Sešli se panové Roubíček a Kohn na gáblík v Louvru na Národní a vůbec ne náhodou měli oba s sebou Literárky, kde liberální pan Roman Joch poučil básníka Michala Černíka i jeho oponenta, jak tomu u nás je vůbec a zejména s literaturou. Neb ani jeden ani druhý tomu nerozumí.
- Ještěže nás ten pan Joch neslyšel, jak jsme si tudle povídali, že a jak by se měly obnovit šlechtické tituly a přidal další.
- To by mu možná taky hnulo s jeho liberální žlučí a vysvětlil by nám, že nic nechápem. Že naše uhlohrabata, skvělá liberální náhrada za už nemožné uhlobarony, vedena svým vytříbeným vkusem vůbec nezavadí o nějaké kýčovité muzikály, ale přivinou na svou hruď básnířky a taky sem tam básníka, prostě podle své případné čtyřprocentní orientace. A udělají pro své miláčky mnohem víc, než by mohl udělat ten nejbohatší stát, natož ten chudák náš. Uhlohrabě přece nehrabe pro sebe, ale ctí nejvyšší hodnoty a svá konta si neveme sebou do hrobečku, totiž do rodinné soukromé krypty. To by nám vysvětlil Pan Joch.
- Jako to teď v Literárkách vytmavil panu Černíkovi a ach ach podotkl, že i ten jinak sympatický konzervativec pan Mach nic nechápe. Všimli si, jak moudrý pan Joch přímo miluje sloveso nechápe?
– Právě. Sám nechápe, že si uhlohrabata sic nepřevedou miliardy na onen svět, ale že takový starý uhlo- nebo archihrabě má mladou vdovu, která stihla mu povít výhodně jediného následníka, takže na oltář umění a poézije nezbude po novohraběti zas nakonec nic. Vědí, co takový následovník stojí?
– Tomu panu Jochovi, prominou, tomu to stejně myslí. Tak třeba panu Černíkovi vytýká, že lamentuje a nenašel na dnešní době vůbec nic dobrého. Tím prý přestřelil.
– Taky čekali, pane Kohn, že pan Joch ukázkově hned předvede, jak pravý liberál naopak nepřestřeluje? Že na důkaz toho vysype z rukávu přímo několik předností té minulosti, kterou velice nemá rád, ale které se nedá upřít...?
- Ale, ale, pane Roubíček, spadli z višně? Copak se takového nerozumu mohl dopustit? Kam by došel? Ale stejně mu to myslí!
- To vědí, že myslí. Dokonce vymyslel, jak z toho srabu, na který si na rozdíl od pana Černíka nestěžuje, neb prostě člověk je přirozeně nedokonalý a naše společnost tím pádem též. Pan Joch si nenaříká, a přece vymyslel řešení. A to řešení geniální. Postačí „uvědomění“, že člověk „je hodnotou samou o sobě, a tudíž i dítě je hodnotou“, a člověk svobodně „bude chtít víc dětí...“
– a to bude chtít ten „nedokonalý člověk“, což je „lidská přirozenost“? Dejme tomu. Dejme tomu, že těch dětí bude tolik, že se obnoví povedený růst růstu, stát děsně zbohatne a bude zas moct plýtvat, marnotratně „utrácet“ na umění, a nespokojení básníci dají pokoj.
- Akorát to potrvá bratru přinejmenším pár desítiletí. Co zatím?
- No, mezitím literatura a umění, to je právě to, co po celé dějiny udržovalo povědomí o lidských hodnotách, potichu zmizí. Protože „nedokonalý člověk“ bez příslušného „uvědomění“ bude „dobrovolně podporovat či kupovat“, co se mu zachce, ausgerechnet přece to, co se podbízí jeho nedokonalosti. Bude se krmit Blesky a Rytmy paživota, bude se obšťastňovat kýčem, který k žádnému „uvědomování“ nepovede. A bude věřit reklamě.
- Reklamě na nesnadno prodejné zboží i na snadno prodejné politiky.
– Naštěstí tu bude příslušné „uvědomění“ hlásat a příkladné „skutky šlechetnosti“ bude páchat pan Joch a jeho liberální kamarádi.
Pánové dojedli svačinku, mírně ji spláchli a posmutněle odkráčeli do liberální budoucnosti užuž kynoucí, řkouce: och, och, och, ten pan Joch. Co bychom si počali, kdybychom ho neměli? Co by si v tomhle nečase počal bez takového moudrého poradce pan premiér Nečas?
Autor: JAKUB STEIN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |