Zlínský rodák Miroslav Orava, jenž 28. dubna tohoto roku oslavil sedmdesátiny, se zatím nedočkal řádného knižního vydání své poezie, ačkoli jde o básníka talentovaného a zralého. Tento fakt je ostudný, nicméně nikoli pro Miroslava Oravu, nýbrž pro českou literaturu. Ještě ostudnější je však skutečnost, že zdaleka nejde o jev ojedinělý. Přesto ale Oravovy verše nejsou úplně neznámé – alespoň malému okruhu Brňanů, jakož i čtenářům Obrysu-Kmene (viz např. letošní č. 5), Hostu, Lípy…
Až dosud autor vydával svá díla jako samizdaty. Zatím k poslednímu uspořádání a znění dospěl v květnu až červenci 2010, kdy coby „počítačové tisky“ „sam izdal“ pět básnických sbírek ve čtyřech sešitech. Všechny sešity vybavil vysvětlujícími poznámkami, především ohledně datace a okolností vzniku textů. Některé básně volně přiradil k jednotlivým sbírkám s tím, že o jejich definitivním osudu zatím ještě nerozhodl. V současnosti znovu přepracovává a nově třídí svou tvorbu, takže mnohé z básní, o nichž se zde zmíním, budou možná časem ještě přeřazeny do jiných sbírek.
Pro úplnost musím dodat, že v letech 1976 a 1980 Miroslav Orava spoluautorsky s Vladimírem Zdráhalem knižně publikoval v pražském nakladatelství Svoboda dvě odborné ekonomické práce: Cesta plánovače k dynamice a komplexnosti; Jak lépe plánovat v průmyslových podnicích a VHJ. Společně se svou dcerou Isabelou pak přeložil z němčiny do češtiny knihu Nossrata Peseschkiana Psychoterapie v každodenním životě (nakladatelství Cesta, Brno 2000).
Životní dráha Miroslava Oravy nebyla a není jednoduchá. Studoval na VŠE v Praze, po nucené přestávce, kdy se živil jako jevištní dělník v Bratislavě, nakonec studia ve slovenské metropoli dokončil a získal inženýrský titul. Umělecky začínal v Praze v 60. letech minulého století v divadélcích malých forem, na Slovensku na tuto činnost navázal coby saxofonista, klarinetista, autor písní a textů. Vystřídal řadu zaměstnání a působil v různých lokalitách tehdejšího Československa, kam se stěhoval i se svou rodinou. Pracoval např. ve Východoslovenských železárnách v Košicích, na Šumpersku a opakovaně v Brně, kde posléze dosloužil do důchodu jako poštovní doručovatel. Stopy tohoto putování často nalezneme v jeho verších: „…Tak tomu se říká láska! Z Prahy přes Bratislavu a Raču a Pezinok / Toužili jsme alespoň do Ostravy a nevadily by nám ani její haldy / Přišly však Košice Prostějov Žatec Zlín Brno Šumperk i Brno zas!“ (Z básně Inverze ze sbírky Air.)
V prosinci 2010 napsal Orava spontánní vyprávění, v němž vzpomíná na rodiče (oba výborné učitele) a na prapředky, sleduje běh vlastního života od dětství až do současnosti. Tyto prozaické memoáry poeticky „ilustruje“ vlastními básněmi. Koncentrované curriculum vitae autor zakomponoval rovněž do básnického vyznání Za Jiřího Jobánka (zatím začleněno do sbírky Modlitby smírčích kamenů), z něhož cituji úryvek: „Bože ty víš že jsem byl započten / do generace osmašedesátníků / i když jsem byl tehdy ještě velice mlád / a přišel jsem k tomu skoro jako slepý k houslím / Stálo mě to dvacet let života / a v mých posudcích vždy stálo / »nadosmrti ze strany a z milice vyloučen« // A víš také že Listopad na tom nic nezměnil / i když na dalších dvacet let / vše co bylo až dosud možno změnit / se postupně převracelo naruby / (prý tomu ještě ani zdaleka není konec) / a v mých posudcích dodnes stojí / »nadosmrti bývalý komunista a milicionář« // Takže – až na to moje kouření a pití / a nerozvážné nevěry… (…) / …u Tebe bych mohl mít snad lepší posudek než tady v Česku //
tím spíš že po celých čtyřicet let jsem nebyl / nikdy vedoucím čehokoli kromě své rodiny / jedině jí se mohu a musím omlouvat / za soustavné zneužívání a vykořisťování / ale jinak nemám ani krapet moci za nehty / snad jsi to tak chtěl a já jsem byl Tebou / postaven vždy na opačnou stranu barikády…“
Oravova poezie je originální a nezaměnitelná, nicméně je těžké podat její krátkou a výstižnou charakteristiku. Jeho verše mnohdy připomínají syntakticky nespoutaný, divoce tryskající gejzír pouze rámcově spjatých, leč jinak volně nahozených myšlenek, pocitů a asociací, takřka malou básnickou obdobu prozaického „proudu vědomí“. Jeden příklad za všechny:
„Tam, teprve tam do brňavky mne pořádně nakopli, / až rozezpívala se bolestí má játra před Domem umění / na kolejích, vleže, pokáním i potem strachu dokopaná. // Jak potkanům nad ránem podařilo se však mým veršům vylézt / až nahoru ke skokům a ke skalám a k vodopádům k umytí, / aby zavoněly zas jednou jak kamzíci nekonečnem výšek, // do kufrů a do zduření brašen jak nádraží namačkaná, / říkajíce Challengeru i Černobylu: dobrý den, vždyť my jsme, / a vaše muka a bolesti nebyly marné, má-li slunce zase vyjít. // A zatím kdesi v podpalubí už zase strachy narážejí, / a vlaky víno rozvážejí, aby nás opily i s trním – jak růže / rozvážené po Moravě, kde i jízdní řád má název »oblast číslo 2«. // Kdo chce pohřeb a komu postačí kontejner, tomu čety dopravní / vždy přednost dají, a kdyby ještě mozkem mrskal ten nešťastník, / tak saunu…, a potom do rozumu olej (to kvůli výslovnosti)…“ (úryvek z básně Přistání v Brně ze sbírky Epoxidy).
Oravova lyrika je bohatěji, než bývá běžné, protkána epickými prvky, zejména náznakem děje, nezřídka pracuje i se souvislejším časovým proudem, např. jako v básni Siňoto ozero ze sbírky Air (úryvek): „…A pojednou na druhém břehu / oheň / a kůň / a lidé // Rozběhl jsem se za nimi / pak jsem se vrátil uhasit svůj oheň a sbalit stan / seznámili jsme se popili pojedli a sešli do údolí / nahoře zůstalo ticho // Oheň hvězd nadále plál / měsíc za horu zašel / ryby se zklidnily / a břehy přestaly štěkat // Ti lidé byli tři / s pomocí koně dva jednoho nahoru dovlekli / v sobotu večer ať vidí ještě jednou tu krásu / v dece byl schoulený a místo nohou čouhaly mu pahýly // A dole pod horami ženy čekaly / kam bože naši chlapi místo do hospody šli / a měsíc tam zdola – nad horami vysoko / mlčící až musím podat zprávu já.“
Typickým rysem je osobní akcentace lyrického subjektu, která jde jaksi nad rámec obvyklé a zákonité „subjektivity“ lyriky. Jinými slovy: Orava je manifestačně přítomen ve většině svých básní nejenom coby autor a vypravěč, ale v celé své relativní totálnosti – maximálně, sám za sebe, byť často v podobě „lehce sebeironické autostylizace“, jak podotýká např. literární kritik Alexej Mikulášek. „Osobní“ význam dokládá třeba i Oravova poznámka k jeho dosud nejrozsáhlejší sbírce Epoxidy, kterou poeta označuje jako „deníkové pásmo“ zachycující „období od 17. března 1986 do 13. července 1988“.
Privátní ráz určitých básní a provázanost jejich motivů se soukromými událostmi autorova života sice mohou někdy čtenáři znesnadnit přesnější pochopení, nicméně co se týče umělecké hodnoty, nelze o kvalitě Oravovy tvorby pochybovat. Opět příklad za všechny – úryvek z básně Modlitba za dětský míč ze sbírky Modlitby smírčích kamenů: „…bosý Kristus zapomenutý / se po kříži vzpíná / v parku z bývalého hřbitova, obklopen a zakryt tújemi, / jež rostou rychleji než děti či víra. // A slunce barevné jak dětský míč letí, / a za ním tři dni tma temnější než hlína. // Tři dny jsou pryč, / jen krajina je jiná. // Vzpomeneš si ještě? / Rozumíš? // Kam za tebou? / Dolů? / Anebo ještě výš?“
Autor píše takřka výhradně volným veršem, ve kterém občas využívá rýmů, nejhojněji ve sbírkách Air a Sonáta jabloňového květu. Z hlediska „kvantity“ převažují básně dlouhé co do počtu i délky volných veršů, čímž ve spojení s příslušnými tématy vzdáleně připomínají biblické zpěvy, žalmy, lamentace, litanie apod. Poeta sám např. v básni Za včasný alarm (ze sbírky Modlitby smírčích kamenů) obrací se k bohu veršem „snad omluvíš moje přisvojení si formy žalmu“; a jinou báseň ze sbírky Air nazval příznačně Alarm či žalm, což signalizuje jak formu, tak obsah Oravovy poezie. Velká část jeho díla totiž reflektuje tristní individuální a sociální skutečnost a volá na poplach.
Oravovy tvorby si zatím kriticky povšimli dva literární vědci – Milan Blahynka a již zmíněný Alexej Mikulášek.
Alexej Mikulášek v článku Ze samizdatové úrody 6 (Obrys-Kmen 3/2009) stručně, leč důkladně analyzoval samizdatové vydání tří sbírek (Epoxidy, Zpěvy zvířat a lidí, Air) pod titulem Ouplné dílo básnické (1971–2008). Zabýval se hlavně typickými znaky Oravovy poetiky. Dílo uvítal s tím, že „…básně Miroslava Oravy patří k té »skryté tváři české literatury«, která je nepřehlédnutelná, jakkoli je prozatím přístupná pouze omezenému okruhu čtenářů, popř. se skrývá v rukopise“. V závěru potom mj. konstatoval:
„Málokterý čtenář si neuvědomí jisté mélické kouzlo veršů (ve spojení s moravskými motivy), které autora sbližuje s Jaroslavem Seifertem. Ale kdybych měl vyjmenovat všechny básníky, s nimiž Orava může cítit slovesnou spřízněnost, byla by to »jmenovačka« dlouhá, předlouhá…“
Dopis Milana Blahynky „místo doslovu“ Orava v květnu 2010 připojil k „počítačovému otisku“ sbírky Epoxidy aneb Politické deníky z Gorbačovovy éry (opus 1).
Milan Blahynka ve svém hodnocení mj. uvádí: „Je to poezie, jaká mi mluví z duše, spontánní, mnohotvárná, přitom přísně koncepční. (…)
Epoxidy fascinují tím, jak jsou jen a jen Oravovy: jak suverénně strávily a přetvořily si vše – od národních (i moderních) klasiků až po beatniky.
Epoxidy musí každému jen trochu vnímavějšímu čtenáři poezie učarovat způsobem, jak vynalézavě se hlásí k domovu a přímo k Brnu, kde zakotvil, (…), jsa přitom pořád i ve světě; jak soudržná je jeho zdánlivě rozbíhavá obraznost (…); jak si dovolí až marnotratně plýtvat eufonií (…); jak moudře a lakonicky pointuje…“
Dodávám, že v Epoxidech se setkáváme s motivy a tématy, které autor rozvíjí větší či menší měrou ve všech svých sbírkách: např. Brno, Morava (řeka i země) a další „místa srdce“ (básně Domov, Morava, Jaro na Moravě, Přistání v Brně, Kde domov můj, Pohled ze Špilberka), přičemž vlastenectví je doprovázeno společenskou kritikou a součástí cestovatelské touhy je vždy návrat domů. K dalším motivům a tématům náleží „blázinec“ (Velikonoce v blázinci I, II a III); vztah s manželkou Jaroslavou, zachycený s nelítostnou sebereflexí (Stříbrná svatba, Sex, Mraky ze severu, Kolumbus, Telefonát, Peklo); úcta k rodičům a předkům (Moji staříčci, Mámina tvář, Odlitek ruky); slasti i strasti tvorby (O psaní básní naposled, Identifikace, Epoxidy); hudba (Hudba); svérázné „osobní“ náboženství (Ďábel, Pravda); filozofie historie (Týden před Velkým pátkem, Řeznická sonáta, Tavba oceli, Promoce, Čekání na třesk)… Uvedená témata se však v rámci jedné básně téměř vždy spontánně prolínají, vzájemně „osvětlují“ a přecházejí jedno v druhé – vyjádřeno slovy básníka: „Nikdy jsem nevěděl, zda do hloubky jít / či do daleka. / Teď pojednou je mi to tímtéž“ (báseň Expansion of the Universe). Dělení obsahové (potažmo žánrové) je tudíž pouze orientační a notně omezené, jelikož o jedné jediné (dlouhé) básni můžeme často hovořit současně jako o lyrice intimní (milostné, erotické), i přírodní, i občanské (společenské, politické), i filozofické či reflexivní, meditativní, náboženské atd. Snad i díky tomu jsou Oravovy verše tak překvapivé, objevné, neopakující se, třebaže přirozeně pramení z autorova ustáleného světonázorového fundamentu a dominujícího pocitu smutku. Básníkův smutek nicméně nesměřuje k rezignující a nevyhnutelné smrti, nýbrž je zároveň prodchnut mocnou a neutuchající touhou po životě: „Já tonu touhou,“ říká příznačně v básni Pár vět ve sbírce Sonáta jabloňového květu.
Druhou sbírku Zpěvy zvířat a lidí vydal autor nově jako „počítačový otisk“ (sešit 2, opus 2) v červnu 2010. V poznámce upřesňuje genezi díla:
„Básně z období 1996–2001 (v různých samizdatech, např. Granát, Zpěvy pošťáka, V Eboli, O písni, Eridanus, Zpěvy ptáků a zvířat aj.) vyústily před několika lety ve sbírku Zpěvy zvířat a lidí (samizdatově několik desítek výtisků).“ Dodává, že „z celkem 20 básní bylo v novinách a časopisech otištěno již 14 (některé i vícekrát), zbývajících šest je pro čtenáře zcela neznámých“. Doplňuji, že zatím již autor některé básně (Pohled ze Špilberka, Vzlet) z tohoto „počítačového otisku“ stačil přesunout do výše uvedené sbírky Epoxidy.
Tematický okruh Zpěvů zvířat a lidí je znovu „oravovsky“ rozmáchlý: od vyjádření osobních kritických postojů k politickému vývoji ve vlasti jak po roce 1968, tak po roce 1989 (básně Kde domov můj, Na skok v Paříži, Emigrace, Zpěv pražce, Kapitáne kam s tou lodí), přes vyznání lásky k poezii jako způsobu života (Básník, O písni, Modřiny, O smyslu básní ze strání) až např. k obžalobě lidské krutosti vůči zvířatům (Tělo koně), krutosti, jež obrazně zastupuje veškerou obludnou brutalitu lidstva, obdobně jako již v předchozí sbírce Epoxidy. Orava ve Zpěvech zvířat a lidí především navazuje na velký odkaz české sociální poezie (např. báseň Maryčka Nová), pracuje s ozvěnami veršů Bezručových, Máchových, Halasových, Nerudových aj., s aluzemi literárními, hudebními, společenskými… Ve sbírce se setkáváme opět s ambivalentním vztahem k Brnu, mihnou se tady rovněž jiné lokality spjaté s autorovým životem (např. Šumperk v básni Emigrace).
Zvířata (ptáci, skřivani, koně), ale i předměty (např. pražce) se zde stávají symboly lidského soužení a toužení. Nechybí ani milostná lyrika (Zase o lásce, Kterýsi v Praze most) nebo hold matce (Mamince). – V této souvislosti je nutno vyzdvihnout, že právě matka a manželka vystupují ve všech Oravových sbírkách coby jediné spolehlivé, světlé záštity v pozemském pekle. Partnerský vztah s manželkou Jaroslavou autor s bolestnou syrovostí a upřímností zobrazil zejména v předchozí sbírce Epoxidy (viz již jmenované básně), kde k nejemotivnějším náleží drtivá zpověď Mraky ze severu (úryvek):
„Má milá, dnes jsi v blázinci, / a já bych chtěl, aby zavládla zvůle, / v níž mohl bych být rukojmím za to, co si nemyslíš. // Co si tam myslíš asi? Co drží tě při síle? / Dům prázdný je, a já v něm zbytečný. / (…) // Pod hříchy svých dávných nepravostí začínám se potit, / a přesto stále myslím na to, jak lze ve vzpomínkách / obejít či obelstít i tebe, // tou vodou z Pirinu, / když ti ji neukážu: / Jak můžeš věřit, že je? A že byla! / Snad jenom v slzách rozplakaných očí / směje se na mne kapka naděje / a záblesk jitra. // A pak že se nic neděje! / Doch ano: / mnozí lidé pláčí. // (…) // Má lásko, ve středu v návštěvní hodiny / mne nečekej, / nemám tu sílu, abych přišel. // Jen pohlédni na mraky, / až půjdou od severu, / kde topím se.“
Manželka Jaroslava je hlavní „postavou“ řady básní ve všech pěti Oravových sbírkách (např. Modlitba za starý song ve sbírce Modlitby smírčích kamenů, Pták Ohnivák ve sbírce Sonáta jabloňového květu); je básníkovou celoživotní Múzou, nejdůvěrnějším a nejvěrnějším souputníkem i zpovědníkem, a to navzdory osudovým peripetiím: „…Zatím spolu jaksi žijem / ty miluješ já miluji dýcháme / ty mne já tebe // Neptej se / ztratil bych všecku cenu / kdybych ti to řekl // Jsi neznámá / a nejvíc chutnáš v nejistotě“ (úryvek z básně Zase o lásce ze sbírky Zpěvy zvířat a lidí).
Dvě následující sbírky – Air (opus 3) a Sonáta jabloňového květu (opus 4) – autor nově vydal v červenci 2010, a to společně jako sešit č. 3.
V poznámce ke sbírce Air Orava upřesňuje, že ze 14 básní bylo dosud v novinách nebo časopisecky publikováno osm. Air opět zahrnuje širokou škálu témat. Vedle lyriky intimní (Chtěl jsem, Déšť) a básní věnovaných smyslu literární tvorby (Bezejmenný, Napíši, Alarm či žalm) důležité místo zaujímá jak poezie sociálně orientovaná (Má láska se vdává), tak osobní, obvykle sociálně akcentovaný poetický „cestopis“ (Siňoto Ozero, Brno dnes a zítra, Na kopcích, Inverze). Sama titulní báseň Air představuje angažovanou „politickou“ poezii v nejlepším slova smyslu – je protestem proti bombardování Jugoslávie paktem NATO v roce 1999. K tomu Orava doplňuje:
„Báseň vznikla na jaře 1999, kdy jsem jako pěší pošťák z kopců nad Brnem denně vídal přelety těžkých bombardovacích letadel NATO; směrem na Jugoslávii za Pálavou se otáčela na jih, neboť přes neutrální Rakousko nesměla.“
Sbírka Sonáta jabloňového květu označená jako opus 4 (původně sestávající z osmi, posléze z 10 básní) reprezentuje sevřený celek intimní/přírodní/meditativní lyriky. Z formálního hlediska je zde oproti ostatním sbírkám zřetelně posílena role rýmu a básně jsou vesměs kratší, úspornější. Podle autorova vysvětlení toto drobné dílo vzniklo „během jednoho zářijového týdne stráveného v r. 1999 v Olšanech nad Habrovany u Rousínova… Z celkem deseti básní byla až dosud otištěna jen jediná“.
Poslední sbírku Modlitby smírčích kamenů vydal autor nově v květnu 2010 coby „počítačový otisk“ opus 5, sešit 4.
V poznámce k samizdatu mj. píše: „Převážná část básní vznikla v roce 2009, na prstech jedné ruky lze spočítat básně z let 1999–2001. Dosud byla zveřejněna tiskem pouze úvodní báseň Kdybych (Zpravodaj VNK, Praha 2001).“ – Obsah je stále ještě ve fázi přepracovávání, a proto Orava dále upozorňuje, že „jako přílohu uvádí několik básní, nad jejichž zařazením do sbírky zatím jen uvažuje“.
Již sám název – Modlitby smírčích kamenů – signalizuje to, co je pro Oravovu poezii jako celek charakteristické a co je patrně jejím hlavním sjednocujícím rysem: morální poselství. Navzdory zjevnosti etické funkce se však tato tvorba na hony vyhýbá jakémukoli tezovitému moralizování, a to tím nejúčinnějším způsobem: v prvé řadě totiž básník dokáže nelítostně vypeskovat sám sebe. Orava se hlásí k teismu, jak raportuje v již citovaném vyznání Za Jiřího Jobánka, a je tudíž přirozené, že úlohu morálního kritéria přisuzuje bohu. Nutno však připomenout, že Oravovo náboženství je velmi soukromé, samorostlé, v podstatě kritické, vzdorovité, rouhačské. Oravova boha by bylo možno definovat především jako Oravovo freudovské superego, jako osobní etický kodex, kterým každý člověk poměřuje své vlastní činy i činy ostatních lidí. Před tímto osobní bohem či superegem se básník kaje ze svých chyb. K tomuto vnitřnímu bohu se pak obrací i v záležitostech člověčenstva a světa, dovolává se jeho přikázání, žaluje mu, pohání ho k zodpovědnosti, prosí ho o pomoc. Bůh je mu soudcem i obžalovaným ve věci utrpení lidstva. Báseň Modlitba za sebevrahy výmluvně končí verši: „Smiluj se alespoň ty Bože nad vřelou modlitbou mou: / Z pekla zas do pekla přece nemůže být žádné řešení!“
Orava má „svého“ vlastního boha a předpokládá, že podobně je tomu i u ostatních, jak vyplývá např. z básně Modlitba za Vysoké Tatry nebo ze závěru básně Za naše myšlenky („…Usínáme vedle sebe každý sám / Se svým bohem / On určitě o nás ví / A bude celou tuto noc / S námi až do svítání“).
Četné básně ze sbírky Modlitby smírčích kamenů pak tematicky navazují na titulní Air ze sbírky předchozí: Orava je zasažen tragickými konflikty na Balkáně na konci 20. století, poněvadž právě Balkán patří vedle Moravy a Slovenska ke klíčovým oblastem jeho místopisu srdce (Modlitba za Bosnu a Hercegovinu, Modlitba za bratry Srby, Modlitba za občany státu Fyrom, tj. za Republiku Makedonii označovanou kvůli mezinárodním politickým sporům tímto prapodivným názvem: The Former Yugoslav Republic of Macedonia, zkráceně FYROM). Poeta nicméně nezapomíná ani na jiné krvácející rány na mapě zeměkoule, jak dokládá např. Modlitba za Semity („…Ještě holocaustu kouř voní / národy říkaly my ne to oni // ale kdo jsou ti dnešní vrazi / izraelští letci z pásma Gazy // antisemitismus to není – víte / Židé i Palestinci jsou Semité…“).
Ve sbírce Modlitby smírčích kamenů vrcholí rovněž jedna důležitá tematická a motivická linie Oravovy poezie, kterou je hudba (básně Modlitba za Chopina, Modlitba za Mozarta). Básník, jenž svého času působil i jako muzikant, věnuje mnohé verše svým hudebním láskám, nezřídka používá hudební terminologii a ne náhodou se u něj setkáváme již v názvech se slovy „zpěv“, „píseň“, „song“ či s echem populárního hitu (Kapitáne, kam s tou lodí) apod. Poslední příklad za všechny: „Ó housle mé na nichž kdys kvinty i tercie mi čistě ladily / až rozladily se jak ruka jež táhne smyčec a pak na chvíli / o každý steh střev či žízně žíní zadrhává a ptá se jak dítě / kde altky v mýtech mívaly své zuby a kde zůstavil jsem tvář…“ (úryvek z básně Inverze ze sbírky Air).
Nehledě na fakt, že poezie Miroslava Oravy se zatím neobjevila v řádném knižním vydání, je autor okruhem svých čtenářů a literárních kolegů dávno respektován jako neopominutelná tvůrčí osobnost – a je nejvyšší čas, aby jeho dílo konečně vstoupilo do širšího čtenářského povědomí. V současnosti básník, statečně bojující s těžkou nemocí, pilně pokračuje v tvorbě, rediguje své texty a chystá jejich definitivní znění a uspořádání. Oravovu poezii představil také pořad brněnského Výboru národní kultury, na kterém letos 24. ledna před plným sálem zaznělo celkem 25 básní ze všech pěti samizdatových sbírek.
Autor: IVANA BLAHUTOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)