„Pro P. T. výletníky ceny mírné!“

   Guillaume Apollinaire v Pásmu prozrazuje pražskou inspiraci:
   Jsi v zahradní restauraci v Praze
   Na stole kvete růže cítíš se bezmála blaze
   Odkládáš povídku již měl bys napsat asi
   A zevluješ na broučka jak v růži cizopasí
   Až toho dne u svatého Víta v jistém ametystu
   Spatříš k smrti vyděšen svou příliš věrnou bystu
   Jsi podoben Lazaru marně vzdoruješ světu
   Pozpátku točí se rafije hodin v ghettu
   Tak i ty brodíš se životem zpátky
   Pomalu stoupáš k Hradu večer je sladký
   Slyšíš jak v hospodách české písně zpívají...

   Tomáš Dvořák v knize PRAŽSKÉ VÝLETNÍ RESTAURACE (Nakladatelství Lidové noviny a Muzeum hlavního města Prahy – publikace totiž doprovází stejnojmennou výstavu tamtéž) sice „papeže poezie“ Apollinaira necituje, ale snaží se přenést čtenáře do dob, kdy vzduch v Praze byl ještě prost benzinových výparů a voda ve Vltavě pitná, a kdy bylo lze trávit dny volna, a třeba i celou dovolenou nikoli na Bahamách nebo na Havaji, jak je běžné dnes, nýbrž metr za humny, aniž člověk potřeboval víc než tramvajový lístek či kávově hnědou kartičku ČSD.
   Samozřejmě je to jen zbožné zdání – obyčejný člověk vždy měl a má starosti co strávit, než kde trávit rekreaci, je však pravda, že před válkou býval P. T. výletník skromnější a ještě skromnější poté, co ho vzala pod krkem Velká krize.
   Výlety odjakživa nahrazoval Čechům výpravy do nitra Afriky, k zemským pólům a podobné koloniální výboje. Řádný výšlap se málokdy obešel bez hudby, ať už sokolské, plukovní nebo pošťácké. Cesta za hranice všedních dnů zpravidla vrcholila v některém zahradním hostinci, aby se pak podroušená expedice vydala zpátky do zaprášené reality.
   Byly to idylické časy! Když se v únoru 1892 jedenáctičlenná skupina „neohrožených šlapáků“ dopotácela na hostivařské nádraží tři minuty po odjezdu pražského vlaku, zpestřila si tříhodinové čekání: nechala si prostě donést večeři na nádraží ke všemu ochotným poštovním poslem. A z hostivařské Karasovy vinárny, do níž dojížděli až z Pardubic naši první aviatici Eugen Čihák a Jan Kašpar, odvážel personál vínem zmožené hosty k vlaku na trakaři.
   Čestný titul „majitel zahradní restaurace“ si však leckterý hostinský dávno před plzeňskou právnickou fakultou udělil neprávem. „Zahradní restaurace je větší nebo menší světlík, jemuž bozi dopřáli tu milost, aby z jeho středu vyrůstal koňský kaštan. Tehdy hostinský napne od konců jeho větví několika směry ke zdi provázky s lampióny, pod ně namačká několik desítek stolů a je zalit drzostí jíti k lakýrníkovi, aby mu napsal na štít: Zahradní restaurace u Polární antilopy...“, referuje časopis 28. říjen v květnu 1926, kteroužto kritiku však časopis Hostimil označuje za „hnusný pamflet“. Pravda, jako vždy, se drží někde uprostřed.
   Také hostinští totiž měli své špatné dny. Výletníci - syslové se totiž zpravidla předzásobili doma: „Vyletí s nůšemi na zádech plnými pokrmů doma uvařených a upečených, sednou si někam na mez a tam, aby je nebylo vidět, přecpou si žaludky studenými jídly, které cestou v žáru slunečním povážlivé chutě a vůně nabyly. Zastaví-li se pak v hostinci na sklenici piva, je jim pivo kyselé, káva smradlavá...“
   Obhájce „šlapáků“ kontruje: „Turista dostane k jídlu stěží chleba a ten navíc vytáhla paní hostinská z peřin, aby ho mouchy neolezly.“
   Do nerozhodného zápasu zákazník versus hoteliér se občas vložili přírodní živlové, jako v létě 1922: „V neděli, když se spustil déšť, se mně ztratilo 40 půllitrových sklenic, 15 sklenic kávových, 80 odlivek na vodu, 20 niklových a 6 velkých nových ubrusů po 80 Kč. A naposled přijde číšník, že nemá dost peněz na vyrovnání účtu, že obecenstvo se rozuteklo.“
   Vždyť samotné „obecenstvo“ bývalo i za vzorného počasí horší než egyptská rána: „Po nedělní návštěvě vypadá to v zahradě jako po nějaké živelné pohromě. V trávě se válí plno rozbitých sklenic, ubrusy jsou rozřezány a propáleny, židle od dětí pošlapány.“ A to nejsme na Divokém západě, nýbrž v mírném středním zeměpásu!
   Byli ovšem hosté a hosté! Pražský primátor Baxa, jezdě neděli co neděli na pivo do vinořské restaurace U dvou kočiček, si jistě neuřízl coby suvenýr kus ubrusu.
   Zajímavý je zdokumentovaný vývoj cen. Jídelní lístky hovoří neúplatnou řečí. Zatímco do restaurace Nebozízek na Petříně mohl za našich mladých let každý, v 30. letech to věru nebyla restaurace pro desperáty z posázavského pacifiku! Těm nezbylo než navštěvovat celodřevěnou restauraci chudých lásek u Svatojánských proudů zvanou Rádio. Dalo se v ní i přespat, ale stěny byly papírově tenké, takže sousedi slyšeli každičký vzdech – odtud kuriózní název.
   A což teprve ceny sázavské restaurace a říčních lázní U Topolů, „ideálního místa pro weekend“!
   Koneckonců fotografie dvou penzistek sedících v roce 1966 U České koruny v Liboci by se při dnešních cenách musela uměle naaranžovat!
   Restaurace Jezerka „byla po roce 1948 uzavřena, v 70. letech tu fungovalo televizní studio, dnes je zde divadlo i restaurace, čímž se pojetí lokality vrátilo do doby někdejšího lesku“. Lesk se vrátil, ale ceny jsou tak přeleštěné, že v lokále sedí – pokud vůbec někdo – jen zlatá mládež. Kdepak „šlapáci“!
   Kdo je zvědav, zda se i v této apolitické knížce projeví úporná snaha dnešních režimních autorů zařádit si na úkor starých časů, nebude zklamán.
   I Tomáš Dvořák je žel na pravé oko slepý, na levé vidí rudě. Zatímco ve všech ostatních obdobích restaurace „zanikly“, „nedochovaly se“ či se na ně „nedostávalo investic“, nebo „ustoupily v zájmu vylepšení dopravní situace“, v 50. létech byly „brutálně likvidovány“, „zabrány akčními výbory“, „padly za oběť výstavbě“, v nejlepším případě byly „odstraněny“. A když hospoda nebyla „zlikvidována“, pak „přežívala“ nebo „dožívala“, pokud nesloužila disentu jako třeba Klamovka, kde se v 70. letech scházeli „příznivci undergroundu a vlasatci“. (Jak asi po jejich odchodu vypadaly ubrusy?)
   Někdy jsme na rozpacích. Tak Jiráskův hostinec v Měchenicích „fungoval až do 80. let 20. století, ale v 90. letech byl zbourán“. Že by ho bolševik přehlédl?
   Je s podivem, že autor zaznamenal obnovu (tedy nikoli „likvidaci“) Hanavského pavilonu v roce 1967, ale asi už se nešel podívat na jeho dnešní jídelní lístek: polévky 300 korun, bifteky několik tisíc – u stolů ostatně sedí členové cizojazyčných mafií!
   Hořekuje nad Šlechtovou restaurací ve Stromovce, zařazenou mezi „závody socialistického veřejného stravování“. Podnik aspoň „přežíval v socialistickém vlastnictví až do 70. let 20. století“. Dnes už dvacet let nepřežívá, totálně zdevastovaný. Nebo je snad dvacet let doba příliš krátká?
   Působí to až směšně. Takovým uživatelům dvojího metru se vysmál Jaroslav Hašek v povídce Stavovské rozdíly: „Šafář Nykles byl vožralej jako prase, ale pan správce byl trochu veselej.“
   Autor se měl držet svého kopyta a bez ohledu na pofiderní politický kapitál hromadit spíše zajímavosti a úsměvné kuriozity; víc od knih podobného ražení přece nelze očekávat. Naštěstí jich tu najdeme dost.
   Třeba úsměvnou informaci, že v zahradě restaurace Koppmanka na rohu Templové a Jakubské ulice („zbourané“ už v roce 1915, proto nikoli „zlikvidované“) sedával Jaroslav Hašek a Josef Lada tu měl coby stálý host uloženu dýmku s dlouhou troubelí.
   Anebo že do restaurace U Pokorných v Ječné ulici chodíval virtuální otec Kondelík. (Zdejší restaurační zahrada byla „zrušena“ na jaře 1929 v důsledku chamtivosti kapitalistických realitních makléřů – rozšířili totiž dům, aby to víc vyneslo.)
   Nebo že Haškem proslavená hospoda Růžový ostrov v Záběhlicích (sapér Vodička se v ní na taneční zábavě popral se svou tanečnicí a poté s pěti rodinami) sloužila od 30. let coby továrna na výtahy (bravo!) a od 50. let coby kino Pionýr (fuj!).
   Půvabná pohlednice odeslaná v sobotu 5. srpna 1899 z restaurace Na Skalce bezděčně dokládá neuvěřitelnou výkonnost rakousko-uherské pošty. Jistý Pepouš dopoledne upozorňuje jistou Karličku, že se k ní večer kvůli migréně nemůže dostavit. Ona pohlednice je rozhodně malebnější než esemeska!
   Zajímavé je svědectví bývalého číšníka z barrandovských Teras pana Urbana o místopisné situaci a záludnostech, jež číhaly na obsluhu: „Kritickým místem bylo schodiště do salonku na vrcholu vyhlídkové věže. Číšník musel důrazně upozornit, než vyrazil po schodech s plným tácem na rameni, aby se náhodou nestřetl s kolegou spěchajícím dolů s použitým nádobím. Takový střet býval velmi dobře slyšet...“
   Dnes hrozí podniku, který „fungoval i po znárodnění, chodily sem mnohé dobové celebrity, vyhlášená byla Francouzská restaurace pro výbornou mezinárodní kuchyni, v Trilobit baru se odehrávaly neoficiální soutěže o Miss večera (Kde nechala oči StB?, pozn. ks)“, totální demolice.
   S literaturou souvisí říčanská restaurace Jureček, kam jezdili herci František Smolík, Jiřina Štěpničková a Oldřich Nový. A po válce sem v létě dojížděl Vítězslav Nezval: „Jeho nezaměnitelný automobil značky Studebaker vyvolával automatickou reakci – ihned po vystoupení básníka (a v té době i vysokého státního úředníka) z vozu jej očekával číšník s velkým tácem plným obložených chlebíčků.“
   Surrealistický malíř a básník Jindřich Štyrský poslal 15. července 1928 Vítězslavu Nezvalovi pohlednici z dobřichovické restaurace U Rousků: „Milej Slávo, včera jsi mě horoval o přírodě, zamířil jsem tedy dnes ráno k Radotínu a odtud uháněl jsem k Dobřichovicím. Píši ti právě po obědě, ve dvě hodiny, a dosud jsem se do lesů nedostal. Sedím v zahradní restauraci před nádražím, abych neměl daleko k vlaku, dívám se, jak je ta příroda krásná, mnoho tě pozdravuju a mnoho na tebe vzpomínám. Tvůj Jindra.“
   Demokracie lidových restaurací je dávno pryč. Jako byly vesměs zrušeny laciné automaty a bistra, vinárničky a zašívárny, změnilo se i klima v zahradních restauracích. Ty v centru města (pardon, v City) mají zvábit cizince, kteří však už nejsou ochotni solit. A hospody odstředěné na periférii chytají „lesk“ svých vnitroměstských předobrazů. A nejen lesk - nad jejich existencí se zavírá cenová hladina.
   Bez peněz do hospody nelez, ale když už tam vlezeš, abys udělal banku. Pryč jsou pastorální časy, kdy se rodina usadila před hospodou, rozbalila domácí zásoby a k výčepu chodila se džbánkem pro pivo. Kdo by to strpěl? Náš movitý zákazník, náš pán. A vy ostatní? Nažerte se doma a kupte si lahváč!

Autor: KAREL SÝS


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)