Pod názvem INSTITUT UMĚNÍ (Periskop, Příbram 2010, 70 str., 200 výtisků, 98 Kč), s podtitulem Aforismy o literatuře a umění, vyšla v prosinci minulého roku nová sbírka Ivana Fontany (vl. jm. Mojmír Soukup, 1946, badatel v oboru hydrologie), jednoho z našich nejlepších soudobých aforistů: je představitelem znovu oživeného „osvícenského“, panoptikálně vědeckého a hravě racionalistického aforismu, v němž se duchaplnost, šarm a esprit mísí s bohatými encyklopedickými znalostmi, logika matematická s uměleckou, vědecké poznání se surrealistickou intuicí, kritická skepse s latentní vírou v to, co člověka a lidstvo přesahuje.
Fontanovy „jednohubky literatury“, jak sám aforismy metaforicky definuje, přímo vyzývají k analýze, vyvolávají potřebu nahlédnout do toho, co se za nimi skrývá, resp. jak jsou udělány, z čeho a v jakéže slovesné alchymistově dílně byly odlity a jemně vyfrézovány. Vnímavým čtenářům budou přibližovat vzdálené a rozrušovat hranice blízkého, problematizovat domněle jasné a podněcovat k samostatné úvaze. Obecně je základem Fontanova aforismu určitý paradox, významová konfrontace. Např. v aforismu „Láska je klec, v níž každý drát slouží ke spojení.“ je významově důležitý motiv lásky-spojení a klece-drátu. Je-li s láskyplným spojením vždy asociováno štěstí, radost, obapolné odevzdání se, naděje apod., potom klec v našem vědomí vyvolá jiné představy, např. vězení, utrpení, nesvobody či trestu... Láska osvobodivě spojuje i nasazuje nesčetná pouta, je centrem komunikace i jejím vězením, tvoří onu problematickou jednotu.
Sbírka je rozdělena do čtyř oddílů nazvaných Slova na dobírku, Folianty, Metafory a terče, přinášejících aforismy dále tematicky tříděné (např. první oddíl je členěn na tematické bloky nazvané Ohrožené knihy a prohnuté regály, Poznámky o umění, Hudební opusy, Umění milovat či Divadelní sny); poslední oddíl je označen jako Eseje, ale esejistické příspěvky nečekejme! Přináší texty žánrově velmi heterogenní: najdeme tu bajku či zárodek bestiáře (Ptáček a šnek), parabolu (Městečko K.), anekdotu (Horká linka), ale především kritické glosy a úvahy na téma vysokého školství, „divadla života“ a také umělecké kritiky. Jakkoli působí spíše „zbytkovým dojmem“, ani ony nezapřou pero aforistovo, potřebu vyslovovat se jasně a pregnantně médiem čiré metafory a synekdochy.
Fontanovy věty nejednou připomínají definici. Rozpadají se na definovaný pojem zprostředkovaný slovesným podmětem, sponové sloveso být (někdy vypuštěno a nahrazeno dvojtečkou) a „definující“ člen v predikativní jmenné funkci. Aktualizací, jistě metaforickou nebo alespoň danou přirovnáním, potom vznikají aforismy jako „Kniha je kamenem hozeným do studny nevědomí“ nebo „Slovník lásky je antologií poezie“ či „Velká láska je varem nekonečna“. Označujeme je za „predikativní aforismy“, cosi jako kvazi definice, přičemž jejich možnou víceznačnost nebo nejednoznačnou určitost, významovou „nedefinitivnost“, kterou akademická věda stíhá jako dědičný hřích, nelze nepokládat za nic jiného než za literární, uměleckou přednost.
Další skupinu aforismů, podstatně méně početnou, zato velmi atraktivní, nám nabízí generátor slovní hříčky, paronomázická hra, duchaplná, tzv. falešná etymologie, z níž těží rétorika od Gorgiových dob. Taková je „veselá kopa“ coby „pozůstatek lidoopa“ nebo „Pražák: žák I. měšťanské školy“ či „Picasso: kasový trhák“. Ale také výrok, že víru „lze sloučit s vědou“, doprovázený pochybovačnou otázkou: „Ale jak nazveme tu sloučeninu?“
Další skupinu, té předchozí ovšem blízkou, tvoří groteskní příměry typu „Energetická naděje: fosforeskující kostlivec“ nebo „Otevřená hlava – přehlídka závitů“ či „Cíněnky: slzy premiérky Margaret Thatcherové“. Právě s nimi nejlépe ladí ilustrace Williama Hogartha, aktualizující obvyklé výtvarné scény čímsi nepatřičným, např. zaměňující vousatého učence nebo světce meditujícího nad rozevřenou knihou postavou mladičké dívky opulentní postavy, kyprých rtíků i jiných oblých tvarů, s pihou krásy ve tváři (nechybí ovšem ani extatický výraz, ani zbožná gestace). Vizuální metafora je tu vlastně dekonstruována, aby mohla být znovu vytvořena, jakkoli bizarně potom může vyhlížet.
Někdy máme dojem, že čteme název nějakého funkčního předmětu založený na přirovnání, ale k úplnosti geneze názvu chybí jedna část. Přirovnávané (komparandum) či přirovnávající (comparatum) se osamostatní v jakýsi slovesný objekt, na rozdíl od „nesmyslného“ přirovnání bez komparanda v objekt smysluplný. Takovým je např. „Lorňon s multifokální čočkou“. Základem tohoto pojmenování, které směřuje za hranice aforismu, ale těží z paradoxu (starý lorňon – moderní multifokální skla), může být i to, že si přirovnávané a přirovnávající vymění místo. Takže kdybychom napodobili Fontanu, z banálního přirovnání „XY je chytrý jako liška“ by mohla vzniknout představa „Lišky s mužským IQ“...
I v této sbírce najdeme několik aforismů aktualizujících nějaké pořekadlo, rčení či přísloví, jako „Koho chleba jíš, toho hity zpívej“, nebo pohádkového titulu: „Národní pohádka: Široký, Bystrozraký a ten s dlouhými prsty“.
Fontana není satirik, který by „tepal“ zlořády restaurace. Jistě by mu však slušelo označení „humorista“ - a zvukově blízké pojmenování „humanista“. Intelektuál tolerantní a v názorech bez předsudků, levicový liberál hledající v cizím mínění a soudu alespoň zárodek cenného poznání či nutkavé inspirace. A opravdu, jeho aforismy stojí za to číst, protože „učí“ myslet a vedou čtenáře k tomu, aby se nespoléhali na hotové vzorce myšlení-nemyšlení, na jídla přeochotně servírovaná číšníky z rodu Reklamy, Propagandy a Zábavy.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |