Americký spisovatel Irving Stone (1903-1989) si vytvořil docela výkonnou manufakturu na výrobu životopisných románů. Oddaná knihovnice Esther Eulerová mu k nim vždy připravila neuvěřitelně přepečlivé rešerše, které Stone pak pospojoval do chronologického příběhu. Vznikl takto román o van Goghovi, Michelangelovi, Schliemannovi, Londonovi, Darwinovi. Ve sbírce nechybí ani objevitel psychoanalýzy Sigmund Freud a právě bezmála tisícistránkový román o jeho životě nabídlo brněnské nakladatelství JOTA i českým čtenářům pod názvem VÁŠNĚ MYSLI.
Životopisný román lze hodnotit buď jako životopis, nebo jako román. U Stonea bude lepší, když zvolíme hledisko prvé. Z tohoto úhlu pohledu mu můžeme gratulovat. Přesněji tedy jeho věrné knihovnici. Díky nim máme nyní v češtině k dispozici zřejmě nejpodrobnější Freudův životopis vůbec. Přitom máme s čím srovnávat. Existují dva původní české životopisy - z nevkusně politických důvodů opomíjená práce Jiřího Cvekla z roku 1965 a životopis Michala Černouška z roku 1996. K tomu řada překladů. Již roku 1962 vyšel text Alexandera Metta v Mladé Frontě. Po revoluci pak životopis Storrův v Argu, Mannoniho ve Votobii, oba nikterak obohacující, a naštěstí také zdaleka nejlepší životopis Georga Markuse v Pasece (2002).
Je jasné, z čeho Stone čerpal především - podobně jako všichni výše zmínění z dosud nepřekonaného trojdílného životopisu Ernesta Jonese. K tomu samozřejmě z hojné korespondence (zejména manželce Marthě a příteli Fliessovi). Také z Freudových odborných textů, často velmi upřímných. Zde ovšem vidím jistou nadbytečnost: namísto dlouhých citací například ze Studií o hysterii, bylo možno věnovat pozornost některým zajímavým detailům, které Stone obešel.
Tak především, nás Čechy samozřejmě zamrzí, že se nepříliš hojně píše o Freudově rodišti, moravském Příboru. Zvláště v románu by šlo také jistě využít roztomilou historku, kterak si Freud zahrál partii kulečníku s proslulým mágem a věštcem Hanussenem, který se pobavil nad tím, že by snad tento zoufalý biliárista mohl odhalit tajemství podvědomí, jež patří jen mágům. Opět je za touto výtkou trapňoučký patriotismus: ta partie kulečníku se totiž odehrála na pražské Floře. Také by nás v naší kotlině asi hodně zajímalo, jak to bylo s Freudovou znalostí češtiny. Stone nezmiňuje, že se při sebeanalýze Freudovi tato znalost částečně vrátila. Nikde jsem se ale dosud nedočetl, jak moc. Rozuměl by česky? Měl přece na jazyky mimořádný talent.
Zajímavé též je, že Stone takřka zcela vynechal Freudovo potýkání se s politikou. Snad proto, že by americký čtenář špatně chápal evropské souvislosti? Že by se mu špatně četlo, že Freud podporoval po většinu života rakouskou sociální demokracii a proslulý Viktor Adler byl jeho osobním přítelem? No, dejme tomu. Ale zrovna v románu by se přece krásně vyjímala ona historka, kterak mezi Adlerem a Freudem za studií málem došlo k souboji, když Freud už tehdy tvrdě hájil materialistická stanoviska a urazil Adlera poznámkou o tom, že je znát, že kdysi pásl vepře.
Ve Stoneově textu je sice zmíněno, že se Mussolini přimlouval u Hitlera za Freudův bezpečný odjezd z nacisty obsazené Vídně kvůlivá věnování, jež mu kdysi velký psycholog vepsal do knihy, ale možná by šlo zmínit, že nešlo o věnování nikterak formální - znělo »velkému kulturnímu hrdinovi«. Jistě, bylo by třeba k tomu vysvětlit, že Freud byl zcela fanatickým milovníkem archeologie a Mussolini si získal jeho přízeň nařízením rozsáhlého archeologického výzkumu na území Říma. Vůbec se zdá, že Stone poněkud obešel právě ty detaily, které by, zejména v amerických očích, vrhaly na Freuda snad nějak podezřelé světlo. Chybí například zmínka, že čtyři Freudovy sestry skončily v koncentračním táboře. Proč? Kvůli možné vtíravé otázce, jestli pro ně Sigmund nemohl udělat víc? Román není doveden až k Freudově smrti. Proč? Protože zemřel eutanázií? Možná šlo všechny tyto zajímavé detaily do textu napěchovat třeba i na úkor obsesivně podrobného vídeňského místopisu, který může zaujmout opravdu asi jen Vídeňáky. Také nápadně chybí připomenutí Freudova vášnivého ateismu. Nebo některé rozkošné historky při potýkání se s novináři (Freud vyhodil z pracovny i budoucího známého režiséra Billy Wildera) a umělci (vzpomeňme Bretonovo zklamání ze »šedé myši v kostýmu venkovského lékaře«, Dalího nadšení z tvaru Freudovy lebky, Freudův strach z »dvojníka« Schnitzlera, peripetii s Gustavem Mahlerem...). Vůbec je asi škoda, že je dění nahlíženo pouze a výhradně z Freudovy pozice. Pocity ostatních z Freuda (například známé Jungovo zklamání ze společné cesty na lodi do Ameriky) se tak do textu nedostaly.
Na druhou stranu vyčítat Stoneovi nedostatek materiálu věru nemůžeme. Pro nás Čechy kniha nabízí řadu zajímavých novinek: třeba že si Freudovi vždy najímali jen české služky, neboť jen jim věřili. Nebo že si jedna z Freudových sester vzala Čechoameričana. Nebo že Freud strávil až tolik času v českých lázních - v Karlových Varech a Mariánkách. A nebo že byl Freud milovníkem originálních olomouckých tvarůžků.
Stone též obohacuje naši představu o Freudově neuvěřitelném humoru, který se projevoval zvláště v šílených situacích. Historka s vídeňským gestapem, které po prohlídce Freudova bytu na něm chtělo, aby podepsal prohlášení, že s ním bylo dobře zacházeno, načež si Sigmund dovolil na prohlášení připsat tehdy oblíbený reklamní slogan »gestapo mohu každému vřele doporučit«, je celkem známá. Prvně jsem však četl o neuvěřitelném fóru, který udělal ve chvíli, kdy málem vykrvácel po nepovedeném odstranění nádoru v dutině ústní. Když mu přišli sdělit, že mají volné lůžko jen na pokoji se zakrslým kreténem, odvětil, že »tam holt budou mít dva« (Freud nebyl zrovna obr, měřil asi 170 cm).
Stone nás překvapuje též zjištěním, že se Freud bavil ne zrovna intelektuálním humorem prvních grotesek, které spatřil při návštěvě New Yorku, či že za nejdokonalejší civilizační výtvor považoval veřejný záchodek a Ameriku proklel za to, že k němu dosud nedospěla (což lze pochopit, vzhledem k tomu, že v New Yorku dostal průjem...)
Co se týče vysvětlení Freudových teorií, je třeba Stonea pochválit. Na rozdíl třeba od zmíněného Mannoniho, Stone hezky po americku vše jednoduše a srozumitelně vysvětlil běžným jazykem. Objevil jsem jen jednu chybu, mimochodem dosti obvyklou: polaritu principu slasti a principu reality Freud samozřejmě nedefinoval až roku 1920 v práci Mimo princip slasti, ale již roku 1911 v článku O dvou principech psychického dění.
Ovšem Stoneova kniha je inzerována i jako román. A zde jsme spíše v rozpacích. Žádnou velkolepou románovost věru nenacházíme. Není na vině jen Stone. Freud byl neuvěřitelně nudný patron! Veškerá jeho dobrodružství byla dobrodružstvím myšlenek. Nejdivočejšími povyraženími, která si dopřával, byly dlouhé procházky, sacherdort a známé obžerné nakládání s doutníky. O milenkách či nevěře si může každý Freudův životopisec nechat jen zdát. Do třiceti byl panicem a žil jako poustevník. Sexuálně začal »sexuální revolucionář« žít až po svatbě a celý život byl své milované ženě věrný (jedna feministka to kdysi označil za skandální, neboť díky tomu prý přece nic nemohl vědět o ženách). Intriky na psychoanalytických kongresech mohou vzrušit mne, milovníka psychoanalýzy, ale o laickém čtenáři v tomto směru pochybuji. Patřičný románový tah a napětí vnáší do Freudova příběhu až rakovina a gestapo, ale přiznejme, my v Evropě od románu přece jen očekáváme víc, než Stone nabídl.
A přitom jedno velké Freudovo tajemství, na němž by šlo román postavit, tu je. Tento muž totiž věřil v lásku. Navzdory tomu, že celý život provokoval tezemi o sexualitě, a že v kolektivním vědomí přežívá jeho obraz přísného soudícího otce moderní duše, Freud byl nenapravitelný romantik. Stone se sice věnuje jeho vztahu k manželce Marthě hojně, leč přesto leccos zůstává nedořečeno. Vždyť Freud Marthě napsal přes 5000 dopisů, každý zhruba o deseti stranách! Kdo by to dnes dokázal? Navíc: zveřejněna z nich byla sotva desetina, rodina víc nedovolila. Proč? Není to dobrý prostor pro románovou fabulaci tam, kde historie není ochotna vydat své tajemství? Mám podezření, že všechny dopisy nebyly zveřejněny nikoli proto, že by v nich Freud říkal něco politicky nekorektního, jak si myslí jedni, mystického, jak si myslí druzí, či byl vůči své snoubence až příliš patriarchálně tyranský, jak si myslí třetí. Obávám se, že Freudovi dědici nás jen chtěli ušetřit laviny nesnesitelně přeslazené romantiky. Ano, to bylo největší tajemství Sigmunda Freuda.
Stone bohužel vynechal ještě jeden detail, který se mohl stát v tomto smyslu klíčem. Freudova dcera Anna se nikdy nevdala. Freudův žák, waleský analytik Ernest Jones, cítil povinnost jí sňatek ze slušnosti nabídnout. Takových manželství bylo v tehdejší Evropě uzavřeno spoustu, ba dokonce, tehdy ještě byly »jonesovské« motivy ke sňatku spíše převládající. Freud přesto Anně sňatek vymluvil. Někteří tvrdí, že ji chtěl mít jen pro sebe. Myslím však, že je to prosté: Freud prostě nechtěl dovolit poskvrnit institut manželství rozumem. Zoufale totiž věřil v lásku…
Autor: JAN STERN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |