Po odvysílání Hrdého Budžese v televizi se rozhodl také veřejnoprávní rozhlas povzbudit neúnavnou obchodní cestující s teplou vodou, totiž Budžesem, a pořídil s ní rozhovor, v němž se paní Bára přiznala, že se do Ostravy poprvé vydala s Budžesem plna obav, když „jakože z Ostravy“ dostávala „velice hrubé a velice vulgární dopisy“ (sotva hrubější, než jak se vyjadřuje - dle snaživé moderátorky – „poměrně pregnantně“ její Helenka „o určitých příslušnících velkého národa“), ale poté, co ji kluci z techniky ujistili, že na ni dají pozor i v hotelu, zmužila se a přes podezření, že by se její Budžes mohl v Ostravě nelíbit (když tam „vlastně oni na to mají i právo svým způsobem, co já si mám tady, nějaká herečka z Prahy, dělat srandu z nějakejch chudáků horníků, kteří přišli o práci“), a hrdinně se už bez zbytečného ohledu na nějaké nezaměstnané vydala potenciálně nebezpečnému publiku všanc. Naštěstí „to je právě to, jak se ty věci zdají být, a jaké ve skutečnosti potom jsou“.
Představení se „strhlo v rockový koncert“ a „její“ Ostravané jí „tleskali, volali, dupali, křičeli a bylo to jako oslavné“. Od té doby už byla v Ostravě asi patnáctkrát a už ví, že tam jede „ke svým“, neboť její Ostravané jí „rozumějí“. Cítí se prostě v Ostravě jako Mozart v Praze.
Pár jejích obdivovatelů pak jako na povel do rozhlasu zavolalo a zapělo na ni chválu. Což paní Báře jaksi zatemnilo mozkovnu, takže jí nedošlo, jak se věci ve skutečnosti mají na rozdíl od toho, jak se právě jí jen zdají. Nedošlo jí, že „její Ostravané“ byli a jsou jen ti, kteří jsou momentálně u lizu nebo se k němu derou a mentálně jsou na tom dost zle: pořád se strachují, že od toho lizu, k němuž se vydrápali všelijak, budou už brzy odehnáni stále narůstající většinou těch, co jsou hnáni do bídy, a tak se ti její Ostraváci potřebují rozptýlit a estrádně posílit; proto tleskají kdejaké nejapnosti, dupou a křičí. Křičí, aby přehlušili zlý strach, že přijdou o svá privilegia, že jejich arogance jim bude houby platná.
Paní Báře kupodivu nenapadlo, že žádný rozumný člověk, masírovaný režimními médii, vychvalujícími Hrdého Budžese až do nebe, neutratí korunu z toho mála, co vydělá nebo dostane jako důchod, aby ji vyhodil tak, že si zakoupí vstupenku na exhibici hanobící vše, co má rád; proč by financoval kohokoli, kdo se mu vysmívá, zvlášť když případnou zvědavost zanedlouho může ukojit v televizi?
Prostinká pravda, odkud se bere nadšení diváků na jejích produkcích, zůstala jí utajená lépe než pověstné dobře utajené housle. Až na půdu spokojena sama se sebou a také s příkladně jí nahrávající moderátorkou, střihla si etudu skromnosti, označila se za „normálního šmíráka a estrádní umělkyni kočovnou“, která se nezajímá o nějaké svědomí národa a poslání, a doslova řekla: „Po mně se žádný svědomí nemůže očekávat.“
Vtom nezazněl zvonec, ale telefon posluchačky Ilony od Ostravy, a samolibé pohádce byl konec: „Já jsem už v podstatě dostala odpověď na svoji otázku,“ řekla posluchačka, „když paní Bára řekla: Ode mne se žádné svědomí nemůže očekávat. Jsem ročník 1940 a vím, jaká byla na Ostravsku bída. A vím taky, kdo se postaral o to, aby ta bída tam již nebyla. A jestliže paní Bára stále deklaruje svoji nenávist vůči komunistům, dovolte, abych já veřejně deklarovala svou podporu komunistické straně.“ Evidentně zaskočené dámy, jistě zaskočené i kultivovanou lapidární promluvou posluchačky (žádná hrubost a vulgarita!), nezmohly se na odpověď, jen Hrzanová posluchačce popřála „hodně zdraví“ a zablekotala, že nemá nenávist, „akorát, akorát myslím, že to není nenávist“ a že si „nezaslouží nikdo, aby někoho nenáviděl“.
Dojde jí kdy, jak je to s těmi „jejími“ Ostravany?
Autor: Opaviensis
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |