Pro mne byl prvním ze všech sálů. Kolikrát jsem šla kolem s papírovým pouzdrem do hodiny houslí - tak trochu omámena vůní svíčkové omáčky z restaurace v přízemí - a nahlížela dovnitř. Otevřel se mi (díky paní učitelce Pokorné z hudebních kursů) až na konci školního roku. Hrály jsme tady s houslovým souborem stejně starých malých nadšenců, ale také s maminkou Riedingův koncert, a já cítím dosud v prstech tíhu sametového závěsu. A vidím, jak opona odděluje sytou červení zákulisí od pódia, před kterým v první řadě sedí babička a táta - roztleskávači.
Po koncertě se pro mne Raisův sál nadlouho, a teď už cítím, že navždy, uzavřel. Snad také proto, abych místo s houslemi po ještě skvělejších sálech chodila po knihovnách, kde jsem jednou objevila i knížku s názvem, který nedovolil ji neotevřít: Jízda na luční kobylce, a jindy zas báseň, která začíná: Kdybych měl tolik životů…
Miroslav Florian zemřel na pódiu Raisova sálu při přebírání výtisku své poslední sbírky, zemřel ve chvíli štěstí a uznání. Sál se v mém srdci od té chvíle změnil, je jako poznamenaný, kdykoliv jdu kolem nebo si vzpomenu. Na lustr, sněhobílé ubrusy na stolech, na strop. Najednou jsou tu lékaři a srdce nehraje. Prchavé vteřiny! Všechno by bylo jinak, kdybychom si tu dnes s básníkem - který také kdysi svíral krk houslí - střihli dueta!
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |