Ján Tužinský, předseda Spolku slovenských spisovateľov, čestný člen Unie českých spisovatelů, slaví 29. března 60. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Ján Tužinský je slovenský Hamlet.
Kdekdo ví anebo aspoň tuší, že je cosi shnilého ve státě dánském.
„Tak tedy: v celém Dánsku nenajdete lotra, aby to nebyl lump.“
Demokracie visí na každém nároží, o demokracii řvou billboardy, kážou ji z kazatelen a poštěkává z reklam na vložky. Demokracie s křidélky zaručeně doletí do každé rodiny, i když máte své dny, dny, kdy se koruny i eura vzpříčí v penězovodech a o bídu není nouze.
„Co jste to, kamarádi, ztropili Štěstěně, že vás poslala do arestu?“
„Do arestu?“
„Dánsko je jedno velké vězení.“
„Pak tedy celý svět vězí za mřížemi.“
„Pro mne je Dánsko vězení a jedno z nejhorších. Ale teď mluvte pravdu: Vzkázali pro vás? Povím vám, proč. Poslední dobou ztratil jsem svou veselost a celý svět se mi jeví jako odporná sraženina morových par...“
Útlocitní si zacpávají nos, pár bajajů a jánošíků z Červené knihy ohrožených druhů si něco brblá pod vousy. Jen Hamlet, křehký princ, se nebojí otevřít Pandořinu skříňku. Neboť zlo držené v uzavřeném prostoru nabývá na objemu a hrozí roztrhnout nejen dočasné vězení, ale i zbytek jsoucna.
Hamlet tedy promluvil, ať to stojí, co stojí. Promluvil tak, že nás jeho řeč vzrušuje stejně, jako návštěvnictvo dřevěného divadla The Globe. Nikoli po lopatě - tak sdělují své pravdy zbrojnoši a burani. Metafora není výmluva, metafora je kauter, která vypálí zkažené buňky, ale uzdraví zbytek napadené tkáně. Metafora je víc než trefné odhalení konkrétního zla, působí ještě po staletích i tam, kde se lidé tráví rafinovaněji než primitivním kapáním jedu do ucha.
„Koukejte mé verše deklamovat řádně. Žádné hulákání, žádná přehnaná gesta. Netlačte na pilu! I smrtelné vášně znají a ctí míru a v běsnění živlů rozeznáme jistou kázeň. Ovšem ani zakřiknutost není na místě. Chce to zkrátka držet se citu. Hlavně nepřekročte hranice přirozenosti. Méně znamená více, ale málu kráčí v patách nic.“
K takovému konání je však zapotřebí statečnosti, neboť zlo nic neponechá náhodě. Snaží se být vždy o několik tahů vepředu, kombinuje, hledá spojence, a když jeho partie stojí na prohru, je schopno převrhnout šachovnici. Neboť je pro něj pořád lepší potopa pro všechny než vlastní sešlost suchem.
Ján Tužinský žije a píše na Slovensku. Vlivem hraniční řeky Moravy se nám zdá, že Slovensko je dál než Argentina, že se v něm žije jako v oštěpkovém ráji, že přinejhorším se odbojný zbojník stáhne na Kriváň nebo aspoň na Hrebienok. A tam už ho braťja ukryjí v pivnici (pod kterýmžto slovem si Češi z neznalosti představují nikoli sklep, nýbrž výčep) za sudy s borovičkou. Slováci se přece navzájem nepobijí, v každé rodině je jeden nalevo a druhý napravo, a ať vyhraje ten či onen, nakonec všem bude hej!
„Proč tolik přísah?“
„Nezlob se, Horacio. Je víc věcí mezi nebesy a zemí, než může knihomol vyčíst. Teď znovu přísahejte: I když povedu si jako blázen, a možná uznám za vhodné se stavět potrhlým, ani dvojsmyslem to nebudete komentovat, říkat - my víme své a podobně.“
„Přísaháme.“
„Díky a sbohem. Však já najdu způsob, jak se nejen slovem, ale skutkem odměním. A teď už mlčte. Vymknuta z kloubů doba šílí a mne vybrala si, abych napravil ji.“
Slováci jsou možná opravdu soudržnější, ale jejich zemi sužují stejné přízraky jako tu naši. Tatáž naoktrojovaná zblbělost, virulentní ztráta dějinné paměti, okasní výprodej hrdosti, nedomykavé chodníčky... Nad Tatrou se blýská už jen na objednávku – kdo přinese tlustší obálku, tomu blesky zobou z ruky.
„Cožpak mám v žilách syrovátku? Ach pomsto, pomsto! Jsem šašek! Zabili mi otce a já chci ulevit si slovy jako ufňukaná děvka! Ale teď rozum do hrsti. Vím z doslechu, že mnohdy trefná narážka rozhýbala v obecenstvu viníka, až veřejně se přiznal ke zločinu. Vždyť i bezhlasá vražda se umí vymáčknout! Dám zahrát kus, co připomene vraždu mého otce a strýc se bude dívat! Bude muset a já se mu přisaju na obličej. Běda, když se hne, hned poznám, na čem jsem. Má mě za snílka a tupce, však já si důkaz opatřím. Ta hra bude sítí, v níž sprostý majestát uvízne jak motýl!“
Vždycky je možné se přizpůsobit. V přírodě neexistuje barva, kterou chameleón nedokáže napodobit. Kdo přileze ke křížku je náš, meče překováme v suvenýry a z poturčenců sestavíme kárné oddíly.
Dovezli jsme vám tolik stories, jež smíte svobodně žvýkat, mainstream vystupuje z břehů, databáze přetékají a zvonu svobody až puká srdce! Proč bruslit na tenkém ledě, proč běhat po hrachu? Proč se honit za reálným masem? Proč se zaplétat s bílkovinami? Vystříkat se můžete na netu!
„Žít, nebo nežít, kdo mi poradí?! Je pro člověka důstojnější dát se ostřelovat šípy, jež rozhněvaný osud na něj namířil, anebo vzepřít se, tasit meč a vzpouru zničit v samém zárodku? Lehnout si a usnout, to je jako smrt, jen s tím rozdílem, že už nevstaneme, zato srdce zbaví se svých chorob a všeho, co sužuje hmotnou schránku - není to snad cíl všech cílů?
Lehnout si a navždy usnout, možná snít i sen? Věčný sen? Aha - tu jsme narazili! Jaké sny by přišly, když naše tělo shnije? Proto raděj harcujeme se tu, odkládáme smrt, jak to naše rozvrzané údy dovolí. Třít bídu s nouzí? Ano, ale život sám je přece poklad nad poklady. Kdybychom si mohli sami napsat svůj úmrtní list, třeba vlastním nožem, proč bychom strpěli důtky ironie, jíž bičuje nás vlastní doba, smích vrstevníků v podhradí a aroganci samozvanců na hradě, tíhu marných lásek, chechtot zákonů, přežrané úředníky strkající si prst do chřtánu, uzurpaci neumětelů a jejich konkubín? Kdo z nás by vydržel veslovat na galéře, k jejíž podlaze ho přibil mrcha život, kdyby nebál se, že po smrti tu budou nová vesla, ještě děsivější moře, jež nám bude brázdit, kraje z kterých nelze utéci, z nichž se nelze vypsat žádným úmrtním listem? Neznámo je horší nežli obrna - radši chvějeme se strachy v známé kobce, než bychom se vypravili trpět v nepoznaných zdech! Měknou nám kolena, smrt lavíruje červeň našich lící štětcem namočeným v myšině, a naše plány? Cha! Že byly obráceny ostřím proti osudu? Teď zvadly jako prsy starých bab a změnily se v dětské slintání!“
Tasit proti zlu ve státě i v sobě samém je heroické. Bojuje-li však kdo zbraněmi umění, metaforami a jazykem, z jejichž krásy mrazí, překročil hranice pomíjivosti a vstoupil na území, kde slovo neumírá s datem bitvy.
Pak za všech okolností platí:
„Jak se máte, Výsosti!“
„Nemohu žít lépe!“
Nechť tedy žije ještě dlouho, dlouho muž, který – přestože je postaven mimo kalendář – se stal každodenním svědomím vlastní země.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |