(úryvek z knihy Muž nad stolem aneb Byl jsem Štrougalovým poradcem, kterou vydalo nakladatelství BVD pro společnost Rozhraní)
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 229 Kč
Paměti Štrougalova poradce v letech 1971-1989, muže, kterého mnozí ve světě považovali za dvojitého agenta. Ať tak či onak, autor dokládá, že Praha byla před převratem zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny – Washingtonem a Moskvou. Jaromír Sedlák nic nezatajuje a přece má dar udržet čtenáře v neustálém napětí otázkou: Jak to vlastně bylo doopravdy? Kdo a kde rozhodoval o osudu Československa? Muži v popředí anebo v pozadí, nad stolem nebo pod stolem? Ležela moc opravdu na ulici a kdo a pro koho ji zvedl? Čtěte zpověď muže, který byl u toho, když se lámal svět a měnila fasáda historie!
Posledních devět měsíců „u Štrougalů“
Na počátku roku 1988 existovala shoda mezi reformátory v legálních strukturách, většinou disentu (samozřejmě s výjimkou lidí jako byl Václav Benda a podobní fundamentalisté), velkou částí exilu v tom, že nástup gorbačovismu je okolnost velmi příznivá pro perspektivy demokracie v ČSSR. Bylo proto pro nás překvapením, když jsme v těchto dobách zjistili, že na rozdíl od Maďarska tento názor není sdílen některými jinak racionálně uvažujícími disidenty v Polsku, jako byl Adam Michnik. Ten dokonce v článku „Velký protireformátor“ ještě v roce 1987 prohlásil: „V Polsku, na rozdíl například od Československa, nikdo nevystoupí s heslem ´My chceme Gorbačova´. Polská situace je jiná, neboť tu existuje mocná a nezávislá katolická církev, je zde už 10 let nezávislé veřejné mínění a nezávislé instituce veřejného života. Pozitivní obrat v Polsku závisí na dialogu.“ (Časopis 150 000 SLOV č. 18/1987)
Bylo určitou záhadou, jak může něco takového Michnik tvrdit, když se současně shodl na opačném stanovisku, přijatém během příhraničního setkání polských a československých disidentů 21. srpna 1987, ve kterém se mj. pravilo: „Politika Gorbačovova vedení vytváří pro sebeosvobozovací úsilí v zemích sovětského bloku přece jen příznivější podmínky.“ Z tohoto setkání byl ve stejném duchu odeslán dopis akademiku Sacharovovi, kde se pravilo: „Radujeme se z toho, že máte dnes nepoměrně lepší podmínky, abyste vedl svůj statečný zápas za lidská práva, než jste měl donedávna.“
Další pro nás nepříjemné zprávy přišly z Moskvy. Sovětská agentura TASS vydala 5. května 1988 komentář pod názvem „Žádná podobnost mezi sovětskou přestavbou a událostmi v Československu 1968“, jehož autorem byl dopisovatel TASS A. Kondrašev. Zaznamenali jsme však, že tento komentář nepřetiskla sovětská Pravda a Izvěstija, ale pouze Sovjetskaja Rossija. Pravda ovšem přinesla 6. ledna 1988 výtah z článku L. Skalického „Leden a dnešek“, který vyšel 4. ledna 1988 v Rudém právu a ve kterém bylo obhajováno známé „Poučení“. Jak patrno, nástup Jakeše bylo znát.
Povzbuzující bylo vystoupení Valentina Falina, bývalého sovětského diplomata, s kterým jsem měl možnost zajímavě diskutovat, ještě když byl velvyslancem SSSR v západním Německu, na jedné konferenci o mezinárodních otázkách. Falin nyní pracoval na ideologickém úseku a 12. ledna 1988 prohlásil (a přetiskla to nejen sovětská Pravda, ale i Rudé právo): „Všechny chyby, kterých jsme se dopustili, musí zůstat záležitostí minulosti. Nemáme právo je opakovat nebo dopouštět se chyb nových, abychom je za nějakých 10 či 15 let museli znovu korigovat. My jsme, tak říkajíc, kredit důvěry už vyčerpali nebo jsme blízko toho jej vyčerpat. A my můžeme dnes psát jen pravdu, celou pravdu. A pokud dnes nejsme schopni říci pravdu, je lepší neříkat po určitou dobu vůbec nic, až to budeme moci říci později, ale tak, jak je třeba.“
K přemýšlení nás nutil také výrok Gorbačova v jeho projevu z 8. ledna 1988, nazvaného „Přestavba a ideologická fronta“, kde se pravilo: „Možná, že budeme muset někdy i ustoupit.“ Stála před námi otázka, zda tím také předjímal své nadcházející jednání s Jakešem, který přijel do Moskvy, jak se říkalo, „představit sebe a svoji politiku“. Jakeš totiž o rozhovoru nejen se svým kolegou ve funkci šéfa strany, ale také s Ligačovem a Zajkovem, prohlásil 12. ledna 1988: „Šlo i o takové otázky, jako pohled na rok 1968 u nás, na rok, který je jako stvořen k osvětlování naší historie… A zde - i pokud jde o kritický vývoj – jsou naše stanoviska shodná. Nemáme co měnit.“ O dva dny později k tomu dodal: „Naše stanovisko je v plné shodě s názorem sovětských soudruhů, jak to vyplynulo z našich rozhovorů se soudruhem Gorbačovem.“
Jak patrno, Jakeš si přijel pro podporu, a dostal ji, ačkoliv několik měsíců předtím ho vůdce KSSS považoval sice za svého přítele, ale ne dost inteligentního, aby mohl stát v čele KSČ.
V našem smutku nás alespoň „utěšilo“ to, že také Pavel Tigrid přišel na nápad nazvat svůj zásadní článek ve Svědectví č. 82 „Jaro je mrtvé, ať žije Jaro“, který alespoň svým nejasným názvem umožňoval předstírat, že všichni v exilu jsou pro dubčekismus. Jak se „neradovat“, když i Tigrid předpověděl, že v roce 1988 bude Pražské jaro rehabilitováno, a to nejen v Moskvě, ale i v Praze.
Jenomže pro Tigrida a jeho prognózy byla tato rehabilitace zřejmě jenom předstupněm, po kterém měl přijít kapitalismus 20. let XX. století Václava Klause; což se také bohužel stalo, a Tigrid později nechává devastovat českou kulturu jako ministr.
Do celé hry vstoupil Saša Dubček svým rozhovorem pro italský komunistický deník L´Unita z 10. ledna 1988, který se přes různé kanály dostal i k obyvatelstvu ČSSR, kde mj. prohlásil: „Stoupenci tvrdé pěstě místo hledání pozitivního východiska pro překonání zátěže minulosti by asi chtěli, aby polovina našeho obyvatelstva na skutečné děje roku 1968 celkem zapomněla… a ta druhá polovina, mladší, aby se o roku 1968, o faktech a lidech, nic pozitivního nedozvěděla. Kdyby se zveřejnil ´Akční program´ z dubna 1968 spolu se všemi stranickými a státními dokumenty připravenými v tak krátké době v roce 1968, mohlo by to zřejmě ukázat na analogické procesy se sovětskou přestavbou a dnes nám napomoci přijímat opatření, adekvátní současným domácím i zahraničním poměrům.“
Co však skupinu kolem Koláře i premiéra překvapilo, byla odpověď Dubčekovi, kterou přinesla L´Unita již 12. ledna 1988 – a pohotově přetiskla Polityka č. 5/1988 – z pera významného sovětského reformátora Roye Medvěděva.
S jeho pro mne obrovsky objevnou knihou Ať historie posoudí původ a důsledky stalinismu (Let History Judge The Origins and Consequences of Stalinism) jsem se seznámil v první půli 70. let v Ženevě a až mnohem později jsem ho požádal o autogram. Kniha vyšla v roce 1971 ve Velké Británii. Jeho přehnaně kritický vztah k Pražskému jaru nám neladil s jeho rozhovorem v západoněmeckém Der Spiegel č. 52/1987, ve kterém například žádal rehabilitaci Bucharina.
Medvěděv v L´Unita řekl: „Pražské jako nelze oddělit od jména A. Dubčeka stejně tak, jako nelze oddělit XX. sjezd KSSS od postavy N. Chruščova, současnou přestavbu v SSSR od M. Gorbačova, čínskou kulturní revoluci od Mao Ce-tunga, velký teror od Stalinova jména. Podle mého názoru máme v československých událostech co činit s odvahou a současně s politickou slepotou, entuziasmem a euforií, s odmítáním dogmat a stereotypů Gottwalda a Novotného, ale současně i s odmítnutím uvážlivých a přesných předpokladů i prognóz beroucích v úvahu mezinárodní postavení Československa a jeho pozici uvnitř socialistického tábora.“ K tomu je třeba dodat, že toto své stanovisko Medvěděv trošku zmírnil v pozdějším interview pro italský list La Republica, což jsme přivítali, ale přesto jsme mu poslali vzkaz do Moskvy s našimi námitkami.
Do těchto diskusí se opatrně zapletl sám Štrougal ve svých rozhovorech se západními novináři, samozřejmě jenom formou náznaků metafor. I když to vyvolávalo zuřivost u Biľaků, např. premiérova slova, která přetiskl 22. ledna 1988 západoněmecký list Frankfurter Rundschau. Nechyběly u toho Bejdovy ústní poznámky, že Štrougal je obětí zmatků v hlavách jeho poradců. Kolář a Rázl byli žádáni, aby nás umravňovali, což tito dělali formou, v které nám vyjadřovali podporu. Aparátčíci z ÚV KSČ inspirovali některé pracovníky ÚPV, kteří s námi seděli v jedné základní organizaci KSČ na tomto úřadě, aby na nás tlačili ve smyslu zmírnit naše progorbačovské nadšení, brát v úvahu československá „specifika“.
x x x x x x x x x x
Počátkem roku 1988 vystoupil v Československu do popředí ještě jeden problém pro skupinu Štrougal – Kapek, ke které na Slovensku inklinoval člen vedení KSČ Peter Colotka, jemuž po srpnu 1968 trvalo určitou dobu, než Biľakovi vysvětlil, proč odsoudil sovětskou vojenskou a policejní intervenci z 21. srpna 1968.
Dne 4. ledna 1988 podpořil kardinál Tomášek podepisování a rozšiřování petice nazvané „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR“. Obsahovala náměty realizovatelné a aktuální, současně ale také podněty nereálné. Jako příklad může posloužit podnět č. 21 ze zmíněné petice, kde se požadovalo navrácení všech zabraných církevních budov, ke kterému nedošlo ještě ani v roce 2006, pokud a nakolik k tomu vůbec dojde. Každopádně v roce 1988 nebyla v ČSSR situace, s níž jsem se setkal v květnu 1986 v Moskvě, jak jsem se o tom zmínil výše, kde Ruská pravoslavná církev byla vtahována do sovětského oficiálního politického systému.
Tuto zkušenost nebylo možné přenášet tehdy v roce 1988 k nám. Byla to ale pro premiéra delikátní situace, neboť Úřad pro věci církevní byl součástí aparátu ÚPV. S jeho vedoucím Vladimírem Janků bylo možné se rozumně dohovořit o drobnostech, ale základní kroky musel konzultovat s těmi, kde ho skutečně řídili, a to byli Fojtík a Vasil Bejda. Ovšem nebylo možné tuto skutečnost veřejně oznámit, a tak se věřící občané dívali na předsedu vlády, co učiní. Současně bylo žádoucí získat pro ideu přestavby i věřící občany, ta nemohla být záležitostí pouze nějakých „štábních útvarů“.
Bylo zajímavé, že petice „Podněty katolíků…“ nevznikla na tak katolickém teritoriu, jako bylo tradičně Slovensko, nýbrž na Moravě. Tam již v červenci 1985 vypískali ministra kultury Milana Klusáka na pouti, která se konala při příležitosti 1100. výročí smrti sv. Metoděje a na niž přišlo kolem 150 tisíc poutníků, ovšem mnozí také ze Slovenska.
Na Slovensku došlo ovšem k menší demonstraci již 19. listopadu 1987 při pohřbu J. Gábriše v Trnavě, spojené s ovacemi kardinálu Tomáškovi, což byl zajímavý projev slovensko-české „družby“. Mezníkem se však stalo shromáždění věřících 25. března 1988 v Bratislavě před Národním divadlem, rozháněné policií. Akce křesťanů podpořil odpovídající dokument Charty 77; nám na nich poněkud vadily jejich některé – mírně řečeno – ne dost osvícené projevy. Obávali jsme se, aby se na této půdě nezrodila hnutí, která se objevila v SSSR, jako zmíněná Pamjať, před níž nás varovali naši sovětští přátelé.
V souvislosti s akcemi křesťanů a pod vlivem námětů, s kterými přicházeli představitelé sdružení kněží Pacem in terris (jehož členy zdaleka nebyli pouze přisluhovači režimu, ale i duchovní, kteří svým členstvím chtěli zajišťovat např. investice pro své kostely, větší možnost působit na mládež apod.), začalo se kolem sekretariátu premiéra dost diskutovat o otázce celonárodního usmíření jako předpokladu pro realistické prosazování reforem. S myšlenkou přišel již Štrougalův projev k horníkům v souvislosti s 50. výročím mostecké stávky v dubnu 1987, ale nějak to zapadlo.
Idea se vrátila do centra pozornosti díky dokumentu Charty 77 č. 1/1987, nazvanému „Slovo ke spoluobčanům“, který jsme si prostudovali až s ročním zpožděním, když nás upozornili přátelé v Moskvě, že podobné problémy se diskutují v SSSR. V tomto prohlášení, na které mne na jaře 1988 znovu upozornil při náhodném – nenáhodné by bylo pro mne coby nositele státního tajemství velmi nebezpečné, na to by nemusely stačit „mírné“ trestní sazby, jaké dostávali disidenti – setkání bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek (s kterým jsem se znal z období své diplomatické dráhy), se mj. pravilo: „I představitelé moci v naší zemi se občas hlásí k demokracii, spravedlnosti, veřejné kontrole svého výkonu. V poslední době se zdá, že alespoň v některých těchto projevech se odráží vědomí, že změny jsou nutné. Jsme přesvědčeni, že kdyby naše společnost začala více a vynalézavěji využívat existujících možností… významně by se změnilo celkové společenské a politické klima. Jsem proti nenávistným bojům, štvanicím, novým rozkolům, revanším a mstám… I odpůrci se mohou vzájemně respektovat jako lidé a jako občané a v klidné, vášněmi či trpkými vzpomínkami nepodbarvené rozpravě hledat to, na čem se mohou shodnout. Po všech tragických událostech a otřesech posledních desítiletí spatřujeme jedinou perspektivu ve skutečném národním smíření na demokratickém základě. Nechápeme je jako opatrné mlčení o čemkoli a k čemukoliv. Chápeme je jako věcné a tvůrčí hledání východisek pro celou společnost… Charta není a nikdy nebyla, nikdy se nepovažovala za jedinou naději pro tuto společnost.“
Je zajímavé, že i Miloš Jakeš přišel v tomto směru se svojí trochou do mlýna, podmínil však jisté smíření nikoli na demokratických základech jako Charta 77, ale – tak jak jim rozuměl – na socialistických základech. Ve svém interview z 12. března 1988 na cestě – což nebyla nahodilá okolnost – z Moskvy, kde mu to zřejmě doporučili, podobně jako předtím nám, prohlásil ještě v letadle: „Koneckonců nikoho jsme generálně nezatratili. Řekli jsme, že každý má možnost, aby se na socialistickém základě zúčastňoval veřejného života, pracoval ve prospěch socialismu.“ Biľak údajně i na tento výrok reagoval podrážděně.
Za zaznamenání stojí, že se proti této ideji národního usmíření o něco později postavil Petr Uhl, podle něhož nějací, jím blíže neurčení, taktizující disidenti zneužili Chartu 77, a tak dochází k tomu, že se z jejích řad mylně volá po národním usmíření s vládnoucí byrokracií. Podobné postoje zaujali i někteří mladí disidenti, např. Jan Ruml, který nejdříve patřil k nesmiřitelným, aby nakonec na podzim 1989 zasedl spolu s Ladislavem Adamcem ke kulatému stolu s pomocí „usmiřovatelů“ jako byl Kocáb a jeho „mosty“, inspirované zkušenostmi z Polska. Proti usmíření byli pochopitelně stalinisté např. kolem týdeníku Tribuna, jejíž redaktor se tváří, jako kdyby byl bývalým členem minimálně Obrody.
Když se blížilo další významné jubileum, obdržel Kapek a Štrougal kolektivní stanovisko několika disidentů i osobností mimo disent, nazvané „K 20. výročí Akčního programu KSČ“. Zaslal nám jej tuším Císař nebo Hübl či Jiří Hájek.
Podobně jako tomu bylo s dokumentem k 20. výročí ledna 1968, nebylo možné s ním nesouhlasit až na některé detaily. O jeho text projevili zájem naše kontakty nejen v Moskvě, ale i v Leningradě a Kyjevě, neboť otázka vazeb mezi přestavbou a glasností v Sovětském svazu na jedné straně a dokumenty jako byl „Akční program KSČ“ z roku 1968 na straně druhé vystupovala tam i u nás do popředí. Za zvlášť pozoruhodné považovali experti v SSSR – např. kolem premiéra Ryžkova – skutečnost, jak českoslovenští autoři stanoviska zdůrazňují skutečnost, že „Akční program KSČ“ byl socialistický dokument, jak je v něm několikrát opakováno heslo „více demokracie, více socialismu“. Zaujaly citáty jako: „Dnes, když nové vedení KSSS v čele s M. Gorbačovem vytýčilo dějinný úkol komplexní přestavby sovětské společnosti a státu, je doma i v cizině zcela logicky srovnáván s jejími požadavky reformní proces Pražského jara a jeho základní programový dokument Akční program KSČ. A nutno říci, že všechny základní požadavky jsou shodné… Vzhledem k tomu, že v SSSR probíhá přestavba, kterou i současné vedení v ČSSR prohlašuje za podněcující příklad, nabývá nového inspirujícího významu pro současný vývoj i Akční program.“
Tento dokument je zajímavé znovu číst v České republice v době, kdy upravuji tyto vzpomínky, a sice i z toho hlediska, kdo všechno dokument – který nevydala Charta 77 – podepsal. Mezi signatáři je např. Karel Kříž, bývalý zástupce šéfredaktora Lidových novin, který v současné době obviňuje jiné osobnosti, že za komunistů koketovali se socialismem, že měli iluze o nějaké „třetí cestě“, že oceňovali gorbačovismus a navazovali na dubčekismus. Podepsali také Jiří Dienstbier a Luboš Dobrovský, kteří se již k demokratickému socialismu nehlásí, ale po jiných neplivají jako ideolog české pravice Kříž. Podepsala také z dnešního hlediska zajímavá dvojice, tehdy zřejmě přátelé, nebo alespoň spojenci: Josef Wagner a Václav Grulich. Mezi desítkami signatářů není též – pokud se nemýlím – žádný Slovák, možná z organizačních důvodů, ani Dubček, ačkoliv jeho citátem je dokument uváděn. Některé osoby zmizely z politické scény, jiné se staly velmi známými.
Jeden ze signatářů výše uvedeného materiálu, Rudolf Slánský junior, potěšil skupinu Štrougal – Kapek tím, že připravil studii pro samizdat, v které jasně charakterizuje dva základní proudy v KSČ s uvedením jmen. Její název zněl „100 dní Miloše Jakeše“ a objevila se v dubnu 1988. Napsal: „Postupně vykrystalizovaly dvě základní varianty dalšího postupu. První vypracovali pragmaticky orientovaní členové Husákova vedení (klíčovou osobu je mezi nimi premiér Štrougal), kteří věděli, že ekonomická reforma se značně opozdila a že zdaleka nestačí jen kosmetické úpravy. Reforem se nebojí, protože většina z nich se podílela na reformách šedesátých let a s konzervativci se spojili z těch či oněch důvodů až po úspěchu vojenské intervence. Při přípravě reforem seskupili kolem sebe v pracovních komisích řadu mladších odborníků, jejichž rozbory situace i návrhy na nutná opatření byly mnohdy pozoruhodné. Profilující skupinu mezi zastánci druhého postupu tvoří lidé (A. Indra, M. Jakeš, V. Biľak, K. Hoffmann a další), kteří byli protireformně orientováni už v roce 1968… G. Husák se dlouho snažil o kompromis mezi oběma skupinami. Když se ukázalo, že není možný, vyklidil svou mocenskou pozici.“ K tomu je možno dodat, že mezi Indrou a Biľakem existovala přímo živočišná nenávist na osobní bázi; že aparát ÚV KSČ i v dalších krajích se dělil na biľakovce a jakešovce, že bylo možné vrážet mezi ně určitý klín, že Jakeš se chtěl nakonec zbavit nejen Štrougala, ale i Biľaka, což mu bylo doporučováno i z Kremlu; že nekolísal mezi oběma konzervativními trendy jen Husák, ale i Kempný, do jisté míry i Lenárt; že tyto osoby měly různé vazby směrem do Moskvy.
Byl to Jakeš, který zmařil Biľakovi etablovat se jako první z mužů srpna, když napsal své memoáry na téma, jak to vlastně bylo v roce 1968, které měly zapůsobit i na některé kolísající politiky v SSSR, zvláště na Ukrajině, neboť Biľak sám byl Rusín, tj. v jistém smyslu Ukrajinec. První ukázky jeho pamětí začaly vycházet v březnu 1988 v sobotní příloze bratislavské Pravdy, odkud je posléze začalo přebírat i Rudého právo, a Biľak se údajně snažil dosáhnout, aby tak učinil i jeden ukrajinský týdeník. Biľak udělal chybu v tom, že celý text dal k dispozici všem členům vedení KSČ, včetně Štrougala a Kapka. Vedoucí politici samozřejmě neměli čas na čtení knih, ale když jim jejich poradci – jak se jim tehdy říkalo „soudruzi od soudruha“ – zaškrtli některé Biľakovy pasáže, dostal Jakeš plnou podporu ostatních, že Pravda i Rudé právo musí ukončit publikování celého seriálu. Jak to dopadlo na Ukrajině nevím.
To byl signál, který dočasně posílil pozici premiéra i v aparátu KSČ. Kapek v té době již abdikoval. Biľak prostě „ztratil tvář“, neboť v politice není nic tak neúspěšného jako neúspěch a nic tak úspěšného jako úspěch – jak praví jedno americké rčení. Biľakovi zkrátka nevyšel jeho úmysl konkurovat knize Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu, kterou si Václav Holub, hlavní poradce Jakeše, vypůjčil ode mne pro svého šéfa. Po několika týdnech mi byla kniha vrácena s tím, že je to zajímavé, ale nebezpečné čtení.
Ze svého hlediska měli pravdu; tehdy nemohli vědět, že k témuž názoru přijde za sedm let Václav Benda. Jak napsal Shakespeare: Hra se stále opakuje, jen kostýmy se mění.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |