Martin Amis, Ian McEvan, Graham Swift a Julian Barnes, to jsou stálice současné britské prózy a tento fakt je třeba vzít na vědomí jako skutečnost, že éra rozhněvaných mužů všednodennosti (K. Amis, J. Brain, J. Wain, A. Silitoe) zapadla stejně jako následná léta oxfordských vzdělanců (J. Fowles). Postmoderna nastavila zrcadlo moderně a nabídla jí místo uceleného světonázoru pozlátko fragmentárnosti a lákadlo slovesných hrátek. Jenomže svět je, jaký je; tendence deklasovat marxismus se ukázaly ošidné ve světle faktu, že samospasitelný liberální trh nevyřešil v industriální společnosti zhola nic. Také toto bere na přetřes současná britská literatura.
Posledně jmenovaný Julian Barnes (1946) bývá označován za chameleóna formy a dvacet vydaných titulů tuto přezdívku beze zbytku potvrzuje. My jsme na stránkách Obrysu-Kmene hodnotili jeden z posledních románů Arthur a George, koncízní román realistické tradice, a při té příležitosti se může jevit jako podnětné prozradit, že úplně poslední Barnesovou knihou je soubor úvah a esejů o lidské zkušenosti se smrtí – Žádný důvod k obavám. Barnesovy postoje frankofila se vyjevují především v preferenci filozofa skepse Michaela de Montaignea a romanopisce Gustava Flauberta.
Próza POHLÉDNOUT DO SLUNCE (Mladá fronta 2010, str. 256) pochází z poloviny osmdesátých let a má nejblíže k textu Flaubertova papouška. Tři části prózy spojené ústřední hrdinkou a jejím synem nenabízejí očekávané extravagance, ty dvě možná...
Pár postřehů: V knize několikrát zazní, že je život příliš krátký na to, aby se člověk zabýval myšlenkami na sebevraždu. Snad proto opouštíme Jean v požehnaném věku, ona sama tvrdí, že se bez problémů dožije stovky. Jak si při té příležitosti nevzpomenout na hrdinu Lindgrenova románu Přerušený příběh; téhle postavě se podařilo zdárně překonat stárnutí a spokojeně přežívá v domově pro seniory. A do třetice: stoletá Rosean komentuje svůj život za zdí ústavu pro choromyslné (Sebastian Barry – Tajný deník). Spekulace? Určitě však snaha dostat do života co nejvíc. Aby bylo možné zobrazit...
Samotný název románu představuje neohraničenou metaforu, významově má nejblíže k touze a odhodlání. Jejím strůjcem je pilot hurricanu, jehož za války přidělili do rodiny dospívající Jean. Protože seržant Prosser tvrdil, že viděl v jednom okamžiku dvakrát vycházet slunce, dostal přezdívku Ikaros. Ikaros Prosser. Autor ho nechá zmizet beze stopy.
To už Jean pomýšlí na vdavky, bere si prvního muže, který se namane. Žasne nad anatomií vlastního těla a jenom s obtížemi se naučí používat pesar. Tato zdánlivě prostoduchá mladá žena vydrží v manželství dvacet let, následně odchází a stává se matkou malého Gregoryho. Gregory žije střídavě sám, střídavě s matkou. Společnými silami se pokoušejí vykládat svět. Jean po světě cestuje, podařilo se jí navštívit divy světa a posílilo to její filozofii bytí. Gregory se v její nepřítomnosti spřáhne s Všeobecným počítačem a marně na něm loudí odpovědi na své otázky. Musí si vystačit sám... Existuje bůh, nebo si ho bude muset vymyslet? Přece s ním diskutoval biblický král David z Hellerova románu Bůh ví, posílal mu dopisy Bellovův profesor Hercog, rouhal se mu hrdina Malamudova románu Boží milost.
Třetí část prózy jako by se vymkla Barnesovi z ruky; vypomáhá si rekvizitami sci-fi. Exponuje postavy a vzápětí se jich zbavuje. Ráchel je Gregoryho přítelkyně, zájem projevuje o Jean a chce ji svést. Také ona zmizí a prozaik ji připomene jako vzpomínku na událost před čtyřiceti léty.
Jak lidé umírají? Gregory si vybavil slova velkých postav dějin, panovníků a vysokého kléru. Umírají spisovatelé stejně jako malíři? A to už jsme v samotném závěru prózy: Gregory podniká s matkou vyhlídkový let a přemůže ho pláč...
Když jsme na začátku recenze v souvislosti se dvěma etapami britské prózy uvedli termín „zapadla“, mohlo hodnocení vyznít nepatřičně jako odsudek. Martin Pokorný, autor doslovu, na jednom místě cituje Barnese. Podle něho pohled čtenáře ubíhá souběžně s pohledem spisovatele a spisovatel má jen mírný náskok, protože si různých věcí všiml jako první. Martina Pokorného tahle slova svedla ke dvěma otázkám: Jak dlouho vydrží bránit se času i Barnesovy knihy? Jak dlouho budou oslovovat čtenáře, jak dlouho jim budou přáteli? Současnost zatím dává uspokojivou odpověď: Žádný důvod k obavám!
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |