Vzpomínky plynou jako voda. Nedá se proti nim vytvořit účinná hráz. Nelze je ani odmítnout jako zbytečnou veteš. Někdy si stačí sednout do pohodlného křesla a věnovat se meditaci, která nás vrátí do dávné i nedávné minulosti. Zajímavé je, že vzpomínky, ty nostalgické, mají zpravidla kulturní rozměr, v tom nejširším slova smyslu. Jsou vždy nejintimnějším majetkem, možná by se daly trochu formovat, ale jen velmi skromně. Většinou se týkají skutečností, které zanikly a jejichž absence litujeme.
   Obdivuji snahu některých jedinců dát našemu okolí nový, moderní, barevnější, dnešním požadavkům vyhovující charakter. Vážím si toho, nikdy nebudu vůči jejich záměrům protestovat či kriticky vystupovat. Tím se asi měří pokrok. Je mi jedno, jakého jsou náboženského vyznání, jaký politický názor zvolili za podpůrnou berličku, naproti tomu budu vždy proti pohodlné lhostejnosti, přehnané kritičnosti vůči „chybujícím“, kteří jsou v zajetí zápalu pracovitosti a dobré vůle, dělají prostě vše, co jim doba a zákony dovolí.
   Pokusím se vymanit z konzervativního klišé ještě obecnějších názorů a uvést několik příkladů, které jsou traumatem mých vzpomínek, a nejen mých:
   Město, kterému se podařilo v nedávné minulosti vybudovat takové perly, jako jsou moderní širokoúhlé kino, divadlo s výbornou akustikou, lázně se slušným zázemím a bazénem, víceúčelové koupaliště, které sloužilo nejen sportovním účelům a výuce plavání, v jehož středu stál hotel, který měl pro mnohé občany stejný význam jako pro Prahu Kavárna Slávia – všechny tyto kulturní dominanty zpochybní a opustí. Zbavuje se jich z jediného, pro dnešní dobu charakteristického důvodu, a tím je nedostatek financí či vytrvalé a silné vůle s tím něco smysluplného udělat.
   Nedovedu posoudit, zda tento důvod a do jaké míry byl či nebyl překonatelný. Vidím však, že některá města tyto hodnoty s obtížemi budují, jsou tam funkční i za cenu podpory kompetentních orgánů, že se jimi chlubí, jsou na ně hrdí.
   Vím též, že každé město má své specifické podmínky, že některé z nich se dají překonat a pokořit jen za cenu mnoha obětí, přesto však, a to mi musíte odpustit, mne to trápí, a vždy to ve mně bude probouzet „vzpomínky na minulost“ a evokovat „vzpomínky na (nejistou) budoucnost“ v jejich výhledové podobě, vyznačující se úbytkem kulturních statků, všeobecně kultury. Věci nemají hodnotu jen samy o sobě, ale především hodnotu duševní kultury, vzpomínek, minulých zážitků a prohlubování nových perspektiv pro to, co se zdá, že již dosluhuje. S tím mají zkušenosti spíše konzervativní Angličané, kterým nevadí ani velmi drahá královna a její paláce.
   Kladu si otázku – co bude, až tady nebudem? Je zbytečná, obtěžovala i předcházející generace, nakonec vše „nějak“ dopadlo. Možná těm dnešním takové úvahy žádné starosti nedělají. Mají přece rychlá auta, novou, výhradně imanentní internetovou kulturu, která každý měsíc spolehlivě dokáže naplnit stránky, jež naše trápení z přemíry „černých“ informací ještě prohlubují. Netrápí je nijak významně stav školství, zdravotnictví, zemědělství... Je zbytečné pokračovat, každý si to doplní sám. Byl by to příliš dlouhý seznam. „Důležité je přece to, že v nedalekém okolí právě otevřeli již pátý supermarket...“



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)