Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin
Zamyslíme-li se nad tématem naší konference, napadají mne z možného nekonečného množství otázek dvě, které chápu jako východiska dalších možných úvah. Ten první okruh se týká vlastní podstaty historie, druhý pak, a to především v této společnosti, bych chtěla zaměřit na spletitý vztah historie a umění.
Tedy k prvnímu okruhu otázek:
Chtěla bych s jistou nadsázkou polemizovat s názvem naší konference. Měli bychom si snad především uvědomit, že za pravdu a lži v našich dějinách ta chudera historie vlastně ani nemůže. To, jak chápeme dějiny, jak řadíme určité události, jak vidíme jejich souvislosti, co si z tohoto poznání odnášíme, tedy tu vlastní historii vytváří historiografie, nauka o historii, psaná konkrétními lidmi, v lepším případě „vyučenými“ v daném oboru, v daném řemesle, v horším případě nadšenými, či jen diletanty.
Bohužel či bohudík je historie přímo závislá na interpretaci, výkladu jedince, individua, stejně tak jako je závislá na společenském klimatu.
Kdysi mi jeden moudrý historik řekl: „Když otevřeš historickou knížku, studii, musíš se pokusit nejen odhalit autora, jeho osobnost v širších společensko-politických souvislostech, ale především se podívej na data vydání. Všechny ty „okolní“ informace ti řeknou, proč a jak bylo téma zpracované.“
Tedy ten, kdo chce opravdu pochopit podstatu historické práce, si vlastně již a priori vytváří obraz autorových možností, popřípadě cíl, ke kterému chce dojít, a to prostřednictvím daného tématu. Chtěla bych upozornit, že se to netýká jen autoritativních dob, jen vypjatých etap společenského vývoje.
Historie, byť se zabývá ději i velmi časově vzdálenými, řeší v podstatě problémy současné. Toto konstatování nic nemění na tom, že řada studií, troufám si tvrdit, že většina, je psána s největším vědomím a svědomím tzv. objektivnosti, s plnou snahou pochopit všechny ty děje minulé.
Přemýšlivý autor, samozřejmě i přemýšlivý čtenář, si je vědom tohoto zadání.
Jak ven z této danosti, a má to vůbec smysl z ní vyskakovat?
Tady se nám naskýtá možné východisko. Na první pohled se zdá, že historik se může držet jen jakýchsi objektivních fakt, no dobře, ale jakých fakt, vždyť již on sám je musí vybírat.
V našich dějinách historiografie se mnohokrát objevovaly koncepty propagující historii jako soubor fakt, záměrně oproštěných od individuální interpretace. V podstatě se vždy ukázalo, že to není možné, a ti, kdo se snažili o tento ultrapozitivistický přístup, vlastně ve své podstatě historici vůbec nebyli, byli to učení sběratelé.
O to více se „záslužnost“ této činnosti jeví v naší současnosti jako nepodstatná; v době, která nám umožňuje soustřeďovat nekonečné množství fakt toho nejrůznějšího charakteru. Zde je jednoznačně podstatná a určující jejich selekce a záměrně volená kritéria jejich výběru.
V různých vlnách si historie, lépe řečeno historiografie, zase naopak uvědomovala, že je velmi živou vědou zabývající se sice minulostí, ale její hlavní cíl je odpovědět na současné problémy, na současné otázky.
Ne nadarmo byla historie v antice považována za umění, patřila tedy do rezortu boha Apollóna jako múza Kleio. Tedy naši kulturní předci si jasně uvědomovali míru možného subjektivního výkladu historických událostí, stejně tak jako múzy, mající ve svém rezortu různé druhy umění. Jako například Thálie patronka komedie a pastorální poezie, nebo múza Euterpé, která měla v rezortu hudbu a lyrickou poezii, či Terpsichoré, která se pak věnovala tanci a zpěvu.
Tato múzická tradice historie byla ve své době opodstatněná a také tak akceptovaná. Pak samozřejmě nehrají žádnou úlohu nějaké úvahy o pravdivosti a opodstatněnosti historických fakt.
Bohužel však, když se historie chápe jako exaktní věda, tedy se všemi svými důsledky bývá velmi často doslova zneužívána. A tak mnozí ti, co s historií manipulují, mám tím na mysli různé pseudoodborníky prezentující se především v mediální sféře, ji na jedné straně považují za určitou neměnnou danost, kterou si však sami ohýbají podle daného politického zadání.
Druhý okruh otázek, na který bych chtěla zaměřit pozornost, se týká vztahu historie a umění. Dovolím si je uvést slovy významného filozofa Ernsta Cassirera: „Umění a historie představují nejmocnější nástroje našeho zkoumání lidské podstaty.“ A dále se ptá: „Co bychom věděli o člověku bez těchto dvou zdrojů…“
Pochopit, respektovat tento vztah předpokládá zamyslet se nad samými základními kameny historie a umění. Za tyto základní kameny můžeme považovat historický fakt a artefakt - umělecké dílo.
V předcházejícím textu jsme poukazovali na relativnost historického faktu, na velkou míru jeho interpretace. Když se však v těchto souvislostech zamyslíme nad interpretací, výkladem uměleckého faktu, uměleckého díla, je míra jeho vnímání, chápání, porozumění téměř bezbřehá.
Zatímco „vyučený“ historik je poučen o tom, že výklad historického faktu, historické události musí být konfrontován s dobou jeho vzniku, umělecký historik již chápe umělecké dílo ve vztahu k dobové podmíněnosti mnohem volněji; estetik si vlastně tuto otázku ani neklade.
Naprosto jiné je fungování historie a umění obecně, ve společenských souvislostech, v atmosféře každé jednotlivé doby. A tady se nám jasně objeví ten podstatný rozdíl mezi historií a uměním. Zatímco účelovou interpretaci historické skutečnosti bychom měli odsuzovat, pranýřovat, odhalovat, volná interpretace uměleckého díla svědčí o kreativitě, poukazuje na vlastní smysl umění, jeho schopnost mluvit stále jinak.
V těchto souvislostech však před námi stojí další problém, a sice umělecké ztvárnění historických fakt, historických událostí, osobností.
Právě v našich dějinách je tato vzájemná návaznost velmi silná. Uvědomme si jen uměleckou tvorbu 19. století. Zde nám vyvstává další problém. A to je: umělecké ztvárnění očividně nepravdivých historických fakt, historických událostí, vědomých či nevědomých falz.
Právě zde se nám nejlépe ozřejmí pravá podstata jedinečnosti, rozdílnosti smyslu historie a smyslu a poslání umění v jejich nejrůznějších podobách.
A tak se naivně ptám: Budeme zavrhovat Smetanovu Libuši, která evidentně vznikla na základě historického falza?
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |