Nedávno jsem dostal dotaz, co vedlo komunisty k tomu, aby vyměnili srp a kladivo za třešně. Srp s kladivem používala KSČ, která vznikla 14. května 1921, tedy přesně před 90 lety. A od tohoto symbolu k dnešním politickým třešním vedla klikatá a rozhodně ne černobílá pouť.
Dnes někdy démonizovaná kladiva a srpy se po I. světové válce běžně používaly jako symboly dělníků a rolníků. Do své symboliky je v typicky překřížené podobě převzaly vznikající komunistické strany a také tehdejší SSSR. Snahy vymýtit tuto historickou symboliku činí poněkud absurdní, že byla použita i pro jiné účely.
Nejznámějším příkladem je oficiální státní znak rakouské republiky. Podle rakouské ústavy zdobilo kladivo a srp jejich orla od roku 1919 až dodnes (s přestávkou let 1934-1945). Ústavní symbolika „der Wappenadler mit die Stadtmauerkrone auf seinen Haupt und mit goldene Sichel und Hammer in seinen Fangen“ má pochopitelně svůj výklad. Koruna z městské zdi na hlavě orla znamená měšťanstvo, zlatý srp v pravém pařátu rolníky a zlaté kladivo v levém zase dělníky.
KSČ se po takřka 70 letech transformovala v dnešní KSČM, která v roce 1990 přijala za svůj symbol třešní. V tomto symbolu je obsažen jak rozdíl oproti historické KSČ, hlásící se např. ještě k diktatuře proletariátu, tak současně i souvislost s dějinami sociálních zápasů za spravedlivější společnost. Tvůrcům nového symbolu se stal inspirací příběh 72 dní pařížské komuny z jara 1871, který si letos poměrně nenápadně připomněl již 140. výročí.
Tehdy se proslavila poéma francouzského šansoniéra Jean Baptiste Clémenta (1836-1903) Čas třešní (Le Temps des Cerises), kterou v čase komuny věnoval své lásce Luise, ošetřovatelce raněných komunardů na barikádě v ulici Fontaine-Au-Roi. Clément tu ale nepíše o zaťatých pěstech revolucionářů, spíše o bouřlivé touze svého srdce jít alejí krvavě rudých „cerises d'amour“, zrajících v čase vonícím jarem. A komunard Clément vnímal čas třešní skrze Luisinu oběť o to bolestněji.
Kdo chce hodnotit celých těch 90 let historie českých a moravských komunistů, nemůže nevidět, že nejde o monolit. Střídaly se různé etapy – např. boj s fašistickou totalitou či boření sociálních přehrad, ale také období nedemokratických perzekucí či zmrtvující normalizace. Období vzestupu přirozené autority, ale také období proher a ztráty sociální energie. A také období pokusů o obrodu zdogmatizovaného hnutí. Rozhodující je, na které stránky tohoto hnutí dnešní politické třešně navazují a které vnímají kriticky, z kterých chyb se poučily.
Vzniku strany srpů a kladiv předcházela složitá historie sociální demokracie na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se vedly ostré debaty jak uchopit dědictví zakladatelů socialistického hnutí. Zda k cíli jít postupnými kroky v mezích daných pravidel či organizovat razantnější cestu politické revoluce. Výsledek i u nás ovlivnila ruská revoluce v roce 1917 a také návrat našich vojáků z ruského zajetí s konkrétní zkušeností s leninským bolševismem.
Tehdy evolucionisty a revolucionáře rozdělil příkop. Nebyl ale nikdy absolutní – oba přístupy jsou totiž vlastně vzájemně podmíněné. A bylo to znát i na prahu dějin KSČ. Klíčovou osobností, která tzv. marxistickou levici odvedla v roce 1921 ze sociální demokracie do nové strany, byl Bohumír Šmeral. Byl to ale také člověk, který výrazně vnímal kontinuitu demokratických tradic dělnického hnutí a který byl i poměrně vlažný k tuhému centralismu moskevské Kominterny. Později byl za své postoje odsunut na vedlejší kolej, ale radikální levici i KSČ již zůstal věrný.
Jiným zvláštním případem byl osud prvního předsedy KSČ. Na historickém ustavujícím sjezdu v květnu 1921 v Národním domě v pražském Karlíně byl předsedou zvolen Václav Šturc. Později se stal senátorem a kandidoval za KSČ na prezidenta čs. republiky proti T. G. Masarykovi. Jeho osud byl ale odlišný od B. Šmerala – po bolševizačním sjezdu v roce 1929 byl z KSČ vyloučen a nakonec tento první předseda KSČ vstoupil v roce 1932 zpátky do sociální demokracie. I jeho příběh patří k historii uplynulých 90 let.
Tuto mnohaletou pouť prostě nelze hodnotit nějakými černobílými schématy a snažit se ji uzavřít nějakou tlustou čárou. Když někdejší mocenský monopol KSČ vyvrcholil znechucením obyvatelstva, ztrátou důvěry a politickou prohrou tehdejšího režimu, ukázalo se, že myšlenka na sociálně spravedlivější společnost bude i přesto nadále silná. A komunisté tehdy dokázali to nejdůležitější – změnit a očistit svoji zkostnatělou stranu a přitom nerezignovat na zcela legitimní myšlenku systémové alternativy.
Prostor tomu otevřel přelomový mimořádný sjezd KSČ z prosince 1989. Dokázal se nejen omluvit občanům za mocenské deformace, ale současně vyzvat k opětnému posouzení myšlenkového dědictví hnutí. KSČM se pak programově distancovala od tzv. stalinismu a současně se orientovala na pluralitní a demokratické prosazování socialistické orientace v podmínkách 21. století. Možná v něčem blízké tomu, o čem snili s láskou před 140 lety pařížští komunardé jako byl Jean Baptiste Clément.
Jen ten opěvovaný čas třešní dnes už nemusí mít podobu bolestného romantického šansonu z 19. století, ale třeba moderního dynamického rocku. Jako třeba v alternativním pojetí skladby Le Temps des Cerises, kterou jen před pár lety natočila francouzská skupina Noir Désire (tj. Černá touha). A možná i bez toho pochodového rytmu to jde ještě veseleji. Ostatně, prý i Japonci vědí, že kolik třešní, tolik višní…
Autor: JIŘÍ DOLEJŠ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)