Co očekáváte či neočekáváte od nového roku se šťastnou jedenáctkou na konci?
Neočekávám od kalendářního roku 2011 nic mimořádného. Plynoucí čas je od nepaměti členěn na jednotlivé úseky z důvodů přehlednosti placení daní vrchnosti poddaným lidem. Ale sedlák dobře ví, kdy má zapřahat za práci do stále stejné hlíny.
Jeden z literárních kritiků před časem, prohlásil, že česká poezie končí s Vladimírem Holanem... Není to výrok příliš přitažený za uši?
Poezie nikdy neskončí, zvláště některým z konkrétních jmen. Zvláště pak prohlášením „jednoho z literárních kritiků“. Touha po poezii, po vyjádření se slovem a po slyšení slova je nám dána do vínku. Jistěže ne všem, celému davu. A proč vyčleňovat „českou poezii“ z poezie jako celku?
Metafyzická otázka: Je život jezdce na koni smrti závislý na jeho rychlosti?
Metafyzická otázka vyžaduje metafyzickou odpověď: nevím nic o jezdci na koni smrti a závislosti jeho života na rychlosti pohybu. Nevím nic o cválajícím koni včerejška ani dneška, nevím o uvedeném zhola nic. Hledím do plamene ohně, nikoliv do popela.
Kdo ze současných básníků vás nejvíce oslovuje?
Přiznávám, že kdysi pro mne nutný pocit lidské blízkosti a oslovení jinou osobou, vyjádřený literární formou, jest mi s přibývajícím věkem stále méně důležitý. S přibývajícím věkem mým, aby nedošlo k omylu! Více oceňuji hutnost básně, znělost slova ve stavbě verše. Odpovídám na otázku - rozumím si s básnickými texty Jiřího Žáčka. Není však jediný. Čtu vše, co se mi připlete pod brejle. Alespoň první verš! Zbývající podle toho, zda mne přitáhnou. A zda polapím nabízený text také já. Poezie není pro mne gruntem duševní stravy, ale vůní života.
Jak se díváte na českou literární scénu dnešních dnů?
Nechci se vydávat za sečtělého znalce. Pojem Poezie stává se osobním majetkem autora a zde také, co osobní majetek autora, i končí. Poezie již není „od jednoho k druhému, ode mne k tobě“, ale „od sebe k sobě“, a filtrováno výhradně jen přes sebe. Nevidím však důvody ke skuhrání. Tak se věci dějí.
Neskončí poezie jako exotické zvíře zavřené v kleci u vybraných chovatelů?
Ale pane Stibore, to je zpozdilá otázka. Poezie již je cizím exotickým zvířátkem v kleci. Mimo klec se pohybuje jen přečetné veršíkování.
Bylo by dobré Obec spisovatelů, když se staví do role mrtvého brouka, pokropit živou vodou? Nebo už oživovací pokusy nemají cenu?
Oživovací pokusy mají vždy cenu. V pohádkách i v realitě. Obec spisovatelů nelze jen tak odepsat či zrušit. Za vším jsou dnes peníze, i za snahou oživit Obec spisovatelů. A nejen Obec spisovatelů. Také Unie českých spisovatelů je plnohodnotný partner literární scény České republiky. Což takhle, namísto do hráčů kopané, investovat do mateřského jazyka v podobě literatury?
Od pradávna se tvrdí, že úroda bývá bohatá, ale dělníků málo. Platí to v tvůrčí rovině i
dnes?
Pořekadlo bych upravil: Úroda byla chudá, ale obročníků přemnoho.
Co byste si ještě přál vydat?
Autorská ješitnost velí vydat novou knihu básní. Rozum se táže - proč? Srdce je na pochybách. Domnívám se, že literatura a zvláště poezie je umění sloužící veřejnosti. Proto, když pánbůh dovolí, snad ještě vydám knihu básní.
Existuje něco, co vás dokáže vyvést z míry?
Ano. Současné obecné legální lhaní v širokém šklebu úsměvu. S požadavkem diváckého potlesku. Usiluji však nenechat se vyvést z míry. Zda se mi to daří? Jistěže ne. Již samotná otázka mne vyvádí z míry.
Ve svém věku máte velikou devizu – čas. Do jaké krajiny byste se rád vrátil?
Asi jsem špatně rozuměl vaší otázce. Můj věk vyjádřený cifrou není mojí devízou. Není ani mojí přítěží. Je to pouze fakt životní etapy. Čas nelze zmuchlat do zásoby. Jen způsob prožívání času vytváří v nás zátěž sedliny, které neoprávněně říkáme Zkušenost. Ale k čemu je vědomí zkušenosti, když vše se děje pokaždé jiným způsobem, pokaždé s nutností nového rozhodnutí… Návraty do krajiny, krajiny v sobě, krajiny bez jizev spálenin a zlomů - takové návraty vyhledávám co nejčastěji. Nabízelo by se k návratům připomenout chiméru vlastního dětství. Proč však vyvolávat mlhavé vzpomínky a vydávat je za určující? Alespoň jednu z nich: usilovně mžourám škvírou po vypadlém součku dámské šatny místního koupaliště. Oslnění mne provází doposud a říkám - děkuji. Jak ale tvrdíte vy, básníci rádi lžou.
Připouštím, že máte pravdu; mnozí lžou, jako když tiskne, jiní si vymýšlí, ale básníci by měli mluvit pravdu. Kdo také jiný?
Hovořil VLADIMÍR STIBOR
Autor: BŘETISLAV KOTYZA, VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |