„Transatlantické“ vztahy křiví asymetrie. Za kratší konec tahá Evropa. Spor o to, co je a není v jejím zájmu, míří hlavně tímto azimutem. Tím víc magnetizuje mýtů. Nejde o báje, šperkující moudrost věků. Jsou to účelové legendy. Nám Evropanům sugerují mindrák nepozorného žáčka, naivního pacifisty a lehkomyslného požitkáře. Nevděčného dlužníka a kverulanta. Kdo té hypnóze podlehne, čeká ho doživotní bloudění. Zakomplexované malomyslnosti je souzeno, aby se mýlila bez ustání, varoval už Ludvík XIV. svého nástupce v panovnickém manuálu, který mu sepsal. Mindrák dluhu přes Atlantik, jímž si prý Evropa šlape i po vlastním štěstí, živí jiná asymetrie. Dvojí metr, jímž měří scholastika „mezního užitku“. O kolik ještě musí klesnout daně, vyměřované majetkovým elitám? Oč ještě víc je mají sponzorovat veřejné zdroje? Kde je ta bájná „mez“, za níž to ponese užitek i komukoli jinému? Kolik má ještě, než se ten Godot zjeví, umrznout bezdomovců? Má snad nějaký „mezní užitek“ i lidské trápení a ponížení? Jak vypadá ta morbidní křivka? Kdo na ni ráčí mít copyright? Chce si na humanitární kalamity počkat i „schengenský prostor“? A dopřát si tak i na erupce slepých vášní a honů na nepravé viníky? Evropa skutečně dluží. To manko stále roste. Dluží své vlastní civilizační volbě.
Leckdo to slyší nerad. Evropský dluh se však vleče už od konce 80. let. Socialismus vyžadoval modernizaci. K většině toho, co chtělo změnu, nepřišel z vlastních genů. Mrzačila ho nejdelší válka novověku. Po Hitlerovi sice většinou „studená“, nikdy však jen „drole de guerre“. Čím vším mu vnikala do tkání – a jak jimi prorůstala - je na samostatnou debatu. Lidským právům, jež netasí jen zbraň kritiky, hrozí teror i příště. Tím lépe se musí rozebrat v dramatech, jimiž už prošla. V „dějinách“, psaných jako óda na „neocons“, jsou dějiny k nepoznání. Cenzura bílí i vše, co si už dávno odtabuizovala i liberální noblesa. Projekt „jednotné industriální“ (či „postindustriální“) syntézy světa nebyl žádným kukaččím vejcem. Je „euroatlantické“ provenience. Z prestižních „think tanks“, a ne nějakých náměsíčných mansard. Na žezlo mainstreamu aspiroval už od prahu 60. let. Bubáky „totality“ naházel do šrotu. Víře v zázraky, šířené preláty „neomylné ruku trhu“, se zdvořile vysmál. Závěr, jež z obou premis vyvodil, zní víc než prorocky: síla, uvolněná revolucí ve vědě a technice, je příliš magmatická, než aby ji dirigoval jen kapitál; své humánní poslání si uchová jen tehdy, dostane-li se pod mnohem demokratičtější kontrolu; na pořadu je systémová změna, jež vstřebá i pozitiva socialismu.
Happyend dějin?
Finále studené války vyrazilo opačným směrem. Byla to doba ďábelských paradoxů. V Čechách si návrat kapitalismus přála jen tři procenta dotázaných v průzkumu, pořádaném krátce po „velkém třesku“. Trubadúři sametu hřímali po náměstích, že riziko nezaměstnanosti a existenčních stresů je jen zlovolnou fámou. Garantovaná práce a sociální bavlnka lidem už dávno zevšedněly. Že to už brzy bude jinak, jim znělo jako z jiného světa. Studenou válku vyhrál zisk z cizí práce, a ne lidská práva. Globální „konzervativní revoluce“, otřásající i celou moderní architekturou evropské civilizace. Kdy vyústí do dnešní krize, bylo jen otázkou času. Kolik je těch, kdo mohou říci bez uzardění, že jim ta kauzální řada došla včas? Proč byl Východ, mizející z politické mapy, hozen napospas tak obskurní manipulaci? Kolik erudovaných hlav, pro něž je klenot evropské civilizace životní volbou, mu přišlo na pomoc? Kolik z nich v sobě našlo dost kuráže a prozíravosti, aby před vlnou, uvolněnou na Východě, varovali pravým jménem i demokracii na Západě? Tak masové selhání si zaslouží poctivou sebereflexi. V komparsu „political correctness“, sesmolené trofejním komandem studené války, nemají lidská práva co získat ani dnes a zítra.
Domino začalo padat na Východě. Tím větší díl viny leží na nás, kdo tomu neuměl předejít. Chtělo to víc kuráže i invence. Nabídek spojenectví, jaká lze odmítnout jen za cenu ztráty tváře. Takových, aby promluvily z duše všem, kdo neměl čím profitovat z toho, jak to dopadlo. Nevracím se k tomu jako kibic nebo „generál po bitvě“. V době, kdy se k „velkému třesku“ schylovalo, jsem stál v čele Mezinárodního svazu studentstva. Mix mládí a hladu po poznání už rozrazil spoustu bariér. Tím absurdnějším směrem vedla demarkační čára, jíž ho dělila „železná opona“. Pootáčeli jsme jí azimutem, odpovídajícím mozaice reálných zájmů. Získali jsme pro to i celonárodní studentské svazy USA, Velké Británie, dalších zemí. Jeden za druhým se vracely přímo do našich řad. Byla to stále širší – a v mnohém i vlivnější - „lidová diplomacie“. Brala si slovo v OSN, UNESCO i řadě jiných nadnárodních struktur. Lobbovala u desítek světových státníků. Doma to bylo složitější. Krédo, jež lidi zbavilo existenčního strachu – poprvé a zatím i naposled - a dalo jim dřív nevídané jistoty a práva, kornatělo v rituálech a stereotypech, jimž ujížděl vlak. Téma nazrálých změn dopadlo ještě hůř. V zajetí, v němž tkvělo jeho letité prokletí, uvízlo tentokrát ještě víc. Sestava, která si na ně oktrojovala monopolní moc, trpěla třeskutě pokleslou morálkou i intelektem. Za zvuku ohlušujících zvuku tirád o „stagnaci“ - v dobách, kdy mířil doleva celý svět - se Moskva časů „přestavby“ řadila do front i na sirky. Z hesla „víc demokracie, víc socialismu“ zůstal rej maškarních kostýmů. Kdokoli je vzal vážně, nové kremelské kamarile jen očividně překážel. Přes stůl se na nás culili. Pod ním nás kopali do kotníků. Pak už nás jen tahali za nos. O nás a bez nás uzavírali koňské handly – za pár miliard dalších úvěrů, které to dílo zkázy stejně nezastavily.
Když Rumsfeld řečnil o „nové Evropě“, dávalo galakoncert kouzlo nechtěného. Z mrtvých vstal totiž – lexikon Völkischer Beobachter. „Postkomunistické elity“ vyrazily stopou kmenového náčelníka, který se – za pár prebend a nicotných komplimentů bílého muže – zhlédl v šaškovské čepici pimprlete. Stamilionům plebsu zbyl masochismus pokusného králíka. „Šokové terapie“ si užil ještě dřív a většími doušky, než se „washingtonský konsensus“, nadiktovaný americkým ministerstvem financí i MMF a Světové bance, pustil i do kolonizace Západu. Jízlivou poznámku, že „šoků je mnohem víc než terapie“, si už na startu té kúry neodpustil ani Strobe Talbott. Šest sedmin všeho, co nám všem, Čechům, patřilo ještě před dvaceti lety, vzniklo za čtyři předchozí dekády. Proti těm, kdo se o to zasloužili nejvíc, běží studená válka dodnes. Čeština obohatila mezinárodní slovník dvakrát. Poprvé „robotem“, podruhé „tunelem“, chápaným jako loupežnický penězovod. „Postkomunistická“ privatizace drží hned tři odiózní rekordy. Vyvlastnila mnohonásobně větší majetek než všechna dosavadní znárodnění. Ranec privátních dluhů však „znárodnila“ dřív než celý okolní svět. Místo výnosu v tisících miliard totiž skončila kolosální ztrátou. Urodilo se i domácích oligarchů. To, že právě vlastně jen je teď, kdy je dávno po všem, tu a tam properou média, je kouřovou clonou. Zdaleka nejvíc ze všeho, oč jsme nenávratně přišli, skončilo za nehty „strategických partnerů“. Rekordy „nezištné pomoci“, jak zněl magický přelud té doby, lámal sám panteon „washingtonského konsensu“. Nákladní vozy TATRA vyhrály mnohokrát i rallye Paříž-Dakar. Jsou to unikátní „off-road“. Česká automobilka, založená už koncem 19. století, jich rok co rok prodávala desetitisíce doma i v řadě jiných zemí. Od doby, kdy je v amerických rukou, je to s bídou jen kolem tisícovky. AERO, sídlící na předměstí Prahy, patřilo k největším hráčům na trhu malých proudových letounů. Na sedm tisíc jich létalo světem jen z jediné typové řady. Už roky nevyrábí ani jeden. O to víc ho americký majitel stačil předlužit. Když tu spoušť opouštěl, dožadoval se ještě „odškodnění“ z našich daní. Že šlo o naprosto záměrnou likvidaci konkurence, mi šeptem potvrdilo i několik amerických přátel.
Nezištná pomoc?
Joseph Stiglitz je laureátem Nobelovy ceny. Clintonovi vedl štáb ekonomických poradců. „Postkomunistické transformaci“ viděl pod prsty i z postu šéfekonoma Světové banky. „Rusko bylo bohatá země,“ píše o tom v knize Globalization and Its Discontents, „s vysokou úrovní vzdělání, zvláště v technických oborech, tak důležitých pro novou ekonomiku“ („koneckonců bylo i první zemí, která vyslala člověka do vesmíru“). „Západ tvrdil Rusku“ – stejně jako „jeho východoevropským spojencům“ - „že jim nový hospodářský systém přinese nevídanou prosperitu, (…) většinu jejich obyvatel však postihlo za kapitalismu po ekonomické stránce ještě něco horšího, než čím je strašili bývalí komunističtí vůdci.“ Celý ten gigantický majetkový přesun se vydával za „poslední kolo boje mezi dobrem a zlem“. Pod „tlakem Spojených států, Světové banky a MMF, požadujících rychlou privatizaci“, se však „aktiva státu směňovala za pár babek.“ Spojené státy a MMF „stály tak dlouho a neochvějně na straně oficiálních představitelů v době, kdy se úplatným privatizačním postupem vytvářela ohromná nerovnost“, až se „samy natrvalo spojily s politikou obohacování na úkor“ všech, kdo se nevyšvihli do „třídy oligarchů a podnikatelů“ (platících i „na daních jen zlomek toho, co by platili kdekoli jinde“). Také „korupce byla vedena s dobrým cílem – prosadit Jelcinovo znovuzvolení“. Nešlo o žádné „spiknutí starých struktur“, jak zní chytlavá legenda. Triangl USA-MMF-Světová banka vsadil na „praktické muže“, „připravené ukrást pro sebe a své přátele tolik státní majetku, kolik jim jen mohlo projít“. O to víc Stiglitze pobouřila i „záchranná operace“, nasazená za finanční krize v roce 1998: „Pod mimořádným politickým tlakem Clintonovy vlády MMF půjčil Rusku dolary, ovšem Rusko je obratem dalo svým oligarchům, kteří je vyvezli ze země. Někteří z nás si neodpustili ironické poznámky, že by bývalo bylo jednodušší, kdyby MMF poslal peníze přímo na účty do švýcarských a kyperských bank. Nebyli to samozřejmě jen oligarchové, kdo měl ze záchrany prospěch.“ Na „poskytnutí záchranného balíčku tlačili nejvíc i Wall Street a další západní investiční bankéři“. Jen co byl poskytnut, „využili záchranné operace k tomu, aby posbírali, co se dalo, a utekli ze země“. „Náklady však nenesli úředníci MMF, kteří půjčku zařídili, ani Amerika, jež se o ni zasazovala, ani západní bankéři a oligarchové, kteří z ní měli prospěch, nýbrž ruští daňoví poplatníci.“ Není to skvělý průvodce i labyrintem dnešní krize, tentokrát už nefalšovaně globální?
Radar, který se dral až k Praze, měl chránit jen Ameriku. Ne proti prvnímu, ale odvetnému úderu, jak přiznaly i Foreign Affairs. Více než 70 procent Čechů bylo proti. Nezviklala je ani barnumská masáž, tučně dotovaná z jejich daní a svěřená - marketingovým mágům amerického tabákového koncernu. Spontánní hnutí, které zvedlo proti invazi strategické triády USA až do srdce Evropy, rozbilo její legendu napadrť. Epilog, který následoval, byl o to pikantnější. Differentia specifica, jíž „postkomunistické elity“ vstoupí do dějin, z něj září jako v básníkově kapce rosy. Scénáři, jenž ztratil věcnou legitimaci, zbyla jen kladiva na čarodějnice, vzpouzející se projevit „náležitou spojeneckou vděčnost“. Z podtextu té inkviziční hysterie trčela i jiná sláma z bot – americká vojenská základna, zvaná do hvozdů u Prahy, měla být i vrcholnou pojistkou proti každé svobodné volbě naší země, kterou by jí Velký bratr předem neposvětil. Bushovu intriku nakonec skrečoval sám Obama. V Praze to vzedmulo kakofonii o „naivitě“ - a „nemístných ústupcích Moskvě“. Ani „etická válka“ a „humanitární bombardování“ nejsou novotvary, uvedenými do oběhu Pentagonem. Bomby na Bělehrad tím „newspeakem“ vykrápěl – sám pražský dalajláma „pravdy a lásky“. Nerado se to slyší, ale je to tak - „postkomunismus“ je hlavní pašeráckou stezkou, jíž proudí do Evropy dumping všeho druhu - i hochštaplerská díkůvzdání za holandskou dražbu vlastního majetku, identity i důstojnosti. „Postkomunistické elity“, jež si tak pochvaloval Rumsfeld, tak bez uzardění nakládají i s evropskými zájmy. V zájmu svých vlastních zemí v Bruselu „zlobí“ jen zřídka a nanejvýš upejpavě. Tím víc se rvou – fistulí i mimikou kadeta Bieglera – o role kandrdasů v aranžmá, dohodných s Velkým bratrem.
Bushově verzi 11. září 2001 nevěří ani většina Američanů. Námitky, jimiž ji drtí špičkoví
vědci, zní zlověstně. Vlna celosvětových sympatií s Amerikou vydržela jen pár měsíců. Smetl ji zpětný příboj, širší než proti vraždění v Indočíně. „Válka proti teroru“ uvízla v sisyfovské pasti. Fiasko „nového amerického století“ na „první pokus“ strhala i Brzezinského Second Chance. Rychle však vadnou i růžové sny „obamánie“. Když se ten sexy švihák vynořil, zazněla různá přirovnání. Vtipkovalo se i o „americkém Blairovi“. Obama si však nepotrpí na „groteskně hysterické grimasy“ („prázdnou maska cesťáka“), za něž si z Blaira utahuje Mark Fischer, jedno z nejtalentovanějších vnoučat „frankfurtské školy“. Kulhá i srovnání s Gorbačovem. Obama nehraje dvojí hru. Nekonspiruje žádnou „katastrojku“. Brázdit svět s cirkusem, dávajícím horor o mládí vlastní země, jistě nebude ani na prezidentské penzi. Druhá z obou paralel však nestřílí úplně vedle. Se čtvercem času totiž roste i propast, zející mezi slovy a skutky Baracka Obamy. Za čím z toho, co mu vyhrálo volby, půjde do všech důsledků? Kdy už riskoval konflikt, před jakým Roosevelt necouvl ani s oligarchií, z níž dobrá polovina tiše fandila Hitlerovi? Komu už nadělil víc – „main street“ nebo Wall Street? Nakolik vážně to myslí – s multipolární, demokratickou architekturou světa? Bude START opravdu startem do světa, zbaveného jaderných zbraní? Nebo je součástí taktiky, mířící k jednostranné převaze oklikou? Zač stojí brilantní ciceronský výkon na káhirské univerzitě, může-li se humanitární teror vůči Gaze spolehnout i dnes na ničím neotřesitelnou protekci? Prošlo by to jediné ze zemí, jimž Amerika nasazuje psí hlavu „darebáka“? Oč víc je otázek, budících stejné rozpaky, tím víc se hlásí o slovo i jiná gorbačovská paralela. Ta o následcích, k nimž vedla kocovina z planých slov. Jelcin byl tragikomickou loutkou. Umlčet „main street“, bouřící se proti kleptokracii, sice neváhal ani kanonádou na parlament. Akční rádius jeho hérostratovských kousků však končil na ruských hranicích. Všude jinde si mohl dělat jen ostudu. Z frustrace, v niž se obrací „obamánie“, klíčí vážnější hrozba. Tea Party v bostonském přístavu vypukla válka za nezávislost. Tea Party, číhající na Obamovo fiasko, žene fanatismus pomsty. Globální odplaty za vše, co nevyšlo na „první pokus“. „Nového amerického století“ bez všech skrupulí.
Krizová nápověda
Proud dějin míří jinam. Dochází to i Americe. Zakarijův Postamerický svět tam vyšel už roku 2008. Titulek míří přesně. Text mu to nejednou kazí. Zatímco „Britům se dařilo udržovat ve světě obrovský politický vliv“, i když jejich „ekonomická síla slábla“, s Amerikou je to prý přesně opačně. Ta má jen samé „mimořádně dobré karty“ („nejlepší, jaké kdy měla některá země v dějinách, ať už se jedná o vyřešené problémy, dosažené úspěchy, vybudované instituce a prestiž“). Globální premiant, domněle kypící zdravím tyrolského chasníka, si tak prý šlape po štěstí jen svou „vysoce nefunkční politikou“. To, čemu Amerika říká „wishful thinking“, sice kvete všude. Tak slepé fanfarónství, jako v Americe, však umí jen tam. To, z nějž citujeme, čekala krutá blamáž. Lehman Bros zkolabovali dřív, než se poslední Zakaríja ohřál na pultech. Tsunami světové hospodářské krize se šíří z Ameriky. Mainstream, odkojený kánony „washingtonského konsensu“, trkla až z titulků bulváru. Zájmy a deliria, které ten bankrot zavinily, mají monopol i na jeho „řešení“. Je to groteskní alchymie. Konkubinát bezradnosti a arogance. Bankrotářské dluhy, jež šmahem „znárodňuje“, nesplatí ani hladová dieta, i kdyby si ji uložil celý svět. Jsou mnohonásobně větší, než manko všech dřívějších konkursů i loupeží dohromady. Pořadník plíživých státních bankrotů kvapem narůstá. Jak dlouho se to dá kamuflovat – tiskem ničím nekrytých peněz? Kolik toho lze ještě seškrtat – všem, kdo z cesty do krize neměli čím profitovat? Není snad nad slunce jasnější, že právě o tolik klesne i kupní síla? Že bez ní mohou peníze, mající „dělat peníze“, pokoušet štěstí jen hazardem na burze? Že čím víc jich u té gamblerské rulety přistane, tím víc to nafoukne „bublin“ – a tedy i „znárodněných“ ztrát, do nichž splasknou? Fraška, balamutící světové hlediště, nevychází ani kupeckým počtům. Plní zadání šálivé stínohry. Skutečné libreto, které má utajit, je opakem deklarovaných cílů. Vše, co z veřejných financí ještě zbylo, nemíní uhájit pro veřejný zájem – natož snad jeho finanční zázemí ještě rozmnožit. Oč rychleji torzo veřejných rozpočtů vysychá – a zatěžuje je i příval „znárodněných“ dluhů – tím větší je tlak na jejich přesun tam, kde nesou privátní profit. Sociální práva – a celá civilizační infrastruktura - už nejsou jen položkou, na níž chce zisk z cizí práce ušetřit na daních. Teď s nimi vede konkurenční válku – o dělbu daňových inkas. Kdo ví, s čím stojí a padá evropský civilizační model, může jen sova zůstat v klidu. Z pomády, jíž svět čančá „neoklasická“ teorie, si zelený strom života dělá nezbedná šprťouchlata. Nad dnešní predátorskou konstelací privátních zisků – a veřejných nákladů, rizik a ztrát – by žasli i Hobson, Hilferding a Lenin.
Tak přehledně a synteticky, jako globus dluhů a pohledávek, ji ilustruje jen máloco. O čem se dřív neslušelo ani šeptem, je veřejným tajemstvím. Amerika, kdysi lídr všech věřitelů, kraluje žebříčku dlužníků. Záporné saldo pohledávek a závazků, které má vůči okolnímu světu, je mnohonásobně větší, než v podání loajálních vizážistů. Dva vysocí američtí státní úředníci, jen co odešli na penzi, je už krátce po nástupu G. W. Bushe vyčíslili v řádu 50 tisíc miliard dolarů – tedy zhruba čtyřnásobku HDP Spojených států. Okolní svět mezitím dotoval dvě Bushovy „války proti teroru“ – a zhusta i sanaci amerických „toxických aktiv“ (o trvale rostoucím obchodním deficitu USA ani nemluvě). Podnikat, cokoli by se jen vzdáleně podobalo evropským rozpočtovým harakiri, však Ameriku ani nenapadne. I miliony domácností, jejichž vlastní jmění je dávno záporné, naopak vyzývá k ještě bezstarostnější spotřebě. „Tahounem světové ekonomiky“ je americká obezita na dluh. Kaskádě zamilovaných románků, která z té nouze ještě dělá ctnost, vládne autocenzura, vedle níž bledne i Metternichův dvorní úvodníkář. Největším tabu je právě otázka, která by každého jiného bombardovala nonstop: Kdy ráčí dlužník splácet – a má vůbec věřitel šanci, že se toho dočká? K hrstce těch, komu se srdce nepropadlo až do kalhot, patří i francouzský historik Emmanuel Todd. Všem věřícím v roh hojnosti, kterým je políbí sponzoring amerických kapitálových trhů, se vysmál už knihou Po impériu. Esej o rozpadu amerického systému z roku 2002. Udělat si na ni čas ti, kdo operují s penězi nás, Evropanů, nemuseli by nedávno odepsat tisíce miliard, pohřbených za Atlantikem. Evropská redukční dieta mohla být o to milosrdnější. „Články v americkém tisku,“ píše Todd, „požadující modernizaci německého a japonského systému, vzbuzují úsměv na rtech. Jak by asi světová ekonomika fungovala, pokud by Německo a Japonsko začaly vyrábět obchodní deficit jako Amerika?“ Globalizace, dirigovaná kánony „washingtonského konsensu“, znásobila jak „vykořisťování rozvojových uzemí“ i „odírání pracujících tříd rozvinutého světa“. „Drasticky nízké platy neumožňují vstřebání rostoucí produkce (…) Stále větší část světového zisku tak má potíže s rozmnožováním“. Zvábena „americkými finančními a ideologickými návnadami“, „teče stále větší část světového zisku do amerického burzovního systému“. Ten je však „hrou deformujících zrcadel“. Oč méně mu kdo vidí do karet, tím víc jeho peníze „vstupují do mlhoviny“. „Co je to za ekonomiku,“ táže se Todd, „kde ceny finančních služeb, pojištění a nemovitostí rostly dvakrát rychleji než průmysl? (…) Většina statků a služeb, započítávaných do amerického HDP, nemá na mezinárodních trzích žádnou hodnotu“. Peníze proudící do Ameriky, jež „privilegované vrstvy okolního světa chápou jako kapitálové investice, se Američanům mění v peněžní poukázky sloužící ke spotřebě zboží z celého světa.“ A tak oč víc se „při každé recesi rozplýváme nad dynamikou americké konzumace“, „každé ´oživení´ americké ekonomiky zvyšuje jen dovoz zboží z celého světa a schodek obchodní bilance“. Americká společnost se „stala z ekonomického hlediska pro celou planetu státem“ – „státem se zápornými vlastnostmi, jako je neproduktivnost a finanční nezodpovědnost. Tito tak dynamičtí Američané, připravení se vrhnout do nejistot deregulovaného trhu, se stali neproduktivními a konzumními úředníky planety.“ Zato my, všichni ostatní, se chováme „jako světoví poddaní“. Deficit USA je „celosvětovou imperiální daní“. „Světový všežravý konzument“ si ji vynucuje i svým „teatrálním militarismem“. „Zvlášť po skandálu Credit Lyonnais a americké megalomanii Jean-Francois Messiera víme i my ve Francii, že každá rozsáhlá investice ve Spojených státech je jako předzvěst hrozící katastrofy. Ještě sice nevíme, v jakém pořadí budou evropští, japonští a jiní investoři obráni, jisté je pouze to, že obráni budou.“ Quo usque tandem si ten luxus může dopřávat Evropa, škrtající své vlastní příjmy i práva?
Dimenze evropského rozcestí
Evropská civilizace je dortem o mnoha patrech. Až to úplně navrchu – ve zkratce sociální stát - dává reálný smysl i všem nižším etážím. Nevzniklo samotíží revolucí, slavených s pompou dodnes, aniž jim kdokoli vyčítá krvavou stopu (či ortel nad celými národy jako „nepřáteli“, protože ještě nesvrhly své trůny). Je nechtěňátkem strachu velkých prachů, že dostanou mat. „Levobočkem socialismu,“ řečeno s Ulrichem Beckem. Až s jeho oporou zádech byl uzavřen unikátní kompromis mezi kapitálem a lidskostí. Až ten zbavil Evropu velkých krizí, drastických sociálních dramat, erupcí slepé zloby a fašistické nenávisti. Evropa nemá důvod ke komplexům. Omezená suverenita jí nesluší. „Washingtonský konsensus“ jí nesvědčí. V koalicích jeho „ochotných“ si zahrává s ohněm. Dalšího „všežravého konzumenta“ nikdo dotovat nebude. Nepřipustil by to ani ten, kterého svět už sponzoruje. „Happyend“ mají jen zamilované filmy. Reálné výzvy, vyhnané dveřmi, se vracejí oknem. Krize, která je vyhrotila, je i neobyčejně zpřehlednila. Nenabízejí žádný azyl. Je studená válka, vedená proti sociálním právům, jen vrtochem mocenské arogance? Anebo je už i známkou – impotence? Je vůbec ještě v silách koloběhu, privatizujícího zisky – a znárodňujícího náklady, rizika a ztráty - uživit infrastrukturu moderní civilizace? Nebo jsme už za bodem zvratu?
Evropa stojí znovu na rozcestí. Dojde jí tentokrát, co vše je ve hře, dokud je čas?
Autor: JOSEF SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |