Na Taťánu, podle slovenského kalendáře na Miroslava, 29. března je tomu šedesát let, co se ve Zlatých Moravcích narodil slovenský prozaik a esejista Ján Tužinský. O jeho díle jsem už několikrát psal, většinu jeho knih znám (opravdu znám? jistěže ne), rád čítám jeho stati, i neměl bych mít problém pokusit se shrnout, co pro mne a hlavně pro literaturu znamená a co jsem, pokoušeje se trochu vyznat v jeho jednotlivých knihách a jejich mimořádné naléhavosti, zatím ponechával stranou. A to je stále narůstající poznání, že všecko, co Tužinský píše, čím poutá i osvobozuje, je dílo ne pouhého spisovatele, ale básníka, básníka v tom smyslu, jak jím byl nejen básník veršované Odysseje nebo básník přísně veršované a přepřísně rýmované Božské komedie, ale i „dramatik“ Shakespeare, v jehož hrách se verš střídá s prózou, a bezpochyby i Cervantes, básník „prozaického“ Dona Quijota.
Anebo jak jím byl autor Chudých lidí, Ponížených a uražených, Hráče, Zločinu a trestu, Idiota, Běsů a Bratří Karamazových.
Měla by být pro mne vlastně už hračka, vystopovat Tužinského básníka v knihách jeho prózy a v jeho esejistice, a tak jsem sáhl po jeho prvotině (abych si počínaje jí postupně zopakoval, co si už pamatuju už jen trapně nepřesně), začetl jsem se a ještě pořádně nedočetl ani to Bičovanie koní, žasna, jak už v něm, v nevelké knize z roku 1983, je celý Tužinský, tehdy teprve budoucí; jak jasnozřivě jsou už v něm, už v úvodním příběhu Reťaz, „sklené oči“, (před)obraz mnohem pozdějšího ostře vidoucího Skleného oka z roku 2001; jak už tam si Tužinský pojmenoval (výrazem z přemítání, jež se honí v hlavě nebohého Augustína) a vymezil, o čem bude znovu a znovu psát, co bude ve svých knihách ze všech stran zkoumat a čemu se vzpírat: „Život na zbesnenie.“
A došlo mi, že mám jen dvě možnosti: pokusit se sepsat o Tužinském bytelnou Knihu, anebo opovážlivě načrtnout pouhá prolegomena k tomu, na přesvědčivě vyslovení čeho se nyní nemohu zmoci, a co se mi už sotva kdy podaří sepsat a důkladně doložit.
Ještěže mi někdy nezaslouženě přeje náhoda. Celý můj minulý rok padl na novou četbu Nezvala, jehož si čtu už šedesát let a vždy v něm objevuju, co jsem předtím neviděl. Tak jsem si až nyní díky příležitosti psát o Jánu Tužinském, milujícím Dostojevského, připomněl, jak mě loni zaujalo, že je zvláštní spojitost mezi dlouho dobře utajeným Nezvalovým (nepředneseným, až z pozůstalosti publikovaným) proslovem Proč milujeme Dostojevského z roku 1922 a jeho (z jiných důvodů) ještě lépe utajenou vášnivou obhajobou připravovaného filmu podle Dostojevského Něžné, která mohla sice česky ještě vyjít roku 1947 knižně (v novém překladu Emanuela Frynty pod názvem Zbožná sebevražda), ale jejímuž zfilmování zabránili čeští činitelé vždy sovětštější než sověti. Nezvalovo rané zamyšlení nad Dostojevským jsem si nyní nalistoval v básníkově souborném Díle a ani nechtěl uvěřit svým očím.
Mladý Nezval si našel v Dostojevského díle tři povahové prvky: silně vyvinutý intelekt s jeho fantastickým sklonem k dobrodružství, dále silně vyvinutý cit, jenž vede ruskou povahu k náboženství a soucitu, a konečně silný subjektivism, který tvoří z rozumových povah despoty a z citových lidi obětavé až k zázračnosti. Konstatoval, že u Dostojevského není lidí korporálních, takže by v jeho díle za žádnou cenu neobstála Anna Karenina, ani lidí s aktivitou vůle, takže by v tom díle neobstál ani génius volní aktivity Faust. Nad typy z Dostojevského si Nezval položil otázku, jak je tomu s příznačně českou povahou, reprezentovanou Husem, Žižkou, Chelčickým nebo Komenským, a usoudil, že český charakter leží v docela opačné oblasti než ruský, a tak milujeme-li Dostojevského, je-li nám blízký svou lidsko-stí a uchvacuje-li nás svým mystériem, je to proto, že jsme jiní, ačkoli i v nás je cosi z něho, ač ubíjeného a v jiné podobě. Dostojevského zkrátka milujeme, poněvadž po něm (jen) toužíme.
Až potud je téměř devadesát let starý Nezvalův výklad z hlediska dnešního čtenáře jak Dostojevského, tak jistě Jána Tužinského nezajímavý, jenže Nezval zauvažoval i o přání, aby i u nás se objevilo něco takového jako Dostojevskij. A nečekaně vzhledem k tomu, jak zdůrazňoval jinakost české a ruské povahy, překvapivě napsal, že pro toho, kdo vidí, to (totiž „aby se i u nás objevilo něco jako Dostojevskij“) není nemožností:
„Tu bych si dovolil zamysliti se nad mou vlastí, nepřehlížeje ani jihu Moravy, ani Slovenska. A Slovenska v první řadě. A když bychom si vzpomněli jen na některé slovenské a moravské básně a na některá slova, která mají stáří tisíc let a jež nás bezprostředně pojí s onou dobou před tisícem let (...), octneme se ve své atmosféře někde hodně blízko Dosto-jevského. A máme-li potom v moci přemysliti si tuto atmosféru do moderní doby, jsme nějak na dobré cestě.“
Musím předeslat, že nemám rád nálepky typu n-ský Kafka, připadají mi žurnalisticky laciné, ač někdy jsou trefné (zrovna včera jsem v Salonu pražského Práva četl v recenzi knihy Dál – dál a dál, že její autor J. G. Rosa je brazilský Dante, a vzpomněl jsem si, jak Andrej Červeňák ve své stati o Tužinského Skleném oku (v Literárním týdenníku 2001/34) upozornil, že Tužinského pronikavé pohledy do současna i budoucnosti se někdy opírají například o starobylou a věčně novou anekdotu: Tužinský z ní umí vytěžit eticko-úsmevný pohľad na súčastnosť, jako to uměli takí tvorcovia ako Dante, Dostojevskij, Tolstoj. Právě Andrej Červeňák ukázal, jak Tužinský hluboce rozumí Dostojevskému a jeho postavám, které nezaváhal povolat do své povídky Šelest a dát jim slovo k dnešku do té míry, že se Dostojevskij v Šeleste stává našim súčasníkom a (dokonce ještě i) ukazuje cestu človeka a ľudstva do budúcnosti.
Jak Ján Tužinský rozumí Dostojevskému a jak si v tom svém porozumění přímo notuje s Andrejem Červeňákem, zvláště s jeho Dostojevského sny, víme z Tužinského knížky Postmoderna alebo Smrť literatúry? (2002) a osměluje mě to pozdravit v něm, v autorovi knih Bičovanie koní, Čakanie na šarhu, Kto hodí kameňom, Krypta, Bastard v daždi (nepochybně kyselém), Mimikri a vlastně všech ostatních, toho, kdo, vůbec ne náhodou Slovák (Nezval: „A Slovenska v první řadě“!), dokázal naplnit a stále znovu naplňuje Nezvalův sen o možnosti stát se dnešní době tím, kým byl své (a nejenom jí stále ještě je) Dostojevskij, v němž se podle Nezvala 1922 „soustřeďuje historie Ruska, ne-li celé Evropy“.
Neboť to vše, o čem Tužinský napsal a stále stejně tvrdošíjně jako jemně píše ze své palčivé zkušenosti se soudobým Slovenskem, týká se, už jsem se o tom zmínil v recenzích jednotlivých knih Jána Tužinského, nejen jeho vlasti v užším smyslu toho slova. Cesta, po níž jdeme v Evropě a ve velké části světa už pomalu všichni a na níž se stáváme chtě nechtě (ač i velmi nechtě) bezdomovci, je cesta do obecného strašlivého bezdomovectví, ke ztrátě lidského tepla, lidské družnosti, solidarity; i vlasti.
Život na zbesnenie. Tak přesně nazval Tužinský už ve své prvotině, co se přiblížilo, připlížilo k nám se vším všudy, líbivé, svůdné, proradné a zničující, až potom; je to výstižné pojmenování života v postmoderním světě. Myslel Tužinský už tehdy na Dostojevského Běsy?
Výstižně pojmenovat cokoli, také úzkost, nebezpečí, zkázu, toť první krok, jak se z úzkosti vymanit, jak nebezpečí odvrátit, jak zkáze zabránit a jak tomu, co se tváří jako neodvratný osud, předcházet. Výstižně takto osvobodivě pojmenovávat je nejvlastnější poslání literatury, kterou píší jasnozřiví dalekozorní básníci. Přitakává-li Tužinský Červeňákovi, jemuž se podařilo zabiť iracionalitu sna, aby vzkriesil jeho realitu“, souzní to s Wolkerovou Baladou o snu, v níž tvoření světa dědicové věční (…) krásné sny zabijí tím, že je uskuteční a s Nezvalovým výkladem této bartolomějské noci na sny.
Celé Tužinského dílo je velkolepá obrana stále se u něho vracejících bastardů, bezdomovců, lidí stále krutěji ponižovaných. V románu Kto hodí kameňom se nostalgicky vzpomíná na časy, kdy ani sluha beroucí spropitné nemusel pocítit, že by ho ním ponižovali. Ta doba je (nenávratně?) pryč, v předvánočním dvojčísle Literárného týždenníka 2002 Tužinský zaznamenal trpce, že zrodili sa noví manipulátori s človekom a takmer všetko ľudské im je na smiech. A vůbec není náhoda, že už předtím (básník vždy předbíhá publicistu, i když s ním tvoří personální unii) do své povídky převzal postavy právě z Dostojevského.
Z kterého románu? Odkud odjinud než z Ponížených a uražených?
P. S.
Jak se českému básníku Nezvalovi pojil Dostojevskij se Slovenskem dávno předtím, než slovenský básník Ján Tužinský uskutečnil, o čem Nezval snil, ba dřív, než se Ján Tužinský narodil, napovídá literárněhistorický detail. Mezi proslovem Proč milujeme Dostojevského z doby po první světové válce a energickou obranou scénáře podle Něžné (po druhé světové) Nezval o Dostojevském nepsal – až na dvě výjimky. Ta první je zmínka v knize Chtěla okrást lorda Blamingtona, kde básník vzpomíná, jak si s kamarády zahrávali za puberty se spiritismem a při vyvolávání slavných duchů se „dověděli, že je Dostojevský newyorským domovníkem“; ta se Slovenskem nesouvisí. Zato druhá velmi. Ve vyznání o vlivech na svůj nový román Nezval jmenuje na prvním místě román Dostojevského: Jsou to Uražení a ponížení po stránce figurální koncepce…“ Inspirovaly ho tedy postavy z téhož románu, z něhož si do svého Šelestu a do své doby „přivedl“ postavy Tužinský. A ke kterému románu inspirovaly Nezvala postavy z Dostojevského? K románu Jak vejce vejci, jedinému dílu, které český básník situoval na Slovensko!
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |