Psal se rok 1989 a počínal kolosální převrat s nevypočitatelnými následky. Již od prvního dne se vynořili mocichtiví vladaři, kteří nás obklopili svými psacími stoly. Ještě mazanější byli poslanci, a ti nejchytřejší obsadili s prázdnou kapsou banky. Klaus jim rozuměl a pomohl svými kuponovými akciemi, nu a největší grázlové bez nejmenších zkušeností prodali postupně cizím podnikatelům všechno, co jsme v této zemi vytvořili za posledního půl století. V té době navrhovali členové takzvaného Ekonomického fóra za ekonomického náměstka ministra praktika, kterého si ne náhodou angažovala Atlantická aliance.
Náš muž ovšem nebyl členem mocenského orchestru, který se rychle sestavil. Nekamarádil se s dirigentem, jenom tušil, kohopak posadí za harfu, kdo bude hrát první housle, a kdo se posadí k bubnům, řekněme k nejhlasitějším tympánům. Pamatoval si jen slova L. N. Tolstého, který kdysi varoval své vrstevníky: „Neboj se ani tak neznalosti, jako falešných znalostí. Lépe je neznat nic, než mít za pravdu to, co pravda není, anebo co naivkové a hlupáci dost dlouho za pravdu pokládají.“ Tento muž na místo náměstka nenastoupil, protože měl od první chvíle neklamné tušení o špatných koncích tohoto dobrodružství. Jedno ovšem prvnímu ministrovi oboru zdravotnictví pravil: „Neviditelná ruka trhu mnohé ztratí, ba rozkrade.“
Jiří Pehe hovoří o ztrátách, které ještě nyní, kdy je téměř všechno vyloupeno, představují řádově sto i více miliard ročně. Ředitel Transparency International David Ondráčka hodnotil věci „s jistou nadsázkou“, že korupční špína je zažraná a nechce se pustit. Před časem jsme byli mezi 178 zeměmi na 45., nyní na 53. místě. Nebylo přijato žádné protikorupční opatření, a před námi, tedy na lepším místě, je nejen Dánsko a Singapur, ale i Bahrajn, Malta, Kostarika, Polsko a Jordánsko.
Jsou však tři obory, jak pravil kandidát na ekonomického náměstka, které nesmíme nikdy přenechat osudu: je to kultura, školství a zdravotnictví. Pan ministr Klener se rozpačitě usmíval, a zasněně doporučil, že by se na ministerstvu nejraději zbavil léčiv. Nepochopil, že národ byl zvyklý na běžnou péči, prevenci, na recepty na léky, které magistry chorým občanům předávaly bez jakýchkoli plateb přes pult. Tak se stalo, že se do oboru natlačili chtiví podnikatelé, ochotně ovládaní farmaceutickými giganty, zejména světovými. Jen na okraj si připomeňme průzkum, co podle lékárníků a lékařů je anebo není úplatek. Tak například jedno procento lékárníků pokládá za úplatek 150 tisíc korun. Další procento spatřovalo hranici přijímání „dárků“ do půldruhého milionu korun. Šéf lékového úřadu Martin Beneš shledal, že v České republice je hranice „všimného“o 500 korun vyšší než je běžné v Evropské unii, a tedy by přijímání úplatků mělo být oktrojováno. Tuto hranici akceptuje, jak se dovídáme, každý lékař nebo lékárník. Jinak se však lékaři shodli, že 15 tisíc korun není úplatkem. V každém případě je v těchto sumách ukryto tajemství předražené lékařské péče, ale zejména tajemství předražených medikamentů a různých poplatků v lékárnách.
Tak tedy začínáme velkou zkouškou medicíny, k níž se ještě vrátíme. Co se školství týče, tam již víme (poté, co jsme všichni díky bohatství státu absolvovali školy všech stupňů), že se nám nevyhne školné, a již nyní se rozhoduje o tak směšných detailech,jakým je například zrušení „svatého týdne“, tedy několika dní volna před maturitou. Že klesá gramotnost, že jsme se odnaučili číst a že skoro polovina středoškoláků propadá při státních maturitách, pak není žádným tajemstvím. A to jsme zkoušeli češtinu, případně další jazyk anebo matematiku. Další obory přijdou na pořad až v další nejisté budoucnosti. O kultuře, která bude ještě více zdaněna, raději nehovořme vůbec. Jakmile se totiž počínají zvedat životní náklady, klesá odbyt literatury, vydavatelé jsou opatrní při prodeji svazků, místo tisícových vydání se v novém tisíciletí tisknou stovková vydání, a klasiků, Dostojevského, Tolského nacházíme v banánových krabicích na ulici, a Čapka nebo Masaryka jsme údajně vydali tolikrát, že je prostě nikdo nečte. Miroslav Kalousek, coby ministr financí pak shledal, že v popelnicích nacházíme i potraviny, nikoli jen literaturu a nabídl nám, abychom přijali nižší zdanění u knih a časopisů, a ze sedmi položek následného zdražení prý bychom mohli vsadit spíše na chleba než na časopisy a knihy, jichž jsou (zejména u barevných novin, jichž se vydává bezpočet) neuvěřitelné hromady.
A nyní bychom se měli zastavit u medicíny, která sází do hry takové množství položek, že si ministerstvo zdravotnictví již není jisté, co bude standard a nadstandard, kolik financí budeme věnovat výživě, která ovšem neslouží vykrmování marodů, ale je součástí lékařské péče, nemluvě o tom, že mnoho pacientů žije například jen na „kapačkách“. A to nehovoříme o medikamentech, které se - zvláště u starších ročníků - pohybují okolo tisíce korun měsíčně, u vážných onemocnění ještě výše. Zcela zvláštní položkou jsou platy lékařů, jejichž profese je mimořádně náročná, nemluvě o tom, že (jak prokázaly kdysi průzkumy prováděné v Brně), student, který zvládá učivo s maximálním nasazením, bývá v pozdějších letech zhruba sedminásobně častěji vystavován infarktům než učedník, který se učí zvládat běžnou manuální profesi. Takže nebylo divu, když si „bílé pláště“ počaly zahrávat se stěhováním do ciziny. Bylo by ovšem mnoho míst, která by 3800 lékařů ochotně přijalo – německé nebo rakouské kliniky mnoho volných místo nenabízelo a do klimaticky náročných oblastí, například do Afriky nebo na Dálný východ se nikdo tuze nehrnul. Kdo v těchto místech někdy delší dobu žil, ten už ví, že jde o život velice náročný, a nebylo náhodou, že svého času se jeden rok pobytu v tropických podmínkách počítal do důchodu jako odpracování dvou let v roce jediném.
Přesto heslo „bílých plášťů“ na počmáraných sanitách, zpola pomalovaných jako pohřební vozy, nebylo výrazem mimořádné vtipnosti. „Náš exodus – Váš exitus, náš odchod a Vaše smrt“ nebyla reklamou hodnou uznání. Tím spíše, že si odedávna pacienti lékařů tak jako tak vážili. Podle posledních průzkumů, v nichž mohl představitel profese získat až stoprocentní uznání, vedli na prvním místě lékaři (89,5 %). Na druhém místě se ocitli vědci (80,7 %), na třetím místě to pak byli učitelé na vysokých i středních školách (78,5 a 71,3 %). Ministr se objevil nejvýš na třinácté pozici (53,8 %) a celá škála končila na předposledním, 25. místě poslanci (39,9 %), za nimiž, co se prestiže týče, následovaly již jen uklizečky (29,4 %). Takže špatné reklamy, hrozby odchodem, byly do jisté míry zahráváním si s obecnou úctou pacientů. Pozoruhodné ovšem je, že lékařům nakonec přidali 8000 korun, sestrám pochvalu, a hasičům ubrali nejméně 10, ale někdy i 18 procent. Což nebylo nikterak taktickým krokem, protože na rozdíl od lékařů požárníci riskují své životy, a nebýt toho, že se (i do hořících vozů) prostřihávají hoši v přilbách, lékaři by se k potenciálním pacientům vůbec nedostali.
Nicméně nakonec ministr s lékaři podepsal memorandum a Martin Švestka, jinak předseda sdružení Mladí lékaři, tento dokument prohlásil za těžkou porážku. „Po zveřejnění memoranda zavládlo mezi lékaři velké zklamání. Komunisté měli v roce 1945 vítězný únor, lékaři mají prohraný únor 2011. Dalších dvacet let budou zase pouhými otroky systému, zaznívalo minulou středu unisono mezi lékaři.“ Zkrátka lékaři to prohráli i nelékařům, ale i ostatní občané, chtějí-li bojovat za zlepšení nebo udržení svého postavení, by se měli rovněž poučit. Jak říká Ivan David, jinak psychiatr, který rozumí lidské duši, lékaři ukázali, že to neumějí, a hrozba smrtí byla tím nejhloupějším sloganem, který mohli lékaři vymyslet. Nemluvě o tom, že se sami připravili o své potenciální spojence, neboť jedna profese tak těžké tažení nevyhraje. Navíc, jak se ukázalo, sestry nedostaly ani chudinský příspěvek, a lékaři zažili ponížení, když po vyplacení 8000 museli žádat o vrácení výpovědí a nové přijetí na stará pracoviště.
Ředitelé IKEMu, jak se ukázalo, mohli nakupovat nemovitosti za víc než 10 milionů, bez výběru a soutěže zakoupili zařízení na půl milionu od firmy Kardioport v Kladně, která vlastně ani nemá zaměstnance. Tedy předvedli nám, jak se v daném oboru pracuje a financuje. A výsledek? Jak říkal filozof Jiří Cvekl, nakonec vzniká takový stav společnosti, kdy se s ničím nedá hnout – protože narazíme na nejhroznější hradbu - na hradbu lhostejnosti. „Je možno bojovat s protivníkem, který argumentuje a o něco usiluje, ale je velmi těžké bojovat s člověkem, který vnitřně rezignoval i na svoje lidství.“ A to je přesně náš osud
akcentovaný bídnou koaliční vládou.
Autor: FRANTIŠEK KŘÍŽ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |