Pozorný čtenář mých nedávných řádků (V komparsu „washingtonského konsensu“, nebo vlastní cestou?, OK 11. 3. 2011) tušil správně. Prvotně mířily k úplně jinému publiku. Článek si objednal německý magazín OSTEUROPA. Deutsche Gesellschaft für Osteuropakunde ho vydává už od roku 1925. Nevycházel jen za Hitlera. V letech 1951-1975 mu šéfoval Klaus Mehnert. Poslední číslo je na téma „Stálice Amerika – ideál a iluze východní Evropy“. Český mainstream nasadil Tomáše Sedláčka, nejmladší krev vládního NERVu. Šel jsem do toho s preventivní skepsí. Takový omyl mile potěší. Forenzní audit trosek, lemujících tsunami „postkomunismu“, vyšel beze změny. Až ale pár dní nato, co bylo v tisku české znění. Teprve teď proto i malé postskriptum, kam a proč míří to německé.
Svatozář nad koryty „nové Evropy“ skomírá. Hujerem, zfanfrnělým z frček mameluka, pohrdal už Osman Paša. Svět dávno prudí i hujeří šapitó. Krize poptává jiný horor. Ten o Drákulovi, chlemtajícím krev srpem a kladivem, žene na buben. Západně od Aše se chytá hůř, než jehovista v metru. Sám Hujer tu navíc padá v podezření. Řeč je o vachcimře za velkou louží. Co stojí v jejím dýnstreglamá? Velí jen mameluckým setninám? Nebo Hujera řídí i – za kulatými stoly Evropy? Když ho tam berou na hůl, drží ústa a krok. Když bere Evropa do rukou první housle – a ne jen satelitní triangl – mydlí jí schody. Nejde jen o „koalice ochotných“. Jde i o ekonomickou krizi. Přišla z Ameriky. „Řeší“ ji Al Capone. Oč víc škrtá jiným, tím větší dělá dluhy. Oč víc jich znárodňuje, tím hubenější kuchtí lidovou dietu. Hujer prdelkuje i kolem téhle mafie. Vachcimra sbírá metály. Žebříček černých děr vedou money markets za velkou louží. Odepsaly i spoustu evropských depozit. Na další mají zálusk. Tisk nových dolarů, nekrytých vůbec ničím, nese víc než drogový kartel. Evropě se o takovém sponzoringu může jen závistivě zdát. Tady je stát, ohlodaný na šerifa a kondotiéra, uvaděčkou do barbarství. Evropě, která to ví, tuhnou rysy.
Až to zpřehledňuje, tak jako ještě nic, i lesk a bídu „postkomunismu“. Telenovela, jak přišel Hujer ke štěstí, dostává ránu z milosti. O to snáz lze klást i otázky, mířící až k pramenům. Hujer se ke všemu, o čem je skutečná vzdělanost, má jako vegetarián k husímu stehnu. Má-li ho za filozofa hamburská uklízečka, mluví z ní bulvár. Dá se to alibi uznat i profesorským cvikrům? Ráčily v hujerském škváru zalistovat dřív, než jím znesvětily čestné doktoráty? Pravdou a láskou „sametu“ je „humanitární bombardování“. První obětí byl zdravý rozum. Evropská intelektuální božstva dřímala za pecí appeasementu. Teď se nestačí divit. Dá se ta blamáž jen mlčky přejít? Není snad nevídanou šancí, jak rozklíčovat celou kaskádu mrákot, matoucích poslední čtvrtstoletí?
„Postkomunismus“ je z groteskních báboviček. Pracka trhu je boří s bujarou vehemencí. Svět je na rozcestí. O spojencích je až na prvním místě. Nejde jen o jejich masu. Jde i o váhu jejich hlasu. Tím víc teď bude záležet i na tom, kam až si troufne osvícená vzdělanost. Moderní evropská civilizace je unikátním kompromisem. Evropa si na něj zvykla s velkým gustem. Lidskost za něj vděčí socialismu. Mnohem dál, než by dorazily samotíží, posunul i intelektuální elity. O to dál leží i jejich dnešní rozcestí. Čemu dají hlas? Moderní evropské civilizaci? Nebo zase jen appeasementu, čančanému svatouškovskou frází?
Sem míří štouchanec do vosího hnízda, které čte i OSTEUROPU. Hujer mu nemá co nabídnout. Z báboviček vane písek do očí. Rozcestí liberální schizofrenie volá po tlaku zleva. Levice, která svět nechce jen okecávat, jakoby ho už vzdala. Smí si takový luxus dopřát? I o tom jsou řádky, psané pro německé okno na východ. Míří i do českých řad, které svět nechtějí jen glosovat.
Autor: JOSEF SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |