Jak to vidím z Vysočiny? Opravdu vás to zajímá? Pokusím se být slušná: vidím to velmi, ale velmi bledě. Přehnalo se okolo nás období Vánoc, Nového roku a hupli jsme rovnýma nohama do reality víc než tvrdé. Kdo čekal na vzkříšení zmírajících sociálních jistot, byl veskrze zklamán. Kdo čekal jásavý vstup do následujícího roku 2011 – nedočkal se. Vše bylo odstartováno novoročním projevem prezidenta naší republiky. Nic neříkající věty projevu se linuly z věčně unylých úst státníka, veřejně se hlásícího ke své krevní – politické skupině. Přiškvířené oči a neustále jakoby naivní a nechápavý úsměv mne straší už i ve snu. Květinová výzdoba jeho pracovny, respektive stolu za ním a místa na zemi, mi s prominutím evokovala aranžmá u rakve v krematoriu. On ani ten projev neměl k tomu daleko. Leč tradičně jsem vyslechla „ódu na radost po česku“ až do konce. Slavnostní pocit z prvního svátečního dne roku se nekonal.
Musím se ale vrátit k prozaickému počátku jmenovaného dne, k rannímu zpravodajství na ČR II. Očekávala jsem, že mě, lenošící po silvestrovské noci a dosud v posteli, přivítají redaktoři po ránu ve zprávách alespoň zmínkou o svátečním ránu, že jsem se probudila v Novém roce 2011. Pozdrav ani uvítání se nekonaly. Zhurta se spustila studená sprcha ve strohých větách: o zdražování nájemného, o zvýšení cen elektrické energie, o velkých škrtech v oblasti sociálních dávek a nárocích na ně, o snížení porodného, mateřského příspěvku a o délce mateřské, následovaly zprávy ze sportu a o vývoji počasí. Rázem zmizel sváteční pocit novoročního rána. Tvrdošíjně jsem trvala na vytvoření mimořádné, slavnostní atmosféry alespoň večer. Na ČT I byl vysílán film o sedmdesátých letech, čili ne to pravé slavnostní, čím bývalo třeba tradiční uvedení opery Libuše. Chápu, že by se asi hrubě nelíbila současným prominentům a politikům árie o tom, že český národ neskoná a všechny bídy světa překoná. Na ČT II ve 20 hodin byla uvedena opera Antonína Dvořáka Čert a Káča, ze záznamu z Národního divadla v Praze. Když budu upřímná, řeknu, že mne tato opera, tedy její provedení, příliš nenadchlo. Nějak jí chyběla „šťáva“. Hlavní představitelé se občas zadívali do kamery a tím vypadávali z hraných situací. Scénická výprava Adolfa Borna byla věrna jeho výtvarnému rukopisu a líbila se mi. Navržené kostýmy doslova hýřily bujnou fantazií. Byly úžasné, ale hodily by se do jiné inscenace. I v tomto případě platí, že méně mnohdy znamená více! Z celé opery, kterou jsem již viděla několikrát s jinými operními soubory, se mi tak nějak vytratilo původní kouzlo této pohádky a nebylo to jen díky kostýmům.
A tak plynou dny nového roku, pokračují vládní dohady a roztržky, hlavní protagonisté se natřásají a čepejří, urovnávají si pošramocené peří, užívají slova, která by jim neměla vůbec vycházet z úst. Alespoň ne na veřejnosti. Doporučovat ministrovi, aby se šel léčit v důsledku psychické poruchy, nebo v opačném případě mu vyhrožovat fackou a vsazením do vězení… Ale vždyť se u nás vlastně už i fackovalo veřejně, jen zatím nelétaly vzduchem židle.
A tak jedna aféra střídá druhou. Některá se odloží k ledu, některá se táhne jako včelí med napříč vším, některá se vydoluje jako pověstný kostlivec ze skříně po pár letech a hledá se viník. A jiný viník, který je právě k mání, je propuštěn z vazby, protože co soudce, to jiný metr a jiný názor. Často další viník mizí v černé díře dálné ciziny a je rázem k nepolapení.
Jo, kocourkovští – ti by se od nás mohli hodně přiučit! Reformy vládnou naší současností. A ne ledajaké. Jak se vám líbí návrh zbrusu nové „Nečasovské důchodové“, kdy v roce 2035 budou odcházet pracující do důchodu v 67 letech? Jak se asi bude našim dětem a vnukům žít s takovou vyhlídkou? Ne všichni lidé pracují tzv. u stolu. Jsou různorodá povolání a profese, které vyžadují maximální fyzické nasazení. Je určitá věková hranice, za kterou je již značně obtížné stačit pracovnímu tempu a námaze, jež některé profese vyžadují. Kde je kvalita lidského života? Nebo zde bude platit ono: vyždímat co se dá a odhodit na smetiště? Již v současné době pracují někteří lidé ve 12 hodinových směnách za mzdu zdaleka tomu neodpovídající. Je to případ především cizinců. Je veřejným tajemstvím, že tito lidé jsou zcela v rukou mafií, které si za zprostředkování práce berou bezostyšně značnou část vydřených peněz. V dost drsných podmínkách pracují i naši spoluobčané, ať se to týká práce v supermarketech, ve výrobních podnicích, které jsou vesměs v rukou cizího kapitálu. Z toho plyne i zacházení se zaměstnanci, často na hranici únosnosti.
Je to zapeklitý kolotoč. Nedostatek pracovních příležitostí, ruku v ruce s omezováním práv, financí, vyhrožováním vyhozením. Znám ze svého okolí lidi, kteří přišli o zaměstnání v důsledku zrušení, krachu, rozkradení továren, provozů, družstev. Tito lidé byli zvyklí na jiné pracovní podmínky, hodnocení, odměňování za věrnost podniku a výborné výsledky např. poukazy na rekreace tuzemské i zahraniční atd.
Vadí mi taková současnost, čím dál víc mi vadí a to úměrně s narůstající nespravedlností v naší společnosti. To nejsou nostalgické výlevy a vzpomínky na staré časy. To je holý fakt, že tato soudobá společnost a její krkolomný vývoj je namířen a pracuje proti podstatě všeho, o co tu jde – proti člověku. Slovo sociální už mizí ze slovníku pravicových politiků, je jim velmi nepřátelské a proti srsti.
Divíte se, že lidé začínají žít hodnotově velmi chudý život? Že přijdou z práce, v rychlosti něco snědí, podívají se na internet, nebo prospí u televize další americký nesmyslný krvák, nebo limonádu a brzy ráno (někdy i ve 4 hodiny z rána) už jsou zase na cestě na 12 hodinovou šichtu? Myslíte, že tito lidé budou mít chuť žít normálním rodinným životem, vychovávat a mít vůbec děti? Domnívám se, že důchodová reforma Petra Nečase je patřičně odradí.
A ještě dodatek. Z čeho mají lidé šetřit na důchod (ať povinně, či dobrovolně), když někteří žijí v současné době doslova a do písmene z ruky do huby? Často slýchávám, v tom našem skoro bych řekla zapomenutém, koutu Vysočiny, povzdechy především starších obyvatel vesnice. Jak tady dříve lidi družně žili. Pracovali v místním JZD, pár jich za prací dojíždělo do blízkého okolí. O víkendech se scházeli v místním hostinci, kulturáku. Na návsi se grilovalo, opékalo, narazilo se štěně piva, zpívalo se, zkrátka scházeli se a bylo jim fajn. Pořádaly se místní bály, zábavy, byly tomboly a byla legrace. Když se rozkmotřili někdy v práci, o víkendech se zase srovnali.
Teď se kulturák rozpadá, dávno nefunguje hospoda (po peripetiích a handrkování čí vlastně je atd.), lidé k sobě mají dál a dál, nescházejí se, funguje jen dohadování o věcech a dění veřejném.
Když jsem byla před časem zase nucena navštívit naše město a čekala jsem na městskou dopravu, napadl mě příměr: autobusy našich srdcí. Uvědomila jsem si, že se k zastávce blíží cosi podobného stodole, s výjevy ze ZOO s opicemi, tučňáky, plameňáky, reklamou na plastová okna a dalšími nabídkami. Byl to autobus MHD. Nebylo vidět dovnitř, autobus byl doslova zabalen do pestrého pláště. Až při otevření dveří jsem zjistila, že nenastoupím, že je přeplněn. Druhou vadou je, že z takového autobusu i trolejbusu sice vidíte ven, ale vás uvnitř z venku nevidí nikdo. Marně se snažíte zamávat z jedoucího dopravního prostředku známým, dětem dát znamení, že jedete, aby přistoupily atd. Sedíte anonymně uvnitř, tupě zíráte ven. Uzavřenost, netečnost, nevšímavost, chladnost, odcizování, to jsou takové autobusy v našich srdcích. Ne každý pokrok, každý čin a vynález je k dobru věci, nemyslíte?
Přeji vám do roku 2011, aby vaše srdce byla a bila na správném místě a aby vaše oči viděly všechno, co je potřeba vidět.
Z Vysočiny vás srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |