Říkal jsem si, že napíšu, jaký svátek bylo mi každé setkání s MF. Nevídali jsme se často, a přece mockrát. Ani jednou neřekl MF o nikom – ani o těch, co mu záviděli od bytostně melodického verše až po množství věrných čtenářek a čtenářů, a proto o něm mluvívali za jeho zády nepěkně – jediné hanlivé slovo. Nanejvýš si MF povzdychl: Kdoví, co ho trápí. Říkal jsem si, že svých pár řádků nadepíšu: MF vždy laskavý. Mohl bych to doložit vlastně kterýmkoli jeho veršem, ale rád si v něm listuju. Sbírka Nonstop (1989), tu jsem vzal první do ruky, rozevřela se mi sama na stránce končící slokou:
„Kdykoli bylo třeba, ze tmy stok / jsem nesl čistý plamen. A zvlášť loutnám… / Zrychlete vstřícný krok, když za štěkotu dog / jen doutnám.“
Vzápětí bylo kdykoli. Vzápětí se vyvalily stoky špíny, nenávisti a nactiutrhání, vzápětí se rozštěkaly dogy. Básník laskavý a skromný („jen doutnám“) se ukázal jako (na rozdíl od tolika pěstitelů iluzí) jako básník i podivuhodně jasnozřivý. Jeho poezie Cestou k slunci hovořící Blízkým hlasem a s trvalým bydlištěm v Otevřeném domě, poezie plná milostné Závrati Na každém kroku, Tichou poštou, Vzdušnou čarou i Jízdou na zelené kobylce se podnes dobírá Svaté pravdy, Černého medu, Modrého z nebe, červených Jeřabin a Hvězdné révy, a je tu Nonstop; a dopřává nám přímo Archandělský happening, věru noblesní odpověď už předem na zlobný štěkot dog. Zrychlíme, my jeho čtenáři, zrychlíme svůj vstřícný krok?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |