V páteční březnový podvečer se u mne ve věžovém domě objevila cedulička s oznámením: Zítra v sobotu 12. března od 11 až do 18 hodin začnu od nejvyšších pater roznášet sčítací archy. Mnozí z obyvatel výškového domu neměli možnost se s touto realitou ani seznámit. Odjeli totiž na své zahrádky potěšit se pohledem na vykradené chaty.
Zrovna jako na potvoru sobota 12. března byla po dlouhé vládě zimy prozářena hřejivými slunečními paprsky. V záhoně před věžákem sluneční svit pomohl rozevřít žluté kvítky talovínu. Po pár hodinách pobíhání po domě jsem čekání na sečítatele oveček ukončil a vyrazil si trochu užít jarního slunce. Kupodivu se mnou i další obyvatelé domu, kteří podle svých slov čekání již nedokázali spolknout a s dětmi zase vyrazili na návštěvu zoologické zahrady. V pracovní den to jaksi nestihnou…
Počítání oveček, zatím sice jen předávání sčítacích formulářů se tudíž nekonalo. Ostatně ztuhlá státní byrokracie by si údaje o bytech mohla zjistit na jiném úřadě a stát by se zase nemusel zajímat, zda se chodím omývat do Vltavy, anebo jestli si ohřívám vodu na umytí v hrnci a myji se v neckách. V domě se objevil další oznam o návštěvě komisaře. Poctivě jsem čekal po celou nově nahlášenou dobu, ale komisař se nedostavil. Poté se mi ve schránce objevil lísteček, že jsem ani napodruhé nebyl doma, takže si musím formulář převzít na poště. Myslím, že stát by měl občanům ztracený čas uhradit.
Předzvěstí nesrovnalostí a někdy dokonce i lidské zloby je nařizování či přímo diktování s výhružkou pokuty. Kdo diktuje, schovává se za politickou moc. Počítání oveček, co si jednou schrupnou na jednom místě a navíc v tuzemsku, výrobcům sprchových koutů toho příliš neřekne. Nezaměstnaní případné zřízení autobusové linky příliš neovlivní. Jestliže stát neví nic o tisícovkách u nás nelegálně pobývajících osob, možná se před světem alespoň blýskne sečtením načerno postavených staveb. Jen pro pouhou informaci dodávám, že kamarádovi víc než třicet let pobývajícímu ve Švýcarsku při tamním sečítání vyplňování formuláře zabralo celých pět minut…
Nakonec jsem se k převzetí formuláře vypravil na poštu, kde asi padesátka lidí připomínala stádo ovcí. Dusivá atmosféra, nešťastné poštovní úřednice, zdlouhavé vypisování údajů, které zabralo víc než pět výše zmíněných „švýcarských” minut. Bylo už dávno po uzavírací době a ženy od přepážek se určitě těšily na opožděnou večeři. Odcházel jsem do večerní tmy až poté, co jiná úřednice u dveří pošty nahrazovala vrátného a obslouženým jednotlivcům, již bez úsměvu na rtech, jednotlivě otevírala dveře.
Dvě miliardy korun vynaložených na sčítací akci mi nějak neladí s plačící pošťačkou na schodech u nás ve věžovém domě, kde je mi dovoleno dožít. Někteří lidé jí totiž vynadali a dokonce před nosem práskli dveřmi. Lidi nějak mají všeho dost. Hlavně toho, co nefunguje a je stejně neustále okecáváno.
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |