Básnická tvorba Stéphana Mallarméa (1842-1898) provokuje k četným interpretacím a převodům do jiného jazyka než jazyka originálu. Do češtiny jej překládali (či „přebásňovali“) např. Karel Čapek, František Hrubín, Emanuel z Lešehradu, Vítězslav Nezval, Jiří Pechar, Jiří Pelán nebo Jan M. Tomeš, abych jmenoval alespoň některé, ať již překládali sporadicky, a třeba jen jednu báseň, jako Karel Čapek, nebo systematicky. Vždy jde o tvůrčí počin par excellence, protože předpokládá jedině možné, a to mnohovýznamový text (s několika vchody a zámky) otevřít ne jedním, ale hned několika klíči, a tak zprostředkovat co nejvíc z bohatství textu básně – toho zjevného, i toho ztajeného. Okolo jednoho tématu krouží další a další: jednou zvýznamňovány a do popředí se deroucí, podruhé uplývající už už do bezvýznamnosti, což společně s dojmem hermetické uzavřenosti, zašifrovanosti Mallarméovy básně (četné inverze, zámlky a oddalování syntagmatických dvojic jsou jedním z projevů této tendence) způsobuje, že umělecká transpozice do češtiny je úkol v podstatě nadlidský a v úplnosti pochopitelně nerealizovatelný - pokud překlad to, na co rezignuje, rouhačsky nenahradí (či „nevykompenzuje“) něčím novým, pochopitelně mallarméovským…
Nejen pro obdivovatele Mallarméovy poezie, básnické moderny a tzv. prokletých básníků bude jistě přínosem, ne-li objevem, kniha, kterou pro pražské nakladatelství Nibiru editorsky připravil Vladimír Janovic. Jsou v ní publikovány, některé knižně poprvé, pozoruhodné překlady, resp. přebásnění, z dílny Oty Nechutové. Jak čteme v Ediční poznámce, „Ota Nechutová během let 1956–1968 přetlumočila s mimořádnou věrností a jazykovou invencí celé autorovo lyrické dílo“, přičemž poprvé byla pětice jejích překladů publikována časopisecky v roce 1965 v revue Plamen, některé další pak ve výboru Souhlas noci v roce 1977 (bohužel v okleštěné podobě); „dvousvazkové rozšířené vydání“ Souhlasu noci pak vyšlo v BB/art roku 2002. Výbor z lyriky nazvaný mallarméovsky VE VĚŠTNÉ BĚLI (Nibiru, Praha 2010. Předmluva, doprovodné texty a ediční poznámka V. Janovic, doslov Jana Nechutová, 1000 výtisků!) obsahuje jedenatřicet básní, včetně šesti „z oněch čtrnácti editorem vyřazených básní“ v sedmdesátých letech. Knihu doprovází rovněž jedenatřicet celostránkových reprodukcí děl impresionistů, Mallarméových současníků (ilustrace Edgar Degas, Albert Dubois-Pillet, Henri Fantin-Latour, Édouard Manet, Claude Monet, Odilon Redon, Auguste Renoir, Alfred Sisley, Félix Vallotton, James Abbott McNeill Whistler). Doprovodné texty V. Janovice mají hodnotu esejistické studie a mohly by být vydány i samostatně. Velmi cenné jsou i editorem vybrané a komponované postřehy Mallarméových současníků, kritiků, znalců, překladatelů a ctitelů, kterými je kniha rovněž doprovázena jako slovesnými ilustracemi svého druhu.
Mallarméovy lyrické verše jsou programově impresionistické a symbolické, sugerují křehkými slovesnými prostředky řetězce dojmů, resp.navozují mnohostranné emotivní i intelektuální efekty, někdy tíživé, jindy osvobodivé, tu svazující, jindy osvobozující, dílem snové a dílem skutečné, vždy spíše geniálně cizelované než spontánní. Čtenáři cestu ke skutečnosti jakkoli verifikovatelné (i té vnětextové, smyslu krystalizujícího v konfrontaci s aktivitou čtenáře) neusnadňují. Snad jako by se Mallarmé obával, že by to znamenalo jejich banalizaci, zanesení „zvyků kuchyňských“ do poezie. A tomu podřídil i výběr lexika. Jak píše V. Janovic, „dospěl k takové syntaktické struktuře, která vyvolává iluzi nepřetržitého, nekadencovaného hudebního plynutí s těžko postřehnutelnými motivickými přechody“ (s. 70).
Ota Nechutová se prostředky rodného jazyka, obeznámena navíc dobře s poezií Březinovou, Hlaváčkovou i Sovovou, Karáskovou ad., snažila zprostředkovat vedle vícevýznamového bohatství francouzského originálu i jeho fonetickou hodnotu, což je mimořádně důležité. Např. Mallarméův verš Quand du stérile hiver a resplendi l’ennui“ ze sonetu o labuti překládá O. Nechutová jako „než trýzně jalové zimy tu rozkvetly“ (z-z-z/y-y-y/tr-l-rk-l), zatímco F. Hrubín slovy „když nudou zaskví se neplodné zimní dny“. Kde je Hrubín lexikálně „modernější“, ale vokaličtější (í-e-e-e-i-í-y), tam je Nechutová sice lexikálně „konzervativnější“, ale – orchestrálnější, snad můžeme říci i múzičtější. Ještě výrazněji je to patrné na překladu eklogy Faunova odpoledne. Kde překládá Jiří Pelán „V té ryšavé hodině, kdy vše hoří, / hlouček se rozprchl, vše strnulo jak dřív / před tím, kdo přespříliš byl zásnub žádostiv: / k prvotní vroucnosti má duše znovu vzlétla, / i stojím samoten v proudech dávného světla, / lilie! jeden z vás pro svoji bláhovost“, tam čteme vpravdě muzikální instrumentaci O. Nechutové: „Nehnutě žár divé chvíle čiší, / že neotiskne stop lsti, jíž se ztratila / se snubním chórem ta, pro niž jsem ladil la. / Tu vyburcuji se vroucností sálavou, / sám, vzpřímen odvěkou světelnou záplavou, / tak bezelstný, lilie! v tom roven vám všem.“ Étos a zvláště zpěvnost, daná tendencí k vnitřnímu rýmu, jak ji nalézáme v překladu O. Nechutové, jsou evidentní. Francouzština je jistě zpěvnější, resp. „hudebnější“ než čeština svoji vokalickou náplní, české konsonantní skupiny typu „strč prst skrz krk“ ji děsí, ale téměř rozmarné „ila-la-i-la-á-la-á-la“, rýmy vtělené do verše, ukazují na možnosti písňové, nehledě na diftongy „ou“ (ve 4. a 5. verši dohromady pětkrát) svědčí o překladatelčině záměru; ovšem naopak francouzštině cizí konsonantické skupiny tsk-stp-lst-ztr (v druhém verši) sugerují spíše než zpěvnost až nepříjemnou syčivost, tíhu, ustrnutí, samozřejmě v souvislosti s významem slov otisk, stopa, ztráta…
Zdaleka však nejde jen o hudební stránku verše, kterou Mallarmé tolik obdivoval a kterou na něm obdivovali druzí, zvláště C. Debussy, a kterou milují snad všichni, kdo mají rádi dobrou poezii, neomezenou na pouhý doslovný nebo jednosměrně přenesený význam slov a slovních spojení. Erbovními znaky, vlastně emblémy povýšenými na mnohoznačný metaforický symbol, jsou tu bílá barva a motiv labutě. Jde o leitmotivy, vlastně více než leitmotivy jeho modelovacího synestetického úsilí, dovedeného až na samotnou hranici sdělnosti, úsilí, v němž, baudelairovsky řečeno, tóny, barvy, vůně, ale i prožitky dalších dvou smyslů odpovídají si… Ne nadarmo je výbor nazván Ve věštné běli, podle verše „prs, v kterém koluje ve věštné běli žena“ (Věnování básně, s. 60). Bílá asociuje čistotu, svit, průsvitnost, pěnu, led, mléko, tajemství světic, krásu pokožky, vzácný drahokam, i dekadentní anémii, i oslepující záři, prázdnotu - cosi jako nedořečenost i nutnou podmínku vzniku textu (písmena básně vnímáme na jejím pozadí); ačkoli nalezneme v Mallarméově lyrice četné barvy jiné, bílá jim vévodí. Asociuje nejen vizuální, ale i hudební a jiné efekty v jakémsi synestetickém, více smyslů oslovujícím kontinuu, trvání proudu básně i po jejím dočtení. A labuť? Ztělesňuje to vše, čím je bílá vzácná a ještě vzácnější, tedy také tragiku „bílé agonie“, jak ji čteme ve slavném sonetu o labuti sevřené a umrzající v ledu, v bílé trýznivé hmotě, která jí ubírá dechu, hlasu, možnosti letu. Smrt je tu téměř estetizována, ale jinak než v Baudelairově Zdechlině – je žalobně tichou cestou k nebytí, znehybňováním něčeho, co toužilo vzlétnout.
Recenzovaný výbor z Mallarméovy lyriky, jenž se v lednu tohoto roku dokonce stal Knihou týdne, je dalším příspěvkem v bohaté překladatelské tradici, a to jistě velmi cenným. Nemohu však posoudit, zda přináší verše „v patrně dodnes nejlepším překladu Oty Nechutové“, jak čteme v nakladatelské anotaci, pokud by to znamenalo, že tyto a právě tyto překlady jsou nejlepší ze všech mallarméovských. Vždyť za zdařilá, třebas jinak, lze pokládat i přetlumočení V. Nezvala, F. Hrubína a dalších. Každý překlad/přebásnění lze pokládat za jistou aktualizaci originálu, za vlastní přístup k němu. Každý překladatelský vhled do tkaniva básně odhalí něco, co ostatním zůstalo skryté, nebo prostě bylo pokládáno za nedůležité.
Třeba srovnání básně Mořský vánek v přetlumočení O. Nechutové, V. Nezvala a J. Pelána by to mohlo naznačit: ocitujme si několik překladatelských konkretizací, interpretací a „přebásnění“ Mallarméova Mořského vánku, vlastně jen prvních tří veršů, a to V. Nezvala („Tělo je smutné, žel, a já jsem dočtl knihy. / Ach, utéci, utéci a vzdát se lidské tíhy, / tam mezi pěnami a nebem pluje pták!“), J. Pelána („Tělo je smutné, žel! a já čet všechny knihy. / Pryč! prchnout do dáli, kde krouží pták, prost tíhy, / nad pěnou neznámou, pod bledou oblohou!“), a konečně O. Nechutové („Tělo je smutné, žel! a já čet všecky knížky. / Pryč! Utéct, utéct! Vím, jsou ptáci vášni výšky / nad pěnou neznámých podnebí propadlí!“). První překlad mj. zaujme situovaností metafory „pluje pták“, v druhém vplétání elegického „ou“ do tkáně textu, a ve třetím, vedle nepřeslechnutelného ohlasu hlaváčkovsko-březinovského (na samotách propadlých…) syntagma „vášni výšky“. Étos konkretizace O. Nechutové, v něčem antikizující a slovesnou dikcí ovlivněný soumračnou atmosférou fin de siecle, vydechuje „symbolistně-dekadentní vůni dávno zaniklého salonu“ (s. 116), abych se vyjádřil slovy editorovými. Chutná dejme tomu jako archivní víno, a je třeba se k němu postupně a potichounku vracet. Jako k celé Mallarméově poezii, připomínající mnohostěn, každou čtenářskou aktualizací měnící počet hran a oblin.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |