a nekonečné lidské hoře… Znáte ten pocit, když nemůžete uskočit před louží, protože je široká. Ba ani ji nemůžete přeskočit, protože je dlouhá. Problémem je neznalost její hloubky a obava, zda si jenom omočíte kotníky, nebo do ní zapadnete až po kolena. Ne, nemluvím o aktuálních problémech našich dopravních komunikací, o výtlukách na silnicích a dálnicích. Mimochodem, v tomto případě taky nevíte, jestli si vaše auto jen poskočí a zadrncá, nebo z výšky dosedne do díry jako kačena do rybníka. Pneumatika dozná podstatné změny a vaše peněženka také.
Mluvím o zcela jiném problému. O pocitech ze současnosti. Stále víc nabývám dojmu, že už není jistota v nikoho, v ničem a v nic. Nejsem skeptik, ani pesimista. Ten pocit, to zdání plyne ze všeho, na co se dnes podívám: rádio, noviny, televize, konečně i soudobá filmová produkce. Redaktoři (ovšem ne ti, kteří nás jen celým dnem médii provází a uvádí jednotlivé pořady), mám na mysli ty, kteří jsou zvaní do pořadů, aby svými názory glosovali naši současnost. U většiny z nich pomalu zaznamenávám sklon k nerozhodným, nebo dokonce k rozháraným stanoviskům. Dříve zněla z jejich úst bouřlivá slova kritiky na období, které by nejraději zadupali do země. Následovaly zprvu nesmělé kritiky zaměřené na současnost, tedy na řadu problémů, které se počaly množit jako houby po dešti. Dnes již začínají polehoučku nazývat věci pravým jménem, tedy někteří. I když velmi opatrně.
Kapitalismus po česku, to není žádná chutná krmě dušená na olivách, s kaviárem a křepelčími vajíčky. To je pěkně tvrdá podrážka, žádný křehoučký biftek.
Domnívám se, že pověstná číše se zdárně plní po okraj a normálně uvažující lidé začínají cítit, která bije. Začíná z nich čišet roztrpčení, nechápavé postoje, skepse a někdy i téměř buřičská slova, mířící na adresu vládnoucích špiček. A to je uváděno v médiích, která jsou veskrze prorežimní. Přihořívá i v médiích soukromých, i když něco bývá řečeno opatrnicky (přece jen chlebodárce je chlebodárce). Někdy je potřeba povolit uzdu, jde přece o sledovanost a tudíž o byznys.
Tak se jen tak mimochodem dovídáme o šedých eminencích v pozadí, o kmotrech tahajících z pohodlí svých zahraničních haciend za pomyslné šňůry ekonomiky, obchodu, kriminality, soudnictví – zkrátka za vše, čeho se lidská činnost dotýká.
Z louže pod okap? Ale kdeže. I stará přísloví je nutno renovovat. Tak tedy – z louže skokem do bahna až po bradu a buďme rádi, že se ten sajrajt nad námi zatím nezavřel docela.
Lidé, kteří mají ještě trochu toho pověstného filipa, chcete-li „fištrónu“, čichu a nosu na řítící se společenské katastrofy, vědí, tuší a předpokládají, že tudy současný vývoj nevede. Říká se, že chcípající kobyla okolo sebe nejvíc kope. Mám dojem, že se ta skomírající herka kapitalismu opravdu plíží do finiše. Žel, takové poslední období může trvat ještě hodně a hodně dlouho.
Jedno je ale jisté. Není to systém, který bude v budoucnosti naplňovat představu lidí o životě na této planetě. Svět se bouří. Lidé se na různých místech naší zemičky vždycky rozzlobí, semknou, vyženou stávající vlády a s jásavým „hurá“ se vrhají volit nové představitele. Ale nikde se zatím neřeší zásada celých problémů a nepokojů. Jako kdyby nebyl nikdo, kdo by byl schopen nastínit cestu, jak z šlamastiky zvané kapitalismus ven.
Myslíte si, že naše země, naše Česko, je výjimkou? Není. Nejsem žádná vědma, natož sociolog a politický myslitel, ale vím jedno: že to všechno, co provádí současná vláda, nikam nevede a ani nepovede, nemůže. Chod od deseti k pěti, to je ještě slabý výraz.
Znepokojuje mne situace na naší planetě, obecně. Denně nás dostihují alarmující zprávy o živelných přírodních katastrofách a pohromách. Moře se bouří obřími vlnami a splachuje lidská obydlí jako krabičky od sirek. Sesuvy půdy pohřbívají pod tunami bahna vše, co jim přijde do cesty. Zemětřesení na různých místech planety ve vteřině boří lidskou práci i lidi samé. Ani naše země není výjimkou. Časté záplavy v různých ročních obdobích jsou černou můrou míst, kterých se katastrofa tohoto typu dotýká.
Přesto všechno se člověk neustále zabývá výrobou ničivých jaderných zbraní, neviditelných letounů, počítá, kolik vojáčků a kam vyslat, a samo sebou s podtextem – co za to. Není takové konání lidstva, v kontextu s vývojem přírody, směšné?
Zaznamenala jsem na ČR II 15. 1. malou zprávičku z velkého světa USA. Prezident Obama pootevřel vrátka na Kubu. Povolil totiž, aby na Kubu mohli Američané zasílat svým příbuzným a známým poštu, dárky, dopisy a účastnit se setkání při slavnostních církevních obřadech. Jedním dechem však prezident dodal, že tato opatření se netýkají amerických turistů a turistického ruchu en bloc. Ti mají nadále cestu na Kubu zavřenou. Vida! Železná oponka a jak dobře funguje! Proč asi? Nu, aby si Američané neudělali o Kubě jiný obrázek, nežli je jim hromadně předkládán, ne? Když dva dělají totéž, není to prostě totéž.
Ta naše povaha česká, pořad, tentokrát s názvem relace: Zaslouží si bezdomovci naši pozornost? Dost degradující titul, který by neměl být ani vysloven. Takhle se nenakládá s lidskou bídou. Zatoulané psy a kočky snad, zdá se, řadíme do vyšší kategorie, než ty výše jmenované. Oblečky proti urousání a chladu, speciální taštičky s masem, péče v podobě injekcí a to pravidelně ročně (proti vzteklině a další vakcíny). O takovém životě se vyděděnci zvanému bezdomovec ani nesní. Nemá ani ten pelech v teple. I takový člověk přešlapuje v nepohodě z louže pod okap a z bahna nastřádané bídy už neumí vystrčit nos. Louže, v které se topí, je pro něj rybníkem i mořem. Utopit se přece dá i na lžičce vody. Možná si mnohý zavinil tristní situaci sám. Má svůj díl viny. Notnou dávku viny ale nese na svých bedrech společnost, která mu podmínky k degradaci připravila. To je holý, neoddiskutovatelný a žalovatelný fakt.
Nemohu opomenout významnou událost v lednu, kdy si podali ruce představitelé dvou světových velmocí - USA a Číny - na území Ameriky. Jako píďalky se éterem naší republiky rozlézaly komentáře k tomuto setkání. Některé, jak jinak, velice opatrné a váhavé, jiné naopak kriticky přitvrzující. Kam se jenom přiklonit, aby český člověk nenarazil, špatně neodhadl situaci. Aby se přiklonil k té správné straně. Ona ta Čína je přece jenom tygr, znamenající ve světové ekonomice mnoho. Ale je tu to ale – je komunistická! USA, tak to je většině celkem jasné. I když Obama asi není všem po chuti. Takto uvažující lidé si zkrátka musí počkat na příznivý vítr, aby mohli plout životem podle hesla „kam vítr, tam plášť“. Jako v mnoha jiných situacích v tom našem malém rybníčku zloby, nenávisti, závisti, v louži špinavé vody a v obrovském moři neřešitelných problémů, zcela zbytečně navršených tam, kde se nám o nich dříve ani nesnilo.
A tak, zdá se, není pro problémy kam dřív skočit. Sociální mohutný výbuch v Tunisu a v Egyptě, vývoj situace našeho zdravotnictví, bublání pod pokličkou v našem českém politickém kotli s otázkou: copak nám to zase vyplave na povrch. A tak stále dokola.
Jen tak mimochodem se dozvídám o nutném zdražování potravin v nastávajícím období. Snažím se zacházet se svou tělesnou i duševní schránkou tak, aby (nedej Bože) nepotřebovala zdravotnické služby a jejich zařízení v následných měsících, začínám počítat korunky, aby bylo v té šlamastice dost na nákup uhlí do nové zimy. Není divu, že se solidárnost národa s lékaři a s jejich akcí „Děkujeme, odcházíme“ začala obracet o 180 stupňů. Totiž naplnění akce, dovedené až do puntíku, by se dotkla celého národa. A mudrujte potom o správnosti konání lékařů, když vás rozbolí zuby, nebo vás chytne žlučník, či slepé střevo a nebude kam pro ošetření zajít. To je potom těžké rozhodování, když dojde na lámání chleba. Jedno bylo ale jisté. Když lékaři odstoupí ze své akce, nikdy už se jim nepodaří prosadit své požadavky. Když se jim povede dovést akci až do konce a dosáhnout naplnění svých požadavků, je jen otázkou času, kdy se zvedne obdobná vlna nespokojenosti v jiném ranku. Třeba ve stavebnictví, které je už nyní v krizi. Těžká věc, těžké rozhodování!
Dlouho, moc dlouho se bude ještě společnost máchat v kalných vodách destrukce, disharmonie, rozvratů, krachů, korupce. A nejhůř na tom bude vždycky obyčejný člověk. Po něm je právě nejvíc šlapáno v zájmu té vrstvy zbohatlíků, podvodníků, chytráků. Jemu je brána mnohdy už i sama podstata prostředků potřebných pro život. Je ždímán, vysáván, devastován. Říká se, každý cikán hádá podle své planety. Říká se, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A taky se říká, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Já říkám že, není všem dnům konec a že na každého jednou dojde. Také znáte tato pořekadla? Aby ne, vždyť už pamatují nějaká ta léta a něco pravdy na nich určitě je.
V posledních dnech mám docela radost ze dvou věcí. Obě se totiž týkají kulturnosti a úrovně našeho národa.
První událost se týká rozhlasu, konkrétně ČR II. Totální změny, které zavedl nový programový ředitel, se střetly s tvrdým odporem posluchačů. V diskusním pořadu dostal pan ředitel takové kapky (v živém vysílání), že nestačil ani řádně reagovat. K názoru posluchačky, která použila výraz - vědomá debilizace národa - se plně přikláním. Podařilo se tímto tlakem veřejnosti vrátit do ranního vysílacího času zajímavé komentáře. Některé nově zaváděné pořady, žel, zůstaly. A jsou skutečně neadekvátní pro vnímavé a vzdělané posluchače. Sama mám pocit, že redaktoři dostali jednorázový pokyn: smát se všemu a všem a neustále si navzájem skákat do řeči a žvatlat o povrchnostech.
Druhá událost, bombastická reklama před uvedením tureckého seriálu na TV Nova o svůdné Šeherezádě Tisíc a jedna noc, nepomohla, aby soudný divák po zhlédnutí prvních dílů přepnul na jiný program. Tento názor, který jsem si po zběžném podívání na pár ukázek udělala, mi jen dotvrdilo rozhodnutí TV Nova, kdy pořad přesouvá z hlavního večerního vysílání na podvečer v 17.30 hod. Diváci i v tomto případě rozhodli. Přece jen náš národ tak hluboko neklesl.
Do jara již nemáme daleko a až přijde a vy nastavíte tvář jarní spršce, ať je pro vás životadárnou a ne studenou, bičující sprchou, ke které bych přirovnala nehostinné klima v naší současné společnosti.
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)