Při četbě kultovní knihy Příběh lvice Elsy či vejrání na film Volání divočiny zvlhlo nejedno dětské i dospělcovo oko, v nejednom srdíčku probudila se láska k přírodě, odvaha jít za svým snem světa kraj. Exotické prostředí západního recipienta rajcuje, komerční úspěch přitahuje. K tomu strhující story inteligentní, sebevědomé a podnikavé, současně cituplné a zranitelné ženy pokoušející se navrátit divoké přírodě ochočenou lvici Elsu. S pozdějším bonusem násilné smrti autorky navrch, coby nevyfabulovaným pozadím příběhu a jeho mytologizujícím umocněním, završením do dokonalé pružiny katarze. Jako správná dobrodružka byla totiž Joy Adamsonová zavražděna (a její osud nevyčpěl do banální ztráty životních sil a nemohoucnosti všemi obávaného stáří). Mučednická smrt korunovala legendu o sv. Ochránkyni zvířat, jinak též působivý buržoazní mýtus, předznamenávající mnohá z témat pozdější vlny sociálních hnutí: otázky osobní emancipace a autenticity, feminismu (samice lepší samců), ekologismu či humanitárního aktivismu, západně pečetěného (ve zchoulostivělé konzumní společnosti již ale bez krvavé pečeti). Vyhroceně individualizovaný bílý jedinec, vlastními silami prosazující si své privátní téma – nejlépe co nejexkluzivnější, podbarvené cizokrajnými vůněmi, dobrodružností, úctyhodným a nedotknutelným tajemnem, divokou primitivní a přírodní krásou, jinak řečeno romantismem –, ponechávaje fundamentální třídní, rasové, genderové a enviromentální struktury mimo rámec obrazů svého pera spisovatelského, výtvarného (kreslířka Adamsonová zachycovala pro okupanty britského impéria divokou pestrost flóry a fauny, k níž do značné míry počítali i odlišnou fyziognomií tzv. původních obyvatel východoafrických kolonií), mimo záběr fotoaparátu, kamery, tedy vlastního vidění. Podobně se pak svým odtřídněným problematikám, točícím se v kruhu maloburžoazní identity, věnovala sociální hnutí.
   Že ji v dětství dojala filmová lvice Elsa, přiznala i americkými prezidentskými volbami zrozená naděje v celoplanetární spásu v lidské podobě: Barack Obama. Nemá romantický příběh Joy Adamsonové s černým mužem zasednuvším v Bílém domě společného ještě něco dalšího?
   Nežli se k tomu dostaneme, připomeňme si Obamovo volební vítězství, bezpochyby taktéž dojemné. Bylo bezesporu mimořádné, neboť je v míře nemalé rozhodl „odspodu“ vyvěrající aktivismus mladé, internetové generace, dále též nižších sociálních vrstev, které proti předpokladům pravice nezůstaly se svou skepsí vůči buržoazní politice – od níž nikdy (správně) neočekávaly, že by mohla odstranit jejich životní mizérii – jako obvykle doma a přidaly do rozhodování své hlasy. Doufaly, že mohou změnit Ameriku, když se „jejich“ kandidát stane prezidentem. A on ve volbách skutečně vyhrál.
   Zda se něco ve společnosti doopravdy promění, se teprve ukáže. Připouštíme, že není hodno obdivu a následování, stane-li se z člověka balvan zaslepený vlastní cynickou moudrostí a ignorující sílu iluzí, jak hezky napsal Slavoj Žižek – znamená však prezidentování Baracka Obamy reálné rozšíření svobody? Je vskutku „znamením dejín v trojnásobnom Kantovom zmysle, ako signum rememorativum, demonstrativum, prognosticum. Je to znamenie, ktoré v pamäti rozoznieva spomienku na dávnu minulosť otrokárstva a na boj za jeho zrušenie; udalosť, ktorá v dnešných časoch názorne dokazuje možnosť zmeny; a nádej v budúce úspechy“ (Žižek 2008: 32)?
   Přikláněl bych se spíše k verzi Emmanuela Todda, že jde o znovuoživení amerického mýtu, inteligentněji kryjícího imperiální politiku USA – delší dobu podpíranou především Demokratickou stranou; k záchraně bank a restauraci finančního systému se kupříkladu stavějící ortodoxněji než Republikáni –, a B. Obama patří k barevným elitám v rámci americké herrenvolk democracy, jejíž podstatou je rasismus a falzifikovaná rovnost, v kořenech které leží vydělení indiánů a černých obyvatel Spojených států. „Politická emancipace Afroameričanů – Obama a předtím Powell nebo Riceová – započala ve fázi úpadku americké demokracie, ve chvíli velkého růstu nerovnosti a čím dál výraznější dominance oligarchických struktur“, připomíná Todd, přičemž si pokládá otázku, koho byl vlastně Obama kandidátem, když v poslední fázi své kampaně inkasoval od bohatých mnohonásobně více než od chudých (Todd 2008).
   Abychom však nebyli k současné hlavě Spojených států nespravedliví, je nutno zmínit, že z jejího politického programu ani po roce ve funkci v nelehkém údobí úporné hospodářské krize a nebezpečně stoupající nezaměstnanosti – přestože angažoval do týmu svých ekonomických poradců nedávné bídácké neoliberály (např. investora Warrena Buffeta, či finanční experty Larryho Summerse a Roberta Rubina), anebo zjevnou Obamovu vstřícnost až podřízenost americkému Federálnímu rezervnímu systému (Federal Reserve, FED), které svědčí, že by oligarchii i mohl být za něco vděčen a na Toddových slovech něco bude, – nezmizelo prosazování zelené energetiky, pro chudé dostupného vysokého školství a zdravotní péče, a to přestože mu hoří půda pod nohama a republikáni v Kongresu obstruují seč mohou. Velký byznys a jeho lobby, obzvláště ten kolem zdravotnictví, najmě pak pojišťoven a farmaceutických firem, byť jim Barack Obama po krku vyloženě nejde, vynaloží jakékoli prostředky, aby zachovaly vše při starém. Přestože už každému Američanovi muselo dojít, kam až vedla privatizace zdravotnictví (civilizační regres, který má na svědomí, v symbolické zkratce vystihl Stan Brock, zakladatel Remote area Medical, dobročinné instituce, jež za pomoci dobrovolníků zadarmo ošetřuje čím dál chudší americkou nižší střední třídu v improvizovaných obřích polních lazaretech: „Před dvadsiatimi rokmi sme boli v Mexiku a Guatemale, dnes sú dve tretiny našich aktivit v Spojených státoch“; Brock, in: Beck 2009: 25), hysterie rozdmýchaná mezi prostými až prostoduchými, povětšinou republikánskými příznivci, absurdně, proti svému zájmu napadajícími zdravotní reformu, jež celému nefunkčnímu stávajícímu systému nemůže neprospět, tj. snížit jeho náklady a rozšířit přístup ke zdravotnímu pojištění – totiž nevznikla bez mediální manipulace a finanční podpory mocenských elit přilehlého byznysu, vyžírek a v posledku vrahů chudých nemocných. Taktéž nikoliv náhodou vrší se jako plísně po dešti průzkumy veřejného mínění – bezpochyby objektivní, tzn. za vědeckou akribií skryté a metodicky uspořádané tak, aby vyhověly zadavateli, který si je zaplatil –„dokazující“, že prezidenta a jeho reformy Američané již nyní nepodporují.
   Nikdo netvrdí, že to má jednoduché. Ani frajírkovský kukuč bych mu nevyčítal, protože málokterý občan impéria tváří se jinak. Nepřekonatelně mi však jeho politické poselství zpochybňuje jiná záležitost. Možná je to prkotina, ale na Obamu bych nesázel kvůli oné romantické pohádce o lvici Else, jím bezezbytku akceptované a dále reprodukované. Co se tehdy v padesátých letech minulého století dělo v Keni za zvěrstva, když se hysterka Joy mazlila s přerostlou kočičkou Elsou – že kromě rezervací britské impérium zakládalo taktéž koncentráky, když se po svém, koloniálními prostředky nadvlády, tj. střílením do lidí, hromadnými popravami a mučením při výsleších, při nichž se zvesela propichovaly ušní bubínky, ohněm opalovala lidská těla, odřezávaly uši, kastrovalo a prováděly další jiné sadistické nechutnosti, „úspěšně“ (s krví na rukou potřísněnou stovkami tisíc usmrcených nebo zmrzačených lidí) vypořádávalo s povstáním Mau Mau kmene Kikuyu – dnes B. Obama jistě ví. Ale protože se k tomuto na veřejnosti nevyjádří – a důvodem dozajista není, že jeho otec muslim nepocházel z keňského kmene Luo, početně slabšího nežli převážně ke křesťanství se hlásící Kikuyuové –, mám nemalý důvod pochybovat, že se naděje do něj vkládané naplní. Obamovu politickému příběhu o jeho „lvici Else“ nicméně přejeme, aby nebyl falešný jako ten z dílny J. Adamsonové.
   Třeba se ale mýlím a Barack Obama se jen přetvařuje, a mazaně jak opice v zájmu dobré věci hraje roli komunikativního, všemu vstřícného sympaťáka a neškodného intelektuála, jelikož chápe, že chce-li něco změnit, nesmí kapitány kapitalistického světosystému zbytečně rozdráždit. A poněvadž dnes již každý reformátor potřebuje podporu veřejnosti, rafinovaně se drží úspěšné volební strategie (naprogramované ještě fikanějším Davidem Axelrodem), která z Obamovy autobiografie vytěsnila jemu blízké osoby pocházející z radikálně levicových kruhů (Jeremiah Wright, Rashid Khalidi, William Ayers) – když republikáni vyrukovali s reverendem Wrightem, dokonce tuto kartu obrátila ve svůj prospěch (vlastní bílé babičky, ani černí pastoři, již křtili naše děti – ač rasovými předsudky poznamenáni –, se přece nezapírají) –, a nemíní plašit ani amerického středového, povětšinou konzervativně myslícího voliče.
   Prostě jde na věc od lesa, sálá pozitivní potenciál, a postupně, pozvolna, rozloží americký kapitalismus reformami zevnitř. A my se jednoho, slunečním svitem prozářeného rána probudíme, Spojené státy americké budou hegemonem a avantgardou socialismu, a hmyzí buržoazní svět se promění ve svět zčistajasna krásný, lidský. Načež se Řehoř Samsa samým štěstím obrátí v hrobě. Cha, cha.

   Použitá literatura:
   BECK, U.: „Vyčítali rodičom“, deník SME 12. 9. 2009
   TODD, E.: „Obama to za mało – Karolina Wigura rozmawia z Emmanuelem Toddem“, deník
    Dziennik, příl. Europa nr. 239,
    http://www.dziennik.pl/dziennik/europa/article300019/Obama_to_za_malo.html (18. 1. 2009)
   ŽIŽEK, S.: „Sila ilúzií a obnovenie dôvery“, deník SME 29. 11. 2008

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]