Ivan Černý hovoří s Karlem Sýsem, spoluatorem knihy Záhady 17. listopadu
Myslím, že jsi jeden z mála, kdo nevrátil titul zasloužilého umělce, nebo se mýlím? V této souvislosti chápu v knize vyjádřené zklamání Rudolfa Hegenbarta i to, že položil legitimaci, ale proč vracel všechna vyznamenání; to je jako by škrtl celý svůj život?
Ano, ze života se nemá nic škrtat, však to ani nejde. Beztak nás jednou někdo škrtne, titulované i netitulované. Pozoroval jsem nedávno v televizi soudkyni, jak zoufale se snažila přesvědčit diváky, že ona nikdy, ale docela nikdy ve straně nebyla. A představil jsem si, jak za pár let bude do diváků hučet, že ona vždycky, ale opravdu vždycky byla nalevo. Ostatně divákům to bylo jedno a bude jim to jedno.
Diváci života sami sebe odsoudili k čučení. A na co smějí čučet, to jim předepíše režisér. I to, kolik budou za co platit, jak se obléknou, co a jestli vůbec něco budou číst, poslouchat, a nakonec i datum a hodinu, kdy se na pokyn Nejvyššího Mobilu dostaví k poslednímu soudu. Na titulech nezáleží, ale na apatii, s níž národ škrtl nezadatelné právo rozhodovat o vlastním osudu.
Jak jste se vlastně dali s Dušanem Spáčilem dohromady a jak se vám psalo? Témata rozhovorů jste vybírali spolu, anebo jste jeli každý po vlastní linii?
Byla to tak trochu náhoda, která přispěla už ke vzniku knihy Viděno deseti. Říkalo se pak, že jsme si měli role vyměnit – že já měl zpovídat pravičáky a Dušan levičáky. Ale, upřímně řečeno, o čem bych mluvil s Kocábem? Snad ne o tom, jak narval pravdu a lásku do popelnic? Na co bych se vyptával Devátého? Jestli ho tahal za nitky Osmý, nebo Desátý? Anebo o čem hovořit s člověkem, který ani ne před rokem na křtu oné knihy veřejně prohlásil, že jsme se nikdy tak neměli jako dnes?
Papaláši dneška se nikdy nepoučí z osudu papalášů včerejška, nejsou schopni sebereflexe, nanejvýš tak sledují, jestli jim zažívacím traktem zdárně postupuje kaviár.
Odpovědi těch „pravičáků“, jak říkáš, působí trochu jako selanka a leštění na růžovo, nejdou moc pod povrch a člověk v nich najde máloco převratného, co by nevěděl. V případě „lotrů po levici“ je to jiné. Snaží se jít ke kořenům věci, k jádru pudla. Spousta věcí dosud jen tušených je objasňována – podíl vnitráků na převratu atd. Vypadá to, že nebýt Gorbačova a Moskvy, asi by k ničemu vůbec nedošlo…
Mocní trpí za všech režimů stejnou nemocí – věří, že zůstanou mocní na věčné časy a nikdy jinak. Zastaví se jim hodinky. Jenže gong se už zase ozval a čas běží, a nic už nebude takové, jako když se vykecávali z balkonů. Proto je poučné hovořit ani ne tak s těmi, co se prodrali na výsluní, jako spíše s těmi, co byli sraženi ze schodů. Ono i nahoře sluníčka ubývá a dějiny se začínají mračit.
A je poučné, ale i komické poslouchat slepé, kteří přišli k houslím, jež jim naladil a poté předhodil někdo jiný. Ale kdo? Vlastně jsi je už sám jmenoval.
A ještě poučnější je pozorovat jejich čtenáře. Na křtu se sešli ti, co by se nikdy v jednom prostoru nesešli, navíc bylo nabito a museli sedět, ba i stát rameno na rameni. Takhle se lidi scházejí na pohřbech, aby se po zavření opony hned rozběhli, ale křest – to je přece něco diametrálně jiného – křtem něco začíná, byť třeba jen život knihy!
Jak jste se ke zpovídaným dostali? Vyzvali jste je k této práci osobně, nebo jste to nechali na nakladatelství? A nesnažili se hoši vylepšit si svůj morální profil?
Vyzvali jsme je osobně. Vyzvali jsme jich víc, ale ne všichni výzvu přijali. Někdo byl příliš zahořklý, jiný příliš bohorovný. S někým se hovořilo snadno, jiný ráno měnil to, co řekl včera. U většiny bylo znát, že stojí před zrcadlem, že hovoří pro dějiny. Ale i to bylo smyslem knihy: zachytit, co ještě zbylo v paměti. Historie se totiž zaštiťuje sklerózou a v Čechách je skleróza infekční.
Samozřejmě – každý chce v zrcadle vypadat hezky, každý je sám sobě vizážistou. Ale – jak známo z praxe – čím víc pudru, tím víc prosvítají vrásky. A často teprve terénní úpravy prozradí zaváté sídliště. Takže je zajímavé sledovat, co se ten či onen pokusil přikrýt maskovací sítí.
Jak knihu přivítala veřejnost? A jak oficiální média?
Předchozí kniha Viděno deseti vzbudila ohlas nevídaný – v rozhlase z ní dokonce odvysílali jakési pásmo. Jeden herec mluvil jako Fojtíka a jedna herečka mluvila jako mne, což mi přišlo vzrušující. A musím uznat, že nic zásadního nevynechali a ničemu se neposmívali. Dokonce bych řekl, že jevili zájem spíše o levou část spektra. Vývody pravého spektra je asi už každý přežrán.
O téhle zatím ticho po pěšině.
Neplánuješ samostatnou knížku rozšířených rozhovorů?
Ani ne, sám víš, že dělat rozhovory s jinými odvádí od psaní jediné knihy, která stojí za to, totiž rozhovoru sama se sebou.
Ten poslední rozhovor – anonym… Pochopil jsem to tak, že jsi chtěl čtenářům dát jakousi tečku, po lopatě. Nebo se pletu a byl to skutečný rozhovor s člověkem, který pouze nechtěl říci své jméno? Mimochodem, Bojar, kterého anonym jmenuje, byl synem spisovatele Bojara?
Já jsem tenhle rozhovor jen zredigoval. Je to skutečně rozhovor muže, který nechce uvádět své jméno, protože on i jeho rodina už moc zkusili. Můžu leda prozradit, že hovořil sám se sebou.
A když se ptáš na Bojary – ano, dnešní Bojar je syn včerejšího Bojara. A jak vidíš, a víš i z ruských bylin, bojaři se ničeho nebojí!
Ještě k tvé osobě, ty jsi z partaje nevystoupil, myslím. Po převratu jsi dostal pěkný záhul, ale vydržel jsi. Nepíšeš o tom román? Abys takříkajíc dostal všechno ze sebe a třeba i ukázal nejrůznější osudy kolem sebe, jak s nimi život naložil? Pokud to nenapíšeš ty, už to tady nikdo neudělá. Nejenom že to neumí, ale ani se jim do toho nebude chtít. Ostatně vívegové a spol., to přece není literatura! Pořád platí, že současní spisovatelé prožívají krizi námětů, neboť ty skutečné náměty vidět nechtějí, nebo se jich bojí?
Začnu od konce, ale partaje vynechám. Krize literatury je totální, a sám definuješ proč.
Témat je jak nastláno, vlastně úplně postačí jedno jediné, ale spisovatelé i básnici se prostě posrali. Jinak to říct nejde.
Ti nejodvážnější nesměle naznačují, že něco není v pořádku, že kanárek v kleci začíná čuchat metan. A hned směle navrhují, že by se snad mohl důl poněkud vyvětrat. Jenže tolik smradu nevyvětráš. A metan je hrozná mrcha. Většinou ani nepočká na jiskru.
Všecky pracky trhu se snaží nastolit kosmetický věk. Věk fasád natřených do výše státních návštěv, věk načinčaných měst, v jejichž trámech odtikává červotoč, virtuální věk sprejů a vodiček, které mají zahnat pot z obrazovek...
Jenže vše, co se děje zlého, není vada na kráse, je to ošklivost sama, jež se začíná rozlézat po tváří Růženky, kterou princ políbil špatně.
Literatura není kosmetický salon. Až spisovatelé a básníci sami sobě přiznají, že je cosi shnilého ve státě dánském, pochopí, že je třeba předělat celé Dánsko, a literatura bude zachráněna!
Knihu Záhady 17. listopadu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 269 Kč
Autor: IVAN ČERNÝ, KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |