Nový pořad Výboru národní kultury, na němž se podílí i Unie českých spisovatelů, sice reaguje s předstihem na čtyřicáté výročí úmrtí Františka Hrubína (1. března 1971 v Českých Budějovicích) a opožděně na sté výročí narození (17. září 1910 v Praze), ale jeho smysl je v něčem jiném, v potřebě ukázat Hrubínovy verše a překlady jako stále podnětné, novátorské, aktuální. Za nejcennější na Hrubínově lyrice, dávající řád i epickým a dramatickým skladbám, dnes pokládám autorovu schopnost působivě a mnohostranně propojit dvě substanciální stránky individuálního i společenského bytí, tedy životní vertikálu s horizontálou. Prosím nezaměňovat s materialismem na jedné a duchovností na druhé straně, nebo s pozemšťanstvím a kosmickými dimenzemi, jde o komplexnější pojmy...
Naznačují to už motivy křídel a země, osvobodivého letu i jistoty, prolnutí dávné minulosti i kosmického věku, bytí živých i mrtvých – na obou stranách hlíny... Oba pohyby jsou tematizovány v četných konkretizacích a variacích, z jejich protikladnosti i synergie těží básníkův lyrický čas, rytmus, prostor i gesto. Ono prostoupení, prolnutí, spínání, odevzdávání se, vrůstání, šaldovsky řečeno - přibližování dálek a zpřítomňování věčnosti – nám umožňuje vidět domněle všední jako posvátné, úžasné, strhující. Každý okamžik je učiněn posvátným, stává se zastavením v řece času nezapomnění. Spíná živé s mrtvými, svět tady a tam, subjekt s objektem, prózu s vázaným veršem. Učiní z básníka a lyrického subjektu toho nejcitlivějšího rezonéra skutečnosti - stromů, rybníků, královských klasů, hvězd i katedrál. „Jiskry praskajícího žita“ tu mají velmi blízko k nebesům, rovněž „na šumné moře vyplouvá za vsí ves“ (Noc přede žněmi), být „k zbláznění živý“ znamená i vnímat, jak se druhému „pod záda sunul hrob“ (Romance pro křídlovku). Každý života hodný okamžik je těhotný budoucností, spojen s jiným, zraňující i hojivý, každá ruka je možností k přátelskému stisku, živoucí krása je předobrazem vrásek, popela a smrti. Děsivě krásné kolotání horizontálního života pod zorným úhlem vertikální věčnosti, ale i děsivě krásné věčnosti vetknuté do časově omezeného bytí zde a nyní. Jistě, každý let v sobě tají pád, přemáhání zemské tíže doprovází potřeba přimknout se k jistotám země – rodné, sudičky. Čteme tu chorál nesmírného krásného života, ale i elegii hrůzy z času bez lidí, kdy verš zní „v liduprázdnu“. Hrubín je básník pohybů nabitých neklidem – letem, vírem, lomených odrazů, rytmického pulzování, plutí, rozevírání, doteků, jež spínají stébla s věžemi, vzlínají od sklepů ke katedrálám, od země ke hvězdám, od krůpěje rosy k jitřence, „od růžové dětské paty / až k vrásce“ (Romance pro křídlovku)..
Povýšeny na symboly stávají se entity onoho horizontálně vertikálního života zázračným darem (jímž je i báseň), jsou otevřeny hrdosti na nás samé, na naše češství (to se v Čechách moc nenosí), skrývají v sobě možnosti závratného štěstí. On přemáhá hřbitovní trávu zeleným obilím, vůní rybníků „plíseň krypt a már“ (Z jižních Čech). On udivuje tvůrčí prací, uměním „pěně z tekoucích žárů / dát křehký tvar a zvuk“ (Za noci měsíčné). Pro volnost zrozen, volnosti příval (Za jiné měsíčné noci).
Čím toho dosahuje? Jistě intenzitou prožitku, kterou by mu každý básník mohl závidět, byť je spojena i s trýzní a bolestí, kterou jistě není proč závidět! Ten prožitek má v sobě mnoho z máchovského romantismu i nerudovské apelativnosti a ještě více ze sovovského impresionismu, částečně inspirován i symbolismem, i meziválečnou avantgardou a poetikou třicátých let, jmenovitě F. Halasem, a je spojen i s ostře realistickým viděním, s hledáním a zápasy poválečného umění, kdy vydává úžasně jak ódické verše v letech padesátých, tak i melancholické a nostalgické, tak zneklidňující v letech šedesátých.
Umělecký efekt bezprostředně souvisí rovněž s Hrubínovou metodou tvorby, s rozumovou reflexí (není však žádným fanatikem racionalismu!), s jeho viděním a vědomím nadčasovosti, toho, co přesahuje nás samé, aniž by vertikála musela končit v sedmém nebeském pásmu, v absolutnu. Každý to zažil, každý může být básník, když nechá svět, aby vstoupil třeba pohledem nebo poslechem do člověka samého, kdo je schopen onoho zpředmětnění, třeba když „do mých smyslů zavřel se tvůj svět“ (Slunečný les). Základem lyriky je schopnost tvůrce nechat se prostoupit bytím, toto bytí nechat rezonovat ve své duši, zmnožit jej a posléze vyjádřit s využitím všech nástrojů, fines básnického řemesla. A že jich je v jeho básních tolik a tak mnohostranně variovaných, že zde mohu připomenout jen některé z nich:
Hrubín jest básník syté, vystupňované metafory, smyslově názorné, už už slyšitelné a viditelné, z níž připomenu alespoň synestézii a oxymóron, např. „nohy bludným mrazem podpaluješ“ (Nokturno smrti), „tvar údů hnětou z jejích vůní“ (Poledne ženy), „ječivé bičování sirén“ (Noc s Verlainem), „zkamenělá salva balvanů“ (Jednou na Sázavě), „pod šupinkami šepotu“ (Hodina zamilovaných), „mrtvé ticho svého světla“ (Hrejme dále), nebo „vyhořel jsem v ústech“ (Romance pro křídlovku).
Je básník nejedné instrumentace hláskové, vokalické, konsonantické, slabičné i lexikálně slovotvorné, např. právě té, která se jako čepel nože zařezává do našeho vnímání („Hvězdy třpyt se třepí / na jeho ostří“, Lysyčansk). Nebo aliterace „žhavá žahavka, / žárlivost země“ či „pupencem palčivým / přisála prudce k lýtku“ (Hodina zamilovaných). Tato instrumentace zasahuje i výběr lexika: V básni Chvění listu, s tématem impresivně temperovaným, napočítáme 105 grafických slov (ne gramatických!) a z nich je 70 jednoslabičných (nebo neslabičných). Nelze v této souvislosti opomenout středověkou či barokní milostnou a duchovní lyriku, v níž hlásková a motivická instrumentace sehrávala velkou roli, ani Hrubínovy geniální překlady Verlainovy poezie, oné hudby beze slov...
Hrubín jest proto i básník tónů a zvuků, ódicky zpěvný, sugerující chorál, jindy vzdorný a břeskný, častěji však slyšíme ševelení, tichý zpěv („cikáda, mých rytmů nápověda“, Hvězdo závistivá). Hlasy tu „bzučí“, okno drnčí, je slyšet chvění i ticho mlčení.
Je to básník četných figur vzniklých opakováním a variováním slov, motivů a dílčích témat, paralelismů a antitezí, apostrof a invokací, které jsou přirozeným výrazem a současně nástrojem jeho záměru – nikdy ne jen vnější ozdobou, jen blýskavým efektem, jakkoli mohou být vnímány i jako šperky na sošném pozadí. V mnoha variacích čteme o pádu a padání, křídlech a zemi, luně, slunci a hvězdách, tichu, kamenech a vodě, kráse a chudobě, o stříbřitém svitu a zvuku křídlovky, melodii cvrčků a včelstva opylujícího lípu.
Básník zcela konkrétní obraznosti, zasahující celou pětici našich smyslů, třeba plasticky konkrétní, názorné, už viditelné, slyšitelné či hmatatelné (jako obraz, hudba či socha). Do textu však nevstupuje realita jako holá existence předmětů a jevů o sobě, jíž by se básník děsil jako „setby drůz“, nebo ji nevnímal pro každodenní amúzickou otupělost. Pokud není skutečnost člověkem osmyslněna, je zdrojem pohrdání nebo hrůza, jak věděl i Halas, k němuž se Hrubín nejednou vracel. Svět, jenž je nám Hrubínem dán, je výsledek zázračného působení básně; tak se z kamene vyloupne tvář, ze vzpomínky lyrický obraz.
Básník nejen lyricky melický, ale i dramatický a epický. Plný odhodlání, naděje, a zase pochyb a zklamání, dramatického sváru nového se starým, platónského a dionýského, věčného a pomíjivého, zápasu mezi „zoufalcem“ a „tím, kdo život chválí ve mně“ (To ještě není s podzimem) Objeví se i půdorys rozhovoru nebo dramatického monologu, když básník vzrušeně reaguje na dobu, pln nadějného očekávání, nebo když se mu z vědomí vynořují vzpomínky, střípky dějů. Co slovo, to zárodek příběhu a jeho pohybu v Motýlím čase. V Srpnovém poledni jako apostrofu a invokaci svého druhu čteme mj.: „Živote, postůj, já jsem tvůj, / mám ústa, oči, noc a řeku, / miluji, vidím, hořím, teku“
Hrubín je i básník četných efektů vizuálních, sluchových a čichových, přičemž nás očaruje zvláště ono rozpíjení, až do průsvitnosti, ztmavění, scenérie zdí zalitých bledým světlem, nalíčených lunou a ozvláštněných stíny, tvarů a světélkování někdy téměř surreálného, srov. jen metaforu „tajících ňader“, z nichž „stékají nám / prstů teplé praménky“ (Srpen v noci).
Básník tajnosnubný, ozvláštňující, samoúčelně jen v tom smyslu, že účelem básně je být básní, jako účelem chleba být chlebem, ty či ony naše potřeby uspokojovat! Vždy s dramatickým nebo jiným estetickým efektem, srov. „volal po tvém sluchu“ namísto „volal jsem tě“ (Slunečný les). Verš „Ó, veselme se – od pancéřů“ (Křídlovka o vesnické muzice) je učebnicovým příkladem tohoto ozvláštnění, daného záměrnou syntaktickou chybou zvanou kontaminace, jež přidává významy tam, kde by doslovná formulace nemohla nebýt frází. Ale nevyhýbá se ani explicitnímu výrazu, tak působivého v konfrontaci s lyrickou snivostí v Romanci pro křídlovku.
Básník geniální zkratky, jenž nepopisuje ani neparafrázuje, přenese sebe i svého čtenáře přímo do centra dění – zázrakem metafory. Nejde o fragment, spíše o elipsu, díky níž je jeho obraz překvapivě celistvý, syntetický. Bytí je oživeno, je na dosah a přece vzdálené, a to je klíčová podmínka oné zkratky, je propojeno neviditelnými i viditelnými pouty, a jako živoucí organismus ožívá pod prsty básníkovými, jenž musí „přimknout se k bytí“ (Neděle u vody). Stačí metafora „jsem vesmírem doteků“ z Romance pro křídlovku, a čteme sekvenci symbolickou, vztlakovou, konkrétně emotivní, přinášející závrať o to větší, že na okamžik spoutanou...
Hrubín je básník empiricky konkrétní, přitom také symbolicky mnohoznačný. Sice jakoby volající po konkrétní, jednoznačné interpretaci – vždyť motivika je tak konkrétní a jednoznačná, ale přesto čas od času, více či méně, nám významově unikající, nás zneklidňující, kamsi jinam směřující, než kam ukazuje náš rozum a zvyk, klapky pro naše vnímání. Dobrá poezie jen málokdy bývá jednoznačná, bez prostoru pro tajemství. Vytváří významová pole, která plodí doprovodné významy. A to platí i pro verše, jež chtěly nebo musely být jednoznačné, vyjadřovat to, co cítili snad všichni – to platí zvláště o verších vydaných po válce, nebo těsně po válce.
Hrubín je básník vrostlý do literární tradice. Básník, jenž ve své prvotině napsal verš „já nejsem ničí a jsem všeho“, včleňuje do svého světa předky, a nejen ty pokrevné, ale i básnické. Čteme-li „zde ležíš, země, a před okem mým“ (Krajina rodu), je to zřetelná narážka na Jána Kollára, básníka společné vlasti. Ale to platí i o Máchovi a Nerudovi („Na nebi poezie jdou ti vstříc / Nerudův Měsíc a Máchova Luna“ (Hrejme dále, věnované Památce Františka Halase), některé básně čteme jako Nerudovy, např. čtyřverší z básně V novoroční noci („V těch bitvách v sobě člověk stále sílí / vítězstvími i prohrami. / Kdybychom jenom chvíli polevili, / čas by se navždy zavřel nad námi.“ Poučen na impresionistech nejen francouzských, věnuje své básně Karlu Tomanovi, Jindřichu Hořejšímu (básníkovi, jenž pro „rány, nikoli pro oděrky“ vyšel; Nad básněmi Jindřicha Hořejšího), Josefu Horovi, Františku Halasovi, Jaroslavu Seifertovi ad.
Hrubínových básní by nebylo bez tradice nejpodstatnější, a tou jsou dějiny i přítomnost rodné země, vlasti, v níž chce „s mrtvými přidržet se země“ (Čtenář u řeky. Nad básněmi Georga Trakla), Je to chvalozpěv věčného života (ovšem za důležité podmínky: „ze smrti budem vykoupeni, / když z radosti i z utrpení / vyrýžujeme zrnko života“) a výraz niterného živoucího vlasteneckého citu, stejně opojného a zázračného jako láska, touha po míru, bezpečí, jako krása přirozeného života v jeho nekonečné proměnlivosti, přetavená lyrickým subjektem.
Předneseno na slavnostním odpoledni Výboru národní kultury
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |