Iluze „Nejsme jako oni“ je už dávno profláknutou frází. Skoro všichni sami na sobě jsme se již mnohokrát přesvědčili o zlodějnách, byť mnohdy jenom o kapesních. Kde je kudla zakopaná, o tom si již štěbetají vrabci na střechách. Dlouho jsem nepochopil, proč i noví papaláši zase sedí za volanty, nebo si nechají své zadky jinými vozit. Jedině to je zatím staví mimo nenávist rozčilených a negativně nabitých kolemjdoucích. Oproti minulosti jsou však ostny doby špičatější než včera.
Dva příklady za všechny, kdy jsem v poslední době málem přišel o existenci. Na refýži si mne prohlíží statný a svalnatý muž, blíží se do blízkosti mého čela a pak mne do něj svým vlastním čelem prudce uhodí; upadl jsem, muž zmizel, policejní automobil objížděl křižovatku pražského smíchovského Anděla. Konečně jsem ale zvěděl, co je to bojové umění: úder čela do jiného čela v nestřeženém okamžiku způsobuje smrt.
V jedoucím vagonu pražského metra mne ani ve snu nenapadá, že můj život má na kahánku; na hlavě mám růžovou letní plátěnou kšiltovku Hollandia, čtu denní tisk, nade mnou stojí statný svalovec. Dveře se ve stanici I. P. Pavlova otvírají, silný muž mne z vršku svého postoje uhodí předloktím silnou ránou do hlavy. Jakou dokáže půlit cihly. Zcepeněl jsem a ještě stačím vyběhnout na peron, Goliáš prchá po eskalátoru nahoru. Stačila jeho rána o kousek dál, na temeno hlavy a nebylo by mně. O chvíli později sedím s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným v jeho studiu a vyprávím, jak jsem se právě znovu narodil! Kde to ale žijeme? Kdo za to ale za všechno může? Snad ne totalita? Snad ne zločiny komunismu?
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |