POEZIE

VÁCLAV BÁRTÍK
Svoboda tisku

Den co den náš nezávislý denní tisk
mi kroutí hlavu jedním směrem
a když ji jakž takž srovnám před večerem,
tak mi ji zase, pánbůh ví, že
stejně zas zkroutí naše televíže.

Demokracie
Pořád si nejsem jaksi jist,
když o ní všude mohu psát i číst
a kochat se jí téměř po libosti
a skloňovat ji, jak se mi jen zlíbí,
zda je to proto, že je jí už dosti
anebo snad proto, že nám pořád chybí?

Fair play
Pravidla hry - slyš hlas,
že hrát se musí jen fair play!
Apropó, ještě maličkost
chci připomenout pro příští,
aby se tak hrálo vždy a všude
i v politice, nejen na hřišti.

Reformy
V životě podle nových metrů
máme se prý dát do práce!
Ať však jak ve výrobě svetrů
platí, když hladce, tak i obrace.

Podnikatel
Asi už nebudu majitel dolu,
zřídím si alespoň soukromou školu,
vysoké školné ať platí žák,
bohatou dotaci ať mi dá stát.
Já pak jen vymyslím,
jak vyzrát na ně,
jak snížit náklady
a zkrátit daně.





MIROSLAV ORAVA
Noc na horách

Na horách v tmách
hořely ohně krásné
a Měsíc - poutník pěší
šlapal si to mezi hvězdami

tiše a bez nářku
až člověk v náruči noci žasne
jak nezhasíná nic
už nic

Peklo
Už vím, co je to víra:
je to všecko
anebo nic

už vím, co je to láska:
je to všecko
anebo nic

už vím, co je to život:
je to láska
a zároveň i víra

A žiješ-li jinak
pak zůstane jen dým,
v němž rozpoznáš jak chemik, že pálilo se cosi

A pak že peklo není!

Doma
Klepu na dvéře
a nikdo mi neotvírá
v troubě je večeře vystydlá schůzemi
a na ní je solí matčiných slz vyleptáno
bože kdy už to všecko skončí
a já počítám sousta jako dny
jak dlouho budu ještě klepat a nikdo mi neotevře
a hrozím se
že z cinkotu svých klíčů nepoznám
prázdnou troubu bez večeře
a lístek na stole s dávno nepraným ubrusem

proč všecko končí tak náhle...

Intermezzo
Zaslechl jsem odkudsi z dálky polibek
a začal závidět
čas
který nejde vrátit zpět.

Na tomto místě byly původně
dvě básně, jež jsem miloval
a měl i rád, ale odnesly je
ve sbírky jiné času povodně.

Ať též najdou si svůj klid jako
polibek v ranním hluku neslyšný
dvou, kteří se loučí do práce
a neví, co je čeká.

Snad ani tato moje práce celonoční
nebyla marná a zbytečná.
Kéž úsečkami tedy ještě nekončí,
kéž končí jako nekonečná tečna...

Roční doby
Vůně jara je surově čistá a opojná
jak tající zasněžené vrcholky
všechny mízy nám v těle hrají
Vůně léta je dráždivá jak dospělé už holky
jak mlází pod zády a nad sebou
dva svlečené jahod pahorky
Vůně podzimu je po létě zralá už
jak slivovičný Chanel č. 5 a škola
nachystaná pro zrání vína i básníků
Vůně zimy má příchuť čekané meluzíny
jež jenom dětem oči rozzáří:
u kamen doma se pak kurýrují z rýmy

a básníkům docházejí pak už všecky rýmy
(ty z jara, z léta, z podzimu i ze zimy)

Modlitba za Mozarta
Závidím Mozartovi
ne jeho hořké žití
ale lehounký
jakoby štětcem
vznášejícím se poblíž jeho ruky
melodie tah

Dnes jsem to spočítal:
za jedinou noc
vepsal do předtištěné pětilinkové osnovy
Kounicovy ulice tady v Brně
od domu kde bydlím
až po začátek České ulice
800 metrů not

Když jdu na Českou pěšky
ve čtvrtině cesty míjím
Janáčkovu varhanickou školu
a cesta se mi zdá tak dlouhá
že se někdy při ní i modlím jeden růženec
aby mi rychleji utekla

Ale Mozart - co krok
to stovky not
ne napsaných ale vtesaných
do šestnáctiproudé dálnice

Připadám si jak děcko
odkudsi z dědiny
v níž nebyla ani silnice

Modlitba za B & H
Bosna a Hercegovina,
raněné břitvou
hluboko do spánku
jako kaňonem Neretvy.

Tvář zjizvená
dětem vypráví
o lásce,
aby se nebály,
aby se nebály.

Bystrá voda teče,
vítr si zpívá:
Čase hluboký
jak touha po hvězdách,
co dáš, když nic nemáš,
jen lásku nemilovanou,
o níž vyprávíš a zpíváš
a na niž vzpomínáš,
ač radši zapomínáš.

Ó Bosno, vlasy raději rozčeš si
a usměj se! Hercegovino, ještě spíš?
Ještě po ránu zíváš?

Krev ztěžka zasychá
a páchne ještě sladce
a ty, matka, o tom
přece jen něco víš.

Tak přejdi most,
bůhví kam
jediný...

Oslovila mě bouřka
Už nejednou mě oslovila
a já jsem nikdy nedokvet
Jsem jen já vinen tím
že jsem nikdy nevydal květ?

Svět je veliký převeliký
od neutronů až po mlhoviny
a těch pár tónů co loudil jsem k tomu
zamlada ze saxofonu

mohl být až do nynějška celý můj svět!
Kdo by pak spočítal kolik jsem řekl
a hlavně zahrál nikdy nedokončených vět?
To poslech velkých cizích symfonií

které mě k životu bez závisti nutí
a dál si samy bez ohledu na mne
kterému se život každým dnem
zkracuje a krátí - bezstarostně žijí...

Čas jako potok či říčka řeka
jednou navěky do moří odpluje:
za mládí ze všech lásek radost
ve stáří o tu poslední starost

a žízeň po životě po životě
tyčí se jak impotentní v plotě kůl
úzká branka jíž lze prolézt
a vše za sebou navždy smést

jako děťátko slabounce svírající svoji pěstičku
jak kvítko vadnoucí aby jiné květy směly kvést
a životu vzdávat svoji i za mne odevzdanou čest
napíšu ještě napíšu za tu poslední slzu na víčku

Maryčka Nová
Proč já
po starém Magdonovi
vnučka
a taky už vdova
proč
znova
a znova
a znova

Proč
u Vltavy staví paláce
a proč ve Frýdku-Místku
ve Vítkovicích
jsou zas už lidi
bez práce

A markýz Gero
říká mi
dcero
tvoje věc

ještě máš vzduch
tak dýchej
i ten mi zaplatíš
nakonec

Krokodýl v hrobě
slzy roní
hřbitovní kvítí kvete
a místo srdcí buší plec

jak tlačenka si připadám
a kdo mne sní je mi už jedno
pěsti zatínám
ale to prý se nesmí

Tak dobře
už jen líbám květinku
práci bez níž nejsou koláče
dealerům splétám do vínku

A znova a znova
ptám se proč jsou
kurvy a hospody a škarpy
a prázdná slova

proč láska je mojí věcí
a nenávist si vyhrazují páni
a je-li nebe s kým půjdu tam
to neptám se už radši ani

Má láska se vdává
A smutný chodím městem lesy podél řek
zatím mám ještě práci ale co zítra
kdo nepracoval nepochopí
a jeho rady že kdo nepracuje už není příživník
barevné jsou jak pouť a bezcenné jako psí štěk

kde dřív v temnotách stál alespoň ještě hrdosti stín
dnes leží prkenice prázdná či pistole nabitá
lásku mou práci zahnali jsme do jabloní i do žita
jak večer zahnali jsme ji do chleba
a hladem za noci znásilnili

a bita byla jako vždy čím víc dávala
a bita je nadále čím víc dává
má láska zbita je byla a bude
a chudák se zase za bič vdává
(do domu, v němž marná je veškerá světská sláva)

Ta práce žena matka pokroku
chudá i bohatá jak polní tráva
zase se za bič vdává

Já slyším už za poslední lopatkou její vítr vát
je po dešti smekají stromy kouří se z hor
a hlína toužící po práci volá: Vivat
a z hospody vedle hřbitova se ozývá řev: „len mor ho, mor!“
a tišeji už: „půjdeme radši do lužních lesů“ nebo „že by do hor“

Hluk vzbudil státního úředníka oddávajícího pomocí internetu
a ten kliknul „ano“ na větu a poznav záhy že vše je ztraceno
otevřel levý dolní šuplík kde měl svačinu ponožky a granát
a právě jím se pokusil pro záchranu sebe i státu
státní akt i nepřístojné vivat (i s tím řevem) negovat

Potkal jsem ho u řeky po ránu pod stromem již odřezaného ležícího
(kde jinde hledat lidi než na kolejích v řekách a na stromech
nejen on ztratil práci a ztrácet práci se nevyplácí)
Práce tak opět jednou ovdověla a ať už chtěla nebo nechtěla
byla donucena vdát se znova nápady ze své duše i ze svého těla

Kdo poctivě hledá ten práci vždycky najde si
chce to jen slézt o několik pater níž a nebát se
a být v dobré fyzické kondici a vystoupit z odborů
a rekvalifikovat se a držet hubu a vzdát se odporu
viz: úspěšný poštovní doručovatelka-inženýr až do důchodu

Má láska vdaná se už zase znova rozvádí
čas totiž nespěchá ale běží a pádí
důchodu se snad ani nedožije
zpočátku dobře myla nádobí
ale teď už ani to nemyje
vrhla se na drogy a pije
až strašně líto mi jí je
koníčku pohřební, tož hybaj, hyje!

O smyslu básní ze strání
Báseň je vypsaný strach ze slova a jeho poslání,
báseň je z dosud neexistující pyramidy střelný prach;
někdy má duši pohanské oběti a jindy modrooká je jak vrah,
v dolinách, doma, na horách i v nížinách.

Báseň je zrcadlo, v němž dokážeš vnímat vrásky,
báseň nesmí opustit ani milenky ani sedmikrásky
a ty - básník už - jim musíš hladit lístečky i vlásky.
Už žádné otázky! Je konec kazety i pásky!

Tak znova!

Báseň je v duru a molu harmonie
jako když prší a lije,
báseň je hladová a hlad netiší.
Tak pišme už, nebuďme tiší!

Báseň je pojem z astronomie
a pro díry nejčernější je to past:
když vlk o rozumu a vítězství vyje
báseň jak ovečka se smí po všech oblohách pást.

Báseň je vlastně vdova:
punčocha černá se jí klube na koleně
a žena, stejně jako muž, touží
po bezpohlavním božství - tož škoda, zatraceně!

Tak znova!

Báseň je jako alkoholy,
odlétá s větrem jak větrem nesené pírko,
jak cizinka (Slovenka), co ptala se mě:
- a prihovárať sa ti mám Mirku - alebo Mirko?

Báseň je zelený třpyt trávy, slanost slz,
kličkování před soudy, ale i pot horníka v dole;
už i na internet proniká,
aby mu jednou kámošsky řekla: vole!

Báseň si na šuplíky i paměti počítačů zvyká:
někdy ji čas míjí jak kandelábr při cestě,
a jindy cizí je nám, že i nám
začíná vykat a vyká.

To nic, to si jen svět na ni
a ona na něj, jak nevěsta,
pomaličku, snad vzlykajíc, a polehoučku
zvyká, z pecnu očekávání krajíc svůj ukrajujíc.

Báseň někdy odsouzena je být pravým opakem filosofie.
Ó, štěstí staříčků, co z války přišli, aby kravám řekli vjé!
Z každého nového dne dýchá a žije; tož, Stračeno,
teď prrr, a teď zas hybaj, hyje!

Na dobrou chuť se mi mé vlastní pousmání
na denním dvanáctém pěším kilometru místo oběda klaní
a slova jdou mi jako dech.
Jaképak ani!

Vážení pánové! Vážené paní a páni!
Má báseň vzlyká? Vzdává se snad důchodu horníka?
Ne, to se jen vdává za chlapa, za pošťáka ze strání,
za svého zbojníka

a tyká,
když se dotýká.

Nostalgie
Rozhodl jsem se nepsat už žádné básně
tak budu mít pokoj a kdo by si další sbírku přál
židák co vzbudil se pln smíchu na sedmnáctém
patře ve výtahu a on dával a já se hnal a jenom bral

divná to byla doba a člověk musel mít nekonečnou odvahu
udělat jeden krok dopředu anebo jeden krok zpátky
jak provazochodec s tyčí - ale nešel krok ani sem ani tam
po břehu dvě vrby ve stínu šly

v závoji ze mlýna
uschlé pařezy supů
zůstaňte s námi
tak to mi řekl Ikaros a pokračoval:

život je široký révový list
a nepřebijí ho ani tři lipové listy
v rudém poli počmáraném hebrejštinou
hrajících si dětí kde ztrácejí se i konšelé

Již dříve 14. dubna 1930 to uznal
sám V. M.
dopíšu soudruzi dopíšu dopíšu
dopíšu dopíšu dopíšu dopíšu
dopíšu a ještě jednou dopíšu

a potom prásk - a bum
třásl se hotelový dům
bum a prásk
jak výprask

To dlouhé ticho je divné
jen údery kladiv je ruší
jako když dáváš odsouzenci
svíčkovou s borůvkami místo hub

a šampaňské s duší hrbaté panny
napij se ještě ještě pij a žij
až do rána
vždyť zítra bude tvůj svátek

až budeš volat maminko
dostaneš vše - den otců
i den matek
i v hlavách nedospělců zmatek

„volnost svoboda bratrství“
a proč v neděli
a proč ne už v sobotu
a proč ne nejlépe už před obědem v pátek

Postůjte tedy alespoň vy chviličku chvíli
vy oblaka bílá naše vy něžné nebeské víly
a přemýšlejte s námi k čemu všechen čas
byl ještě než byl a pak byl a je a bude zas
sám a kdo znova ho opylí

Dle žalmu č. 90 docházejí nám síly:
„Zpět synové Adamovi!“ - do prachu
počet vašich let je sedmdesát roků
a jste-li při síle pak osmdesát
a mohou se pyšnit leda trápením
a ničemnostmi; kvapem uplynou

Proč Vladimire
proč Konstantine
proč ty čtenáři
a proč já

Hluchý je konec
zacpané uši
Všecko co zůstalo
leží mi v duši

Noc temná
Měli jsme moc
nemáme nic
Bůh viděl:
měli jsme chleba
kůrky i střídu
a řvali jsme touhou
po svobodě
a zas stržili jsme rány:
v ohlávce už nás nevodí
už vodíme se v ní sami
a jakoby se pominul čas
pod vládou nelidů
zas třeme i bídu

Až příště opět spatří nás
lidi obyčejné
kteří jsou věční
sotva mu budeme vděčni

Až znova my každý a všichni
zas zvedneme svůj hlas
(ta víra je hluboko ve mně
leží však hluboko i ve vás!)
pak teprve se rozední

Ó přijď už a vítej
Nový dni!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)