Sedí ve Slovanském domě v Arkádii, právě tak jako v desítkách jiných podniků, kaváren, bufetů, restaurací, barů, hotelů, tančíren, zahradních restaurací a všelijakých špeluněk – ale i doma, ve škole v družině, na výletech i v cizině. Jsou mladé i starší, staré i nejstarší, chytré i hloupé, hezké i vrásčité, zrzavé i blond, cudné i nemravné, křehké i robustní. A všechny pijí ten divný, hnědavě bublinkatý nápoj, ze skleničky nebo z odlivky, s ledem nebo bez ledu, na tácku nebo na talířku, ve stoje nebo vsedě, rychle nebo pomalu, brkem, či usrkávají ze skleničky. Pijí chvatně jen proto, že mají žízeň, pijí rafinovaně v kavárnách, když si přehodí masíčkatou kýtku přes kýtku, aby chlapi poulili oči jako při basedowu. Pijí lhostejně a myslí na manžela, na milence, na školu, na divadlo, na film, na knihy, na televizi, na soulož, na nevěru, na kostel, na zkoušku, na onanii, na švadlenu...
Seděl jsem s Naďou v Prdu (Pražský reprezentační dům) – dole v přízemí. Byl letní večer, kavárna byla poloprázdná, jen několik tlachalů si vykládalo vtipy, černoch koukal pomalu do novin, dvě Angličanky štěbetaly u čaje, pán-elegán si uhlazoval pleš a dva milenci (zatím) lízali zmrzlinu a vrchní se plazil úlisně jako had mezi mramorovými stoly. Měli jsme minerálku a kávu, naproti nám si brebentila babka sama pro sebe nad vějířem novin – a když už to nemohla vydržet, šla k pánovi, co seděl vedle ní s paní a ukazovala jim tam nějakou veledůležitou zprávu.
A vedle nás, na zeleném sametku pod bělavým lustrem, seděla jedna starší a jedna mladší dáma. Mladší si objednala kávu – starší Coca-colu. Vrchní s tím obřadně přicupital a ta starší – tak kolem sedmdesáti let - si nalila z lahvičky malou decinku Cocy, trhavě kroutila hlavinkou, tvářila se jako hladový sup a jemně, jako když pije kakaový likér, usrkla tu hnědou Colu a zase udělala ten výkrut hlavou, krkem a škubla rameny, tikla čelem a rty a protože byla Němka, tak se bavila se svojí sousedkou německy.
Dvě hodiny pila tak obřadně a vznešeně svůj vzácný nápoj, kroutila při tom krkem a škubala sebou, jako když na záchodě spláchneme šňůrkou (nebo nylonovým vlascem) a jak se nádoba vyprázdní a bouří, tak se to tahadlo jemně, ale precizně třese i s držáčkem.
Naďa chtěla již dávno odejít, ale pro mne se ta paní – Coca-colistka, stala symbolem večera, na vše kolem sebe jsem zapomněl. Zaplatil jsem, ale odcházeli jsme až za ní a její mladší společnicí.
Venku se mezitím rozpršelo, přišel teplý letní déšť. Stáli jsme pod balkónkem Repre, jemně dštilo z nebe, mladší vyndala starobylé paraple. Stará kroutila krkem a supila obličej, jako šéfka mravnostní policie a odcházela vážně po lesklém, mokrém asfaltu směrem k Prašné bráně.
Vzpomněl jsem si na plakát sličné dívky, na reklamu Coca-coly, půvabnou tvář u orosené lahvičky. Od té doby se pro mne symbolem Coca-colistky stala ovšem ta neznámá, stará Němka. Kde jste, dívky, které pijete tak ladně s rozkošným posezem, aby vynikly kejtičky a prsíčka a ten lahodný nápoj? Já myslím na tu supí Němku, stařenu, pijící s rozkoší nápoj, který oběhl celý svět a který ta bába pije stejně lahodně v Praze, právě tak jako v Hamburku nebo Lipsku, nebo čert ví kde, kam ji zanesl již dávno rychlík.
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |