S múzou je to podobné jako s ženou. Někdo si s ní začne dřív a někdo (stydlivější) později. Těžko říci, kdy si sám autor Karel Sluka začal s děvčaty, ale s (básnickou) múzou začal obcovat až ve zralém věku. Než se tak ovšem stalo, pokoušel múzu trochu odlišnou. V polovině šedesátých let minulého století byl organizačním motorem začínající beatové kapely George&Beatovens, ve které hrál na baskytaru. Tuto skupinu Petra Nováka tehdy vlastně vymyslel on, včetně jejího diskutabilního názvu, kde se nechal inspirovat anglickými beatovými vzory té doby. Rozbíhající se kariéru v kapele zpřetrhala vzápětí dvouletá základní vojenská služba, na kterou musel nastoupit díky předčasnému ukončení vysokoškolských studií. Po návratu z vojny už zpět do rozjetého beatového vlaku nenaskočil. Dlouhé roky se věnuje malování, v posledních letech vystavoval párkrát své olejomalby i v Galerii Futura, kde při té příležitosti poprvé zazněla i jeho báseň v podání Milana Friedla. Na bývalého basáka beatové skupiny snad až příliš tiše vypouští do světa samizdatově vydanou sbírku poezie Kiosek se sny, která se do širšího povědomí ovšem nedostala. Vědělo o ní totiž jen pár zasvěcených přátel. Nyní tedy přichází autor, ročník 1945, se svou skutečnou prvotinou TAKOVÁ ZTRÁTA STUDU… A JINÉ BÁSNĚ (vydalo nakladatelství Orego Říčany v edici PmD/Orego v roce 2011). Jedná se o rozsahem nevelkou básnickou sbírku, obsahující mimochodem i několik básní z jeho samizdatového opusu, rozdělenou do dvou částí. V první se autor věnuje občanské poezii, ve druhé spíše intimní lyrice. Úvodní báseň nese název Návrat domů. Již název evokuje vzpomínku na stejnojmenný americký protiválečný film, odehrávající se ovšem v době špinavé americké války ve Vietnamu. Zatímco ve filmu se ochrnutý válečný veterán vrátí živý - byť na vozíku - do USA (předobrazem byl vojín US Marine Corps Ronald Kovic, těžce zraněný v bojích s partyzány Vietkongu v Jižním Vietnamu), v básni se vrací ze současné války v Iráku americký seržant expres letecky domů v zinkové rakvi pokryté americkou vlajkou: „Víš, co tě čeká, seržante? / Delegace ctihodných – právě se vrací z kostela / A parta s mávátky / Řeč drží sám guvernér / Zase ty obehrané pohádky / O cti a svobodě / Tvůj odkaz nepřijde nazmar!“ Báseň ani v závěru nepřestává být ironická k současným kámošům českého pravdyláskového bratrstva, kteří sídlí za Velkou louží: „Zde leží seržant Johnny Smith / Sláva mu! Sláva mu! AŤ ŽIJE! / Podepsán prezident a vláda USA s.r.o. / Výhradní dodavatel demokracie / Kamkoliv / Kdykoliv / (Žádejte prospekty!)“. Čestné salvy u hrobu. Konec a zvonec. Jen na rozdíl od Rona Kovice, ze kterého se díky prožitému peklu stal zapálený protiválečný bojovník, tento seržant nedostal šanci Velkou lež spojenou s Velkým podvodem prokouknout.
Do autorova zaměřovače se pak dostává i život v dnešním globalizovaném světě, stejně jako třeba vzpomínka na českého básníka Konstantina Biebla, k němuž vzhlíží s obdivem nejen pro jeho protiválečnou a sociálně orientovanou tvorbu (Malé requiem za Konstantina Biebla).
Ani hlava římskokatolické církve Slukově pozornosti neuniká. V minulosti Josefa Ratzingera je cosi hnědého, zasmrádajícího, schovaného kdesi hluboko pod jeho sutanou a ornátem, zamlčeného v jeho poselstvích městu a světu či kázáních o morálce, ba dokonce zatloukaného jeho vatikánským mluvčím: „Pan Hitlerjugend / mešní víno chlastá / a bůh – ten packal / kdesi okouní“ (báseň Jak dlouho ještě?). Od roku 1943 navíc sloužil dnešní papež Benedikt XVI. coby příslušník protivzdušné obrany nacistického Německa. Zakončení básně je latinsky, český překlad: „Jak dlouho budeš ještě Catillino napínat naši trpělivost?“, což pronesl již před mnoha staletími Cicero v římském Senátu. (Jeho řeč pak zakončil slavný výrok: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“)
Báseň Rozhovory v metru je postavena na odposlechnutém hovoru mladého páru a jejich slovníku, který je zde zachycen ještě velice decentně. Skutečnost bývá ještě horší, člověk se nejen v MHD občas nestačí divit tomu, co nedobrovolně vyslechne: „Co zíráš, krávo, vystupujeme / něžně ji oslovil přítel / Se neposer idiote / odvětil anděl / usmívaje se přelíbezně / Ukončete výstup a nástup / dveře se zavírají / Příští stanice Anděl / Kráva s idiotem vystoupili“. Autor nechce být jen - byť citlivým - pozorovatelem, ale nechce být také jen planým moralistou či samozvaným soudcem. Mladé lidi proto nijak neidealizuje, ale ani jim nenasazuje psí hlavu či nad nimi neláme hůl. Proto ponechává vyznění básně otevřené.
V básni Humanisti vidíme, kdo básníkovi mimo jiné pije krev a co mu na kapitalistické současnosti plné křiklavých rozporů vadí: „A zatímco redaktoři zpovykaní / z rádia vyjí pravdy a lásky / na rohu naší ulice / dva mladíci / s blonďatými vlásky / ukopali k smrti / bezdomovce“. Ano, tak to také někdy chodí ve zdejších luzích a hájích (dříve mlékem a strdím oplývajících) v době dnešní, takzvaně postmoderní.
V části věnované intimní lyrice dokazuje autor, že i ta je mu blízká. Třeba v poetické vzpomínce Asi na letmé setkání s půvabnou dívčinou, vlastnící mahagonové vlasy, která ztratila Na Můstku dole v metru (úmyslně?) lísteček s telefonním číslem. Vypravěč pak večer o ní marně sní. Telefon nikdo nezvedá. Ale kdo ví, co to bylo vlastně za číslo. Možná nebylo ani její.
O problému hledání, nalézání i nenalézání je báseň Jak jsem tě našel. Teprve když nalezneme toho druhého, nalezneme sami sebe. „Tak dlouho pršelo do polí / tak dlouho čekáš, co vzejde / z rozorané brázdy / Až dnes / na samém dně / deštěm omytý / blýskavý vltavín / Ty. / Kdo čeká, ten se / někdy/ dočká. Trpělivost růže přinášet může.“
Básnická prvotina je zajímavým seznámením s tvorbou autora, který - ač se zatím spíše hledá a možná si ani moc nevěří - již ví, co chce říci a většinou i jak to říci. Je ale pořád lepší si třeba příliš nevěřit, a psát dobré básně, než naopak. Možná to chce se příště vyvarovat některých dnes již skoro nepoužívaných, zastaralých knižních výrazů.
Na závěr si autor vystřihne i klasický básnický útvar – sonet O prázdninách, z něhož na nás dýchne atmosféra plná letní pohody. A je tu babička s dědou a blonďatý vnouček školou povinný, z kterého se oba těší. Slunce na obloze i slunce v duši. Milá tečka za knihou, kterou doprovází několik fotografií a pár drobných kreseb samotného autora.
Prvotina je slušným příslibem do budoucna. Věřme, že Karel Sluka nepřestane (básnickou) múzu pokoušet. Že i přes své pochybnosti o smyslu básnické tvorby v dnešní době, jež ho trápí, nerezignuje a nezařadí se do davu, který nemá jméno, je hluchý a slepý, snadno manipulovatelný a ovladatelný.
Jak napsal ostatně sám autor v jediné bezejmenné básni knihy o současné době, které zřejmě nemůže přijít ani na jméno: „...a zástupy nevidomých / se daly na pochod / Ale pozor! / Pošetilí básníci / stále ještě/ vidí…“
Autor: JAN POLÁČEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |