Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin
Uplynulo několik desetiletí a několik roků a v evropských i českých učebnicích dějepisu a v mravouce nacházíme výklad historických událostí o tom, že na jedné straně ve 2. světové válce bojovaly demokratické USA a Velká Británie a na druhé straně dvě totalitní monstra – Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo.
Uplynulo několik roků a v českých učebnicích nalézáme, že na jedné straně stojí náš svět, bojující za pravdu a lásku proti lži a nenávisti - a na druhé straně stojí svět terorismu a zkázy, jemuž musíme prokazovat se zbraní v ruce ochranu a pomoc bezbranným lidem, musíme bojovat a umírat ve vojenských spasitelských misích za demokracii a svobodu.
Nejde-li to jinak, pak i humanitárním bombardováním.
Při vzpomínkách na Velkou vlasteneckou válku v SSSR, na oběti, které jsme i my ztratili v boji proti německému fašismu za svobodu Československa v letech 1939–1945, se stávají dneska běžnými tvrzení, z nichž vyplývá, že druhou světovou válku a konečně i národně osvobozenecký odpor zavinil Sovětský svaz a národy bojující po jeho boku.
Jejich vítězství by proto mělo být chápáno jako porážka ve srovnání s tím, co se událo v době jiné nadvlády, která je všeobecně nazvána a nyní již i chápána jako epocha zločinného komunismu.
Lze tedy nabýt dojmu, že tato válka a po ní následující válka studená byly vedeny nikoliv za právo na samostatnou existenci, ale spíše za americkou demokracii.
Tento zčásti odvozený pohled ruské historičky a diplomatky Natalije Náročnické, obsažený v její knize Rusko a jeho místo ve světě – Za co a s kým jsme bojovali lze zcela aplikovat na současný český výklad moderních dějin.
Vítězství SSSR a ostatních koaličních spojenců proti nacistickému Německu a nakonec i proti imperialistickému Japonsku znamenalo ve svých důsledcích nejenom porážku Sovětského svazu, ale i Československa. Důsledky této porážky trvaly v posledně jmenované zemi až do 17. listopadu 1989.
Po létech zjednodušeného výkladu světových dějin a historických událostí, ideologizovaného hodnocení dějin na obou stranách rozděleného světa, jsme vystaveni neuvěřitelné blamáži a šálení, na jejímž počátku byla premisa jmenované autorky - změnit především vítězství SSSR nad německým fašismem v rozhodující porážku demokracie, svobodného vývoje lidstva.
Už několik roků, hlavně poslední dva roky, intenzivně pracuji uprostřed velmi složité a nepříznivé situace, při existenci nepředstavitelné vlády mediokracie na rukopisu nové knihy o armádním generálu Ludvíkovi Svobodovi. Zatím s pracovním názvem Se Svobodou za svobodu (Příběh neobyčejného člověka).
K této práci jsem se rozhodl po své minulé spolupráci se svým starším synem Pavlem Hrabicou nad knihami Muž, který velel mužům (MF 1988) a Zapomenutý generál Karel Klapálek (MF 2006), věnovaných armádnímu generálu Karlu Klapálkovi.
Nyní se obracím k životu a dílu Ludvíka Svobody, osmého československého prezidenta.
Jdu s ním jeho anabází dvou světových válek, dvěma etapami křehkého míru, které po každé z nich následovaly.
Postupuji od jeho narození v Hroznatíně na Českomoravské vysočině až po závěr jeho strastiplného životního osudu, vrcholícího na Pražském hradě.
Málokdo z vůdčích osobností českého a slovenského národa byl v souznění obou národů vystaven tak těžkým zkouškám, jakým se musel podrobit tento muž, voják, důstojník, manžel, otec, politik, diplomat, pedagog, člověk, jakých bylo a je málo.
Do vojenských bagančat se obul ve svých 19 letech, s bandalírem prošel zajateckým táborem v ukrajinské Darnici, jako „bráška“ s československými legionářskými jednotkami postupoval v návratu do vlasti na široširé Rusi.
Přísahal věrnost první samostatné Československé republice, o jejíž vznik se zasloužil, sliboval věrnost Tomáši Garrigue Masarykovi, Edvardu Benešovi a Milanu Rastislavu Štefánikovi. Prošel bitvami u Zborova a u Bachmače. Bojoval proti bolševickým nájezdům a nájezdům ozbrojených band v rozvráceném Rusku. Zamiloval si Rusko a jeho prosté lidi, které důvěrně poznal. Ve svobodné ČSR se stal důstojníkem 3. pěšího praporu Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. Oblíbil si Podkarpatskou Rus a její obyvatele, hlavně Rusíny, ale i Maďary a Židy. Působil jako pedagog na Vojenské akademii v Hranicích a opět v Kroměříži.
Pozvedl zbraň proti Hitlerovi. Patřil jako jeden z prvních československých velitelů k tvůrcům československého vojenského zahraničního odboje, počínaje Krakovem, Malými Bronowicemi. Prošel internačními sovětskými vojenskými tábory v Jarmolincích, Onkovicích, Orankách a v Suzdalu, plnil mimořádné vojenské úkoly v Moskvě do přepadení SSSR Hitlerem.
Vytvořil v uralském městě Buzuluk základ budoucího 1. československého armádního sboru v SSSR, prošel s ním s několika tisícovkami mužů a žen cestu přes Sokolovo, Bílou Cerkev, Kyjev, Jaslo a Duklu do Prahy.
Bojoval nakonec s téměř padesátitisícovým vojenským korpusem proti okupantům své vlasti i Evropy. Za války mu Němci umučili syna Miroslava, podrobili nejtěžším podmínkám života jeho manželku, československou vlastenku, a dceru, fašisté mu vyvraždili nejbližší příbuzné.
Málokdo dodneška ví a uvědomuje si, že podobně se němečtí fašisté zachovali vůči Edvardu Benešovi a vůči jeho ženě Haně Vlčkové-Benešové. Zavraždili jim skoro dvě desítky blízkých.
Ludvík Svoboda neprošel snadnou procházkou ani po osvobození, padesátá léta jej znovu postavila do těžkých situací, jaká se přes všechny nespravedlnosti dotkla tisíců, nikoli však drtivé většiny příslušníků obou národů.
Ani roky poté nebyly pro Ludvíka Svobodu růžovými; rok 1968 a vše po něm byly novými zkouškami Svobodova charakteru.
Všechno, co jsem měl až dosud možnost zaznamenat a vměstnat do své paměti, navíc šťasten ze skutečnosti, že jsem Ludvíka Svobodu jako svého krajana z Vysočin y poznal osobně, mne opravňuje dospívat k závěru svého bádání a přesvědčení, že Ludvík Svoboda náležel a bude náležet zcela po právu k největším osobnostem moderních československých dějin.
Nic na takovém pohledu nezmění hysterie, kterou Ludvíka Svobodu dnes okopávají režimní rychlokvašky a nedovzdělanci, věrní stoupenci Josepha Goebbelse a Emanuela Moravce, jejichž nadúroda roste geometrickou řadou.
Nejvíce se takoví proviňují na nejmladší generaci, kterou zbavují národní identity. Vymývají jí mozky a poškozují její morální zdraví.
Pravda této doby je opět podmíněna mocí, která nám diktuje, že pravdu má jenom vítěz a jeho šílená smečka.
Německé noviny a německá vydavatelství, vycházející v českém jazyku a jim přisluhující televize a rozhlas, odsoudily Ludvíka Svobodu v devadesátých letech minulého století a nejenom jeho do role „bandity z Buzuluku“, který do vlasti přinesl na bodácích komunismus.
Ani slovo o německé nacistické hydře, vyhrožující národním zničením a vyhlazením.
Tento tah na šachovnici se nezměnil ani po roce 2000. Ještě v roce 2006 se připomněl v lokajském deníku Jan Jandourek, komentátor MfD, poznámkou, kterou nazval Svobodovi sochu, holubům a dějinám zbytek: „Svoboda je v této zemi problém, kam paměť sahá. Tentokrát však nejde o svobodu jaksi lidsko-právní, ale o Ludvíka Svobodu, kterému chce kroměřížské zastupitelstvo nechat vztyčit sochu. Byl legionář, bojoval za národ na frontě, řeknou jedni. Možná byl už od války agent KGB a za normalizace se jeho činnost jistě nekryla s jeho jménem. Kdyby tak lidé byli černí nebo bílí; Julius Fučík, stalinista ulhaný a zároveň autor dobře napsané Reportáže, kterou lze číst bez ohledu na ideologické mýty. Jan Šverma, bojovník za komunismus a bojovník proti nacismu. Jedno za osmnáct, druhé… Však víte. Ale položil v tom boji život a to nemusel. Chce to trochu velkorysosti. Nemá snad zločinec a ničitel Evropy Napoleon své ulice? Postavte sochu. Holubi a dějiny se postarají o zbytek.“
Před týdnem jsem shlédl divadelní hru Jana Tichého 32 hodin mezi psem a vlkem v podání Činoherního studia Ústí nad Labem. Vychází ze stejnojmenného románu. Líčí údajně pravdivý příběh z roku 1945, který se odehrál v Novém Boru, čtyři dny po válce. Nepráví se mstí na nepravých. Češi vraždí Němce. Ač jsem se ve stručném textu dočetl, že bestiálnost vraždění uskutečnili gardisté, ve hře jsou bez přestání čeští vrazi nazýváni jménem „svobodovci“. „Svobodovci“ v černých uniformách nevinné bijí, mučí a pak osm nevinných střílejí. Kdo jiný, přece „svobodovci“.
Nevystačím s příklady, kterých v mediích i na knižních pultech přibývá. V létě jsem se dokonce vypravil do Dobronína na Jihlavsku, abych byl blíže pravdě, abych se více dozvěděl o českých krutostech na Němcích. Tu dobu jsem právě tady, v těchto místech jako kluk prožíval.
Myslím si, že jsem dneska plnohodnotný svědek a jenom tak na něco nenaletím.
Jsem již pamětníkem.
Absolvoval jsem v posledních měsících bezpočet vzrušených debat, které ostouzejí nejenom jméno Ludvíka Svobody, ale i mne jako autora, který mu věnuje své řádky.
Snažím se jejich stvořitele spíše pochopit, než odsuzovat.
Z kritiků převažují většinou „zasvěcení“, ještě včera měli na svých čelech vypálenou pěticípou hvězdu a poučovali nás všechny, jak se máme chovat a jednotně myslet. Dneska ve svém tažení opět radikálně pokračují; hluboce nedbám nejrůznějších výtek o nějakém opožděném, zastydlém antikomunismu. Byl v nich od samého počátku a na rozdíl od minulosti na něm dneska docela dobře vydělávají a jsou především „in“…
Na závěr si nemohu odpustit jednu poznámku, poněkud osobní, ale myslím, že nakonec docela obecnou. Váže se k mé nynější práci o Ludvíku Svobodovi. Kritici mi vmetli do tváře, že si tento zločinec nezaslouží žádné pozornosti, od nikoho. Ani ode mne!
Ohradil jsem se v daném případě svou životní zkušeností, že stejný osud, jaký postihl armádního generála Ludvíka Svobodu, postihl v době nacistické okupace i mé nejbližší, ocitli se zhruba jako Svobodovi vrstevníci ve spárech německých vyvrhelů. Hned 15. března 1939 nebo krátce po něm.
Díky Rudé armádě a konečně i díky vojákům 1. československého sboru v SSSR se někteří dočkali, dožili svobody. Byli vězněni, týráni, mučeni za to, že byli komunisty. Nebyli to Židé, a přesto jich hodně prožilo holocaust.
Ve zralém věku jsem se ke svému překvapení dozvěděl neočekávaný, ale krutý verdikt od vysokoškolsky vzdělaných lidí: Němci udělali velkou chybu, měli všechny komunisty, tedy rozuměl jsem i mé blízké, vyvraždit, a nebylo by dneska bolševika.
Poklesl jsem v kolenou, je vymalováno, čemu se ještě vzpouzet?
Ještě mi zbývají síly, abych nepoklesl, abych se vzepřel lžím a klamům, kterými denně a hodinu za hodinou přemalovávají i v mé vlasti zlí ubožáci naše dějiny.
Za podobně smýšlející jednotlivce se hluboce stydím a je mi za ně hanba.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |