ty dveře?“ zasténal majitel. ,,Všichni ven!“ kývnul na svou ženu, která zabouchla kasu a nevěděla, co si počít.
   Turisté si zálibně prohlíželi tři ortodoxně oblečené návštěvníky a sledovali pobíhajícího majitele.
   Lea už to dál nevydržela. Koutky úst jí cukaly, ale snažila se smích nepustit z uzdy a zachovat vážnost. Šla sama dál k nábřeží.

   Neděle byl den, kdy se dalo vyprat a uklidit. V domácnosti s rodinou Ley bydlel Amir, který hledal v Praze byt a práci. Bylo mu devatenáct let a dokončil před prázdninami náboženskou školu – ješivu v Jeruzalémě. Byl to syn bývalé členky pražské obce, která emigrovala do Svaté země.
   ,,Jestli chceš, uklidím dnes podlahu,“ nabídl se.
   ..To bych byla ráda, alespoň budu mít čas na vaření. Ve schránce jsi měl dopis. Je v hale. Možná, že ti píšou rodiče.“
   Amir všeho nechal a běžel si pro obálku. Chvíli bylo ticho a potom vešel zpět do kuchyně s papíry v rukou.
   ,,Ukážu ti, co mi poslali z Izraele,“ řekl tajemně a rozhlédl se. ,,Podívej - to je moje osvědčení, že můžu trénovat fotbal.“
   Lea se překvapeně podívala na papír s hebrejským textem. Znovu se zadívala na chlapce.
   ,,To je fajn, ne? Ty to tajíš, nebo co?“
   ,,Musel jsem každou středu pracovat, abych si zaplatil členství ve fotbalovém klubu. Ve škole to nesměli vědět! To bych letěl. To se v našich kruzích nenosí. Odvádí to od studia,“ vysvětlil jí Amir s provinilým výrazem.
   ,,Tady jsme tedy hrát fotbal mohli. Ale zase jsme měli zakázané skoro všechno, co souviselo se židovstvím. Do synagogy se za bolševika všichni báli. Můj muž tedy ne. Dostávali hned předvolání a bylo jim vyhrožováno a nejen to,“ ukončila Lea rozhovor a kroutila hlavou.
   ,,Musím si dojít do drogerie pro prášek na praní. Na hlavní mají otevřeno i v neděli. Nepotřebuješ něco, fotbalisto?“ zasmála se Lea.
   Amir na ni udělal zoufalý výraz a dal si prst na ústa.

   Kdepak je asi na světě to ideální místo, kde může člověk být sám sebou, přemítala Lea, když šla prosluněnou ulicí. Vzpomněla si na dvůr své babičky, kde pro ni žádný další svět neexistoval. Tenkrát bylo největším neštěstím upadnout na kameny a rozbít si koleno.
   ,,Nazdar děvče, co ty tady děláš?“ uslyšela za sebou a ohlédla se. Uviděla šedivého vousatého muže.
   ,,Honzo, zdravím tě. Já tady bydlím, ale co ty? Venkovan přijel do velkoměsta?“ Zasmála se na něj. Byl to její bývalý soused. Oblastní odpůrce minulého režimu v mezích zákona.
   ,,Představ si, že mám tady nedaleko výstavu fotek,“ řekl s hrdostí.
   ,,To ti přeju. Já jsem se tady provdala a pomáhám manželovi při jeho práci,“ oplatila mu hrdý výraz Lea. ,,Mám pořád fofr, velkou rodinu, ale žiju si dobře.“
   Směrem k Jindřišské věži projela tramvaj a drnčela vrzavým hlukem. Smáli se a drželi si uši.
   Počkali, až bude menší rámus.
   ,,To jsi udělala dobře, nová doba, nový život v Praze,“ pronesl trochu teatrálně muž.
   Lea zaslechla jakýsi nepříjemný tón v jeho hlase. Přimhouřila oči, aby si ho lépe prohlédla. Podíval se na hodinky a potom na ni.
   ,,Ty ses nějak zasloužila o to, že padl minulý režim? Nebo ses jen tak svezla? Myslím, že by se to mělo nějak ověřovat. A zhodnotit. Mnoho lidí si polepšilo bez valného přičinění,“ pousmál se a změřil si ji chladně od hlavy k patám v páskových botách.
   ,,To jako myslíš …. kádrovat a potom trestat ty se škraloupem?“ usmála se pobaveně překvapená Lea a dodala: ,,Máš pravdu. Nemám žádný zásluhy. Zastřelíš mě? Nebo mě jen vyhodíš z práce,“ teď už byl nepříjemný tón i v jejím hlase, ,,můj muž byl aktivní disident, ten projde, ne? Já mu ale kazím kádrovej profil, co?“
   ,,Už musím jít,“ řekl muž jakoby nic a zkřivil ústa.
   Najednou byl pryč.
   Prudce vydechla vzduch a dala si ruce v bok. Rozhlédla se kolem sebe. Co to ksakru bylo?
   Honza mstitel? Vzpomínala na jeho zásluhy v sametové revoluci a kromě poslechu Svobodné Evropy o ničem nevěděla. Ovšem je jasné, že hranici k upalování by postavil vzorově.
   Jestli je to takhle ve více hlavách, to se zase dočkáme věcí.
   Vešla do obchodu a za pár minut zapomněla na ten nepřátelský tón. Musela si přepočítat peníze, aby s nimi vyšla.

Autor: RUT SIDONOVÁ


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)