»Čas vidí vše.«
Sofokles
Kde je ten vojenský lékař, který mně kdysi věnoval tubičku s tabletkami LSD? Stačila jedna a byl jsem ztracen v temnotě a kýmsi někam nesen, jako kdybych byl ponořen v síťové houpačce. Tušil jsem, že jsem někde v neznámém, neurčitém, měkkém, uzavřeném prostoru. A v bezčasí, plném nedefinovatelných šumů a pazvuků. Jakési pravidelné tlumivé údery budily zvědavost, strach i uspokojení. Tabletka LSD odvinula cívku mého života do prenatálního stavu.
Návraty! Jejich úžasy, nezapomenutí, jak se vše prožité vrací, vlastně se jen skrylo v hlubině nenávratna… To již nebylo pozvání LSD, ale repetice živé, autentické vzpomínky.
Šel jsem za spolužákem z první obecné, Ervínem Kleinem, do užhorodské elektrárny. Otevřela mně jeho matka a řekla, abych počkal, že on někam šel. Seděl jsem na staré kuchyňské židli, a čekal, rádio hrálo čardáš. Ervínova maminka, boubelatá maďarská židovka se skryla za dveřmi skříně. Cosi tam šustilo a jak jsem zvedl hlavu, uviděl jsem ji v zrcadle za tím skříňovým paravánem. Svlékala se, převlékala. Strnul jsem - náhle byla zcela nahá. Poprvé jsem viděl živou nahou ženu s černým chmýřím v podpaží a v mezinoží a s dvěma houpavými koulemi nad břichem. Když pak pochopila můj vyděšený pohled, pohladila mne baculatými prsty po kadeřavých vlasech a téměř prosebně se šeptem omluvila: »Promiň – a zapomeň na to.« Byla již v modré sukni a bílé halence, ale já ji stále ještě viděl v tom blyštivém zrcadle, jako jakési podivné, neznámé, nahé zvíře. A to neobvyklé a předčasné poznání čehosi tajemného v podobě ženy šlo pak se mnou již po celý život. Z Podkarpatské Rusi do Čech nás vyhnal rok 1938 a nevím, co se stalo s Ervínem a jeho matkou…
Ale… Když jsem se jednou večer díval z okna na Prahu hluboko pode mnou a tušil tam cosi tajemného ve vzdáleném zvonění tramvají a hukotu vlaků a nikdo nepřišel, nezaklepal, nevešel, jen chlad vál podzimem a z rádia zazněl čardáš – najednou se objevila ta otevřená skříň a v zrcadle, jen v imaginárním zrcadle byl matný, zastřený odraz obrazu té nahé ženy. A přepadla mne jakási nedefinovatelná hrůza - kde je ta tajemná židovka a její černovlasý Ervín? Byla přece potom válka, hrozná válka, která přinesla úděsné jméno – Osvětim.
Od té doby pohltil čas celá desetiletí. A přece - co vše se vrací v návratech vzpomínek, co evokují fotografie, ta podivná tableta LSD. Prenatální i celoživotní dojmy. Často jsem chodíval po světě s bíle zafačovanýma rukama, které jsem si pořezal a stále si je zraňoval o velikost i malost doby, v níž žiji…
S jednou Vlastou, doktorkou filozofie, jsem po mnoho let sedával v malém karlínském bistru. Pološero, víno, malá lžička cinkla občas o šálek stydnoucí kávy, doutnající cigarety a – výměna názorů. Něco jako dvojzpověď, bilance prožitého, verbální exhibicionismy bez hlubší citové vazby. A věty, kořeněné velmi často hlasitými výrazy nejhlubší vulgarity. Jednou k nám dokonce přistoupil vedoucí té špeluňky a přetiše nás napomenul: »Zklidněte se a tlumte i ty výrazy!« Nebylo mu to nic platné. Tu Vlastu jsem nikdy neviděl nahou. A přesto se přede mnou obnažovala verbálně zcela bezostyšně. Rejstřík jejích vulgarit byl neuvěřitelně rozsáhlý. A mně bylo náhle dobře, že jsem se s ní mohl stejně drsně bavit. Jeden můj známý, jihočeský publicista Josef, mně kdysi, když byl zasažen řadou těžkých životních ran, řekl: »Vulgarita zoceluje.« Také ta Vlasta, žijící neustále v nějakých stresech a pracovních i osobních konfliktech, hledala zřejmě v silných slovech nejen úlevu, osvobození, ale i vnitřní posilu. Je to pravá příčina toho, proč ta vzdělaná vysokoškolačka hovořila, ba dokonce křičívala jazykem dlaždičů? Člověk je cynický i něžný, něžný i cynický zároveň, jsou to jen dvě strany téže mince.
Na co na vše musím myslit v těchto návratech, kde jsem chtěl psát o tolika velikých událostech, které lemovaly cestu mého života. A najednou jsem ustrnul v zajetí marginálií. Anebo to nejsou žádné marginálie? I malá vzpomínka se může proměnit v něco nezanedbatelného. Vlak lidských návratů projíždí tratěmi, plnými zdánlivých nicotností. Proč vzpomínat jen na veliká a honosná nádraží, když jsou malé stanice v polích, na nečitelných, bezvýznamných místech? Není prostý tlukot srdce, kterému naslouchá embryo a první pohled na nahou ženu víc nežli nejkošatější poznatky života, lidí, krajin? Jaké nepatrné maličkosti prosvětlují náš podivný svět? Najdeme ztracenou minulost v ozvěně přítomnosti? Prvotní úžas, něha i pokušení, cynismus. Čas, překračující paměť, to vše odměřuje stejně spravedlivě. Návraty do hluboké noci plné tmy i světla, světla i tmy a překvapivého, hlasitého ticha…
Sic et simpliciter.
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |