Jsou výročí, která se pravidelně objevují v kalendáriích, mají svá pevná místa v novinách či časopisech. Jsou však také i takové události, na které se v jejich výročních dnech záměrně, ale i bezděčně zapomíná. Naše dějiny jsou plny zapomenutých výročí, bohužel to zapomínání se nejvíc váže k naší současnosti. Naše zapomínání je tak často podmíněno důvody ideologickými, politickým nasměrováním, které nám dopředu říká: kdo a co stojí za to, abychom si vzpomněli a dokonce i oslavovali, na koho je lépe zapomenout. Jak velmi těsně s tím souvisí poučka, že dějiny píší vítězové, tedy vítězové určují i ty události, ty osobnosti, jejichž výročí budeme oslavovat. Většinu čtenářů a především čtenářů tohoto listu napadnou zvlášť příklady naší současnosti či nedávné minulosti.
Bohužel žádná doba není proti tomu imunní, můžeme dokonce hovořit o jisté zákonitosti. O tom, že to takto fungovalo vždy, můžeme však podotknout, že v některých dobách více, někdy méně. O možných proměnách interpretace jedné a téže konkrétní události hovoří výstava věnovaná 400. výročí vyplenění františkánského kláštera Panny Marie Sněžné. Zvlášť pak na tento problém upozornil v úvodním slovu na vernisáži historik Dušan Foltýn. Abychom se však dostali k podstatě věci, tedy k té skutečnosti, která vyprovokovala tuto mou úvahu.
Dne 15. února 1611, tedy před 400 lety, došlo v klášteře u Panny Marie Sněžné, dnes na pražském Jungmannově náměstí, k vraždě 14 bratrů františkánů. Tento klášter nebyl jediný, který byl přepaden, vydrancován a kde došlo k vraždám jeho obyvatel. Výstava uspořádána k tomuto výročí byla instalována v ambitu františkánského kláštera.
Tradičně se uvádí, že to byli právě pasovští, tedy žoldnéři z Pasova, včele s arciknížetem Leopoldem, biskupem štrasburským a správcem biskupství pasovského, bratrancem Rudolfa II. a také Matyáše. Ten se na vyzvání Rudolfa postavil na jeho stranu proti Matyášovi. Právě tady se nám hroutí představa o idylické době rudolfínské. Vzpomeňme jen na film Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař, který je pro mnohé stěžejní informací o tomto úseku našich dějin. Pozornému divákovi jistě neušlo odmítavé gesto císaře, tedy Jana Wericha, když se měl sejít s poselstvím svého bratra Matyáše.
Proč jsme vlastně v úvodu hovořili o záměrně či nezáměrně zapomenutých výročích? Poukázali jsme na důvody ideologické-politické, opomněli jsme však něco, co se dnes vlastně již vůbec nenosí, totiž důvody morální. Máme rádi, když dějiny mají nějaký smysl, když vítězí dobro a zlo je po zásluze potrestáno, když je jasný nepřítel. V případě vyvraždění františkánů v únoru 1611 byla jasným nepřítelem pasovská vojska. Všechno ale bylo poněkud jinak. Vraždili také Pražané. Zde jsou možná ukryté důvody toho, jak málo se tato událost stala součástí našeho historického vědomí. Poznání těchto souvislostí nabourává naši představu o idylické době rudolfínské Prahy. A tak nás napadá v kontextu evropských dějin, jak blízko mají tyto události k napjaté pařížské atmosféře poznamenané Bartolomějskou nocí.
Historické události, především ty tragické, by měly být jistým mementem, jejich výklad by měl mluvit ke každé další současnosti. Tak je tomu i s událostmi 15. února 1611. Netolerance, fanatismus, pomstychtivost, lačnost po moci a majetku, to bylo to, co vedlo Pražany k plenění a zabíjení. Jaké poučení si z toho vezme naše doba?
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |