Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin
Se zájmem sleduji v Právu sérii filozofických statí profesora Václava Bělohradského. Vesměs obsahují i fundovanou kritiku nynějších poměrů v ČR. Jednu z nich jsem již několikrát citoval. Svou originalitou, kultivovaností a především poznávací hodnotou řádově převyšuji vše, co až dosud v této sféře předvedla duchovně vyprahlá česká pravice.
Ostatně nic srovnatelného ani předvést nemohla, i kdyby na to intelektuálně měla. Musela by totiž obhajovat neudržitelné poměry v českém neoliberálně-mafiánském skanzenu, jemuž z posledních sil vládne. Vysoký stupeň pokročilosti rozkladu této evropské anomálie ukázala již brilantní analýza zmíněného autora Pět poučení z květnových voleb (Právo 3. 6. 2010). Je značně hlubší než pragmaticko-politické analýzy různých politických stran.
Z toho však neplyne, že jsem s profesorem Bělohradským zajedno. Asi bych ho tím jako rozeného vyznavače diskurzu příliš nepotěšil. Coby filozof-amatér si dovoluji upozornit na některé metodologické i další problémy v jeho stati Vzít reformismus vážně (Právo 5. 3. 2011), určené delegátům sjezdu ČSSD. I když si pana profesora opravdu vážím a je mi svými levicovými postoji velice sympatický, nebudu ho nijak šetřit a pokusím se jít ještě o kousek dál.
Autor začíná svou stať varováním před záludným slovem „konkrétní“ v politice. Píše, že je v něm „zabudováno pohrdání intelektuály a moralisty a jejich abstraktními idejemi“. Jenže to může platit i opačně: v abstrakcích moralistů a intelektuálů je zabudován elitismus a jejich nadřazenost, pohrdající všemi, kteří k nim nepatří. Rád bych viděl filozofy v roli politiků. Dovedu si představit, jak by to asi dopadlo. Existuje tedy otázka, k čemu je podobný přístup dobrý.
Stejně jako je poměrně snadné vyvodit ze skutečných činností či jevů, včetně politických, jejich abstraktní představy, je opačný postup daleko obtížnější. Měl by totiž z těchto představ zpětně vyvodit tytéž skutečné, tj. konkrétní jevy a činnosti. Často je i nemožný, pokud se nevzdáme čistě abstraktního přístupu k určité problematice konkrétních jevů a vztahů mezi nimi přesto, že příslušná abstrakce pro ně i nadále platí. Např. druhou větu termodynamickou lze odvodit z fungování všech tepelných motorů. I když platí pro každý z nich, pouze na základě její znalosti žádný nepostavíme.
Někteří filozofové i politici to mají na rozdíl od fyziků či techniků snadnější. Nic konkrétního stavět ani dokazovat nemusí a veškeré poznání považují nezřídka za ukončené, když něco pojmenují či přejmenují. Plně jim vyhovuje spekulace, že konkrétní jevy, činnosti a jejich interakce jsou ve své rozmanitosti jen různými projevy holé abstrakce. Ta existuje jakoby bez nich a všechny své uvedené projevy podle této spekulace sama produkuje. Příklad onoho spekulativního, ale nikoliv autorova přístupu a také ošemetnosti slůvka abstraktní, vyplývá ze zajímavého řešení důležité otázky vztahu politického hnutí a jeho struktur v citované stati. Lze z něho vyvodit, že zájmy hnutí a těchto struktur se po čase obvykle liší, až rozcházejí, což je známý, ale nepříliš často aplikovaný fakt.
„Moje generace,“ píše Václav Bělohradský „se vysmívala stranické moci slovem struktura. Staré struktury mluvily autoreferenčním jazykem, jehož groteskní logiku zachytil Václav Havel ve hře Zahradní slavnost. Jsou i mladé struktury, ty mají se starými jedno společné: na společnost aplikují formulky, které se naučily na nějakém školení, dnes na VŠE (Vysoká škola ekonomická).“ Dodejme jen, že tyto formulky jsou v různé míře opět abstraktní a samy o sobě reálný život nevytvářejí. A považují-li zmiňované struktury skutečný život za produkt oněch formulek, tím pro život hůře.
Podle Václava Bělohradského za jeho mládí „formulky rdousily kdysi slavné slovo socialismus, často nám bylo tohoto slova líto, chtěli jsme ho vysvobodit ze svěrací kazajky formulek“. I když se chyby ani reálný obsah socialismu formulkami či autoreferenčním jazykem nevyčerpávají, autor má zřejmě pravdu. Nová sláva socialismu se opět šíří zejména z jeho latinskoamerické laboratoře a to bez formulek.
Kromě gnoseologické, má však problém vztahu struktur a formulek i sociální dimenzi. Pronikne li do těchto struktur, zvláště mocenských, ideově a politicky nesamostatný maloburžoazní živel, octnou se v rukou lidí ochotných působit v jakýchkoliv funkcích, být kýmkoliv a zastávat libovolné názory. Ve skutečnosti nejsou nikým a nemají žádné názory. V postech se tedy drží jen pomocí formulek, otrockého kopírování cizích vzorů a názorů.
Jen málokdo ví, že jedním ze dvou ekonomů, kteří u nás za údivu tehdejších sovětských poradců v ČR zaváděli oproti výborně fungujícímu „baťovskému“ sytému SPH daleko primitivnější chozrasčot, byl Ota Šik. Staré struktury nekriticky přebíraly sovětské vzory převážně „jen“ v ekonomice a politice. Ty mladé zacházejí mnohem dál a jsou ještě grotesknější. Opičí se i po tzv. americkém způsobu života a przněním češtiny po angličtině. Stejně jako se český maloměšťák kdysi mj. z existenčních důvodů, což ho částečně omlouvá, poněmčoval, nyní se převážně z pustého snobismu poameričťuje.
„Krize historických společností, jako jsou národy, nelze řešit aplikací formulek,“ píše Václav Bělohradský. „Řešení je vždy výsledkem lidských akcí, ale ne lidských úmyslů.“ Jenže lidské akce i jejich důsledky jsou vždycky konkrétní, kdežto lidské úmysly mohou být a také často jsou abstraktní. Co tedy vítězí. Konkrétní život, nebo abstraktní ideje?
Poté, co si Václav Havel přisvojil známé Gándhího heslo, začal ho hlásat v sobě vlastním pokryteckém duchu. Ani po dvaceti letech u nás nezvítězila Havlova abstraktní láska a pravda, ale jejich pravý opak. I velice konkrétní a každodenní lež sdělovadel i politiků a ještě konkrétnější antilevicová nenávist, v případě dopadu na komunisty hraničící s politickým rasismem. Z toho ovšem neplyne, že tomu tak bude věčně.
Abstrakce tedy skrývá rozpory. Vyplývá z konkrétních jevů, ale ty z ní nevyplývají. Konkrétní může existovat bez abstraktního, ale abstraktní bez konkrétního ne. Abstraktní je podřízeno konkrétnímu, ale jako jeho obecnost se mu nadřazuje. Autor však, jak vidno, ke své škodě s kategorií v rozporu nepracuje.
Ačkoliv v jedné ze zmiňovaných statí uznává převratnost Marxova učení, jeho dialektické metodě, zahrnující kategorie jako jsou podstata a jev, boj protikladů, kvalitativní zvrat, a podezřívám ho, že i vývoj, se pečlivě vyhýbá. Svedla by ho z mírně stoupající cesty reformismu, kterou pro levici zastává. Proto neuznává ani možnost zásadní změny světa. Na absenci oněch kategorií, kromě jiného doplácí i jeho systém, chvályhodně aspirující na jakousi filozofii české společnosti. Je poměrně statický, téměř se nepohybuje a nosná východiska z jeho problémů jsou často fiktivní, anebo je i postrádá.
Reformismus autor velmi správně považuje za kořen sociální demokracie. Opomněl však dodat, že se často mění v kořen věčně kolísajícího stromu oportunismu, jakožto neoddělitelného atributu její politiky. Je to strom, někdy rostoucí až do výše zrady. Jejím nejznámějším případem byla podpora sociálnědemokratických stran těch buržoazních vlád, které hnaly miliony lidí na jatka 1. světové války. Především proto se z jejich důsledné levice zrodily komunistické strany. Ani u nás po vzniku ČSR se sociální demokracie nechovala zrovna slavně. V Německu svým oportunismem a odmítáním spolupráce s komunisty usnadnila Hitlerovi nástup k moci.
Za války se sociální demokraté aktivně zapojili do ozbrojeného boje proti fašismu. Při zatýkání v nacisty okupovaných zemích přišli na řadu hned po Židech a komunistech. Po válce pomohli pracujícím prosadit řadu vymožeností a reforem. Postupně však začínali s pravicovými stranami soutěžit, kdo bude lepším správcem kapitalismu. A však stejně jako komunisté do jakéhosi obludária nepatří.
Musím se ovšem ohradit proti autorovu tvrzení, že „je to nejstarší česká strana, jediná, která může ještě mít dějiny“. Jako by devadesát let činnosti českých a slovenských komunistů bylo jen jakýmsi nulovým úsekem dějin.
Nynější politika ČSSD potvrzuje autorova slova, že „dějiny nejsou minulostí“, ale „přítomností minulosti“. Proto s sebou vlečou rozpornost každé „přítomné minulosti“, tu ČSSD nevyjímaje. Tato strana sice vystupuje proti asociálním postupům a reformám pravice, ale její vláda privatizovala národní majetek nezřídka rychleji než ministři ODS. V dobách „Opoziční smlouvy“ obě strany ostatně vládly a za babku prodávaly národní majetek spolu. Proto je otázka, jak důsledně bude ČSSD v případě svého volebního vítězství rušit asociální zákony a reformy pravice, jak energicky začne obnovovat sociální stát nebo zda v ledačems ustoupí pravici, nebo se s ní v té či oné formě a míře opět spojí.
„Reformismus především odlišuje socialisty od komunistů, ti věří v revoluční přeměnu světa, což je druh víry v zázraky,“ napsal Erazim Kohák. Program sociální demokracie v historickém smyslu není ta či ona reforma, ale reformismus sám. Kdo by neznal Marxovu větu, že filozofové svět dosud jen různě vykládali, jde o to ho změnit… „Je to utopická věta, svět změnit nelze, jen něco uvnitř (našeho společného) světa můžeme reformovat,“ tvrdí Václav Bělohradský, jako by se bál slova změna.
Jenže nereformujeme jen pro reformování samo, ale proto, abychom uvnitř našeho světa alespoň „něco“ změnili. Jinak řečeno, reforma je také změna, někdy hluboká, i když ne systémová. Ale to není podstatné. Nemohu však uvěřit, že tak erudovaný autor to myslí s neměnností světa vážně. Jestliže „svět změnit nelze“, potom vzato ad absurdum, se ani od paleolitu změnit nemohl a měl by tedy být stejný. Jenže není. Reformismus zde vystupuje jako produkt ničím nepodložené metafyzické spekulace o neměnnosti světa.
S autorovým tvrzením o neměnnosti světa jsou ostatně v rozporu některé jeho myšlenky, např. poněkud nematerialistické, že „(bio) technologická moc proměnila vše v naše rozhodování - přírodu, naše těla, pravdu, boha…“, tedy i svět. „O všem můžeme rozhodovat na základě důvodů - a dobrých důvodů je velký nedostatek.“ Je-li produktem našeho rozhodnutí i sám svět, proč nemůžeme rozhodnout o jeho změně, když právě pro ni máme dostatek dobrých důvodů? Otřesnou bídou v rozvojových zemích počínaje a krizemi či válkami konče. Ledaže by zmiňovaná myšlenka pro zvláštní případ změny neplatila.
A opět v rozporu s touto myšlenkou je autorovo tvrzení, že „společnosti vládne samopohyb ekonomického růstu, který nechce být zdůvodněn, ale je dán jako něco, o čem se diskutovat nesmí“. Jenže tento samopohyb, zahrnující i VTR, mění společnost (svět) i bez reforem, a to zatraceně rychle. Zejména v té kapitalistické je krajně živelný a proto nezřídka destruktivní. Působí na ni jako cizí vnější síla, stojící mimo lidské úmysly a rozhodování. Tabu na diskurs o tomto „růstu růstu“ je výrazem strachu z poznání jeho příčin.
Kapitalismus musí neustále expandovat, nemá-li se zhroutit. Zvráceně nutí lidi spotřebovávat, aby mohl vyrábět, a stejně zvráceně je nutí k spotřebě na dluh, patřící ke zdrojům finančních a hospodářských institucí. Hlavní příčina obou zvráceností, jako složek oné expanze, tkví v honbě vzájemně si konkurujících vlastníků různých forem kapitálů za stále vyššími soukromými zisky. Protože tato honba zaplavila celý prostor, v němž probíhá, přelévá se do poslední dimenze, která jí ještě zbývá: do státem garantovaného rozměru a zároveň svého vyššího stadia.
„To, co tato vláda nazývá rozpočtovou odpovědností,“ uvádí citovaný autor, „není než obrovské přerozdělování ve prospěch privilegovaných oligarchií, obrovská kolektivizace jejich ztrát a privatizace a jejich zisků.“ S tím naprosto souhlasím. Ale v čem spočívají nejhlubší příčiny této situace a jak z ní ven?
Zdrojem privátního zisku a dalších privilegií oněch oligarchií je přece rovněž privátní vlastnictví kapitálu. Docházelo by ke zmiňovanému způsobu přerozdělování, kdybychom toto vlastnictví zespolečenštili? Jde o myšlenku z řady statí Václava Bělohradského sice vyplývající, ale autor sám, pokud je mi známo, ji ještě nikde explicitně neformuloval.
Soudobý kapitalismus v řadě směrů připomíná jeho volnosoutěžní stadium z předminulého století. Čím více kapitálu investuje do nových technologií, tím rychleji zglobalizovaná konkurence vyrovnává zisk na průměrnou, stále klesající úroveň. Jestliže po 2. světové válce činila 15 %, v 80. letech 10 %, nyní je to pouhých 5 %. Jinak řečeno, nepřítelem zhodnocování kapitálu je sám kapitál. Investovat do reálné ekonomiky se mu nevyplácí, a proto se uchyluje ke spekulacím, které však žádnou novou hodnotu nepřinášejí. O zisk proto hraje hazard na burzách svého světového kasina. Nebo se dere do zmiňované státem garantované dimenze a dodatečně vysává všechny neprivilegované. To nemůže skončit dobře.
K honbě za ziskem a ke konkurenci nevede kapitalisty ani tak jejich chamtivost, ale obojí jim diktuje nutnost zhodnocování kapitálu. Pokud se nezhodnocuje, jeho vlastníci ho ztrácejí, přestávají být kapitalisty, přicházejí o moc a své výsady. Samopohyb růstu, jeho živelnost a destruktivní dopady na společnost a přírodu jsou jen vnějšími projevy oné honby, stejně jako fyzické a duchovní zbídačování lidí, krize a války. Neskončí-li tato honba včas, může zahubit lidstvo i vyšší formy života. Prostředků k podobné „také změně světa“ máme víc než dost.
Vyhladit lidstvo nemusí jen výměna hromadných jaderných úderů megatunovými superbombami či hlavicemi dnes jen dvou až čtyř raketonosných ponorek. K jeho zkáze plně stačí stovka „malých“ hirošimských pum zhruba dvacetikilotunové ráže, nasazená v několika lokálních válkách. Už je má nebo může mít kdekdo, stejně jako znamenité bojové plyny či uměle zmutované či vyrobené bakterie a viry, schopné bleskurychle vyvolat smrtonosné globální pandemie.
Pokrok je pokrok a proto přináší stále dokonalejší vynálezy zkázy. Např. americký systém HAARP, údajně určený k výzkumu polární záře. Ve skutečnosti je děsivou geofyzikální zbraní, směrující výboje obludných kvant energie ionosféry k Zemi. Dokáže prý ledacos: ovlivňovat psychiku lidí, vyvolávat tornáda i hurikány, katastrofální sucha i záplavy, ba i výbuchy sopek, tsunami a zemětřesení.
I bez válek a zbraní může lidstvo zahubit samopohyb konzumního kapitalismu, směřující k zhroucení ekosféry. Tu ohrožuje i živelný růst obyvatelstva planety, které tento systém nedokáže ani nasytit. Dospívá tak opět k válkám, tentokrát o potraviny a o vodu. Ani tím však hrůzný seznam nebezpečí plozených ničím neomezenou mocí mamonu nekončí.
K čemu asi může vést umělé vyvolávání změn psychiky lidí, sahající až k její úplné proměně a dokonce k vymazání osobnosti? Nebo vytváření inteligentních kybernetických a zanedlouho i živých organismů, vykonávajících každý příkaz svých vlastníků? Nepovede to k totálnímu zotročení lidstva? Nezbaví se globální superburžoazie pomocí genetických prostředků, neutronových pum či HAARPu pro kapitalismus „zbytečných a přebytečných“, ba i nebezpečných obyvatel zejména rozvojového světa, aby se nakonec oligarchické klany o zbylé „zlaté miliardy“ servaly mezi sebou?
Systém založený na vykořisťování a útlaku celých národů, plodící krize, bídu, násilí a dobyvačné války, se dříve či později obrací sám proti sobě a strhává do propasti všechno ostatní. Jeho včasné svržení není otázkou té či oné ideologie, ale především aktem sebezáchovy lidstva. Jinak se bude naše mrtvá planeta jen smutně vznášet nekonečným vesmírem, jako věčná výstraha všem rozumným bytostem, které v něm snad kdesi žijí.
Cesta k záchraně naší planety, jakkoliv se to zdá paradoxní, v zásadě vede přes nastolení sociální spravedlnosti. Předpokládá podstatné ochromení a pozdější likvidaci honby za ziskem demokratizací vlastnictví kapitálu. A to jeho zespolečenštěním, jako východiskem negace cizích sil, vláčejících lidské bytosti dějinami, živelného vývoje společnosti i kořistnických vztahů k přírodě. Ale vede k těmto a dalším podobným poměrům, schopným zachránit naši planetu, také cesta reformismu?
Podle Václava Bělohradského „reformismus je postaven na důvěře v to, že se lidé umějí dohodnout na tom, co reformovat…“, přičemž „žádný rozdíl mezi lidmi není nepřekonatelný a žádná reforma není totální, každá vyrůstá z fragmentů systému, jemuž je alternativou“. Nevím, odkud autor čerpá víru v tuto důvěru, kterou bych mohl nazvat rovněž utopickou. Lidé se totiž velmi často dohodnout neumějí a raději se zabíjejí nebo spolu válčí. Ostatně řada reforem není výsledkem jakési dohody, nýbrž sociálního či politického boje.
Je sice pravda, že každý nový společensko-ekonomický systém obsahuje rezidua všech předchozích. Ale z toho ještě neplyne, že nemůže mít totální alternativu. Mezi lidmi totiž existují i takové rozdíly, na jejichž odstranění či řešení, ať již reformami nebo jinými postupy, se nemohou dohodnout, i kdyby sebevíce chtěli. Otrokář se nemůže dohodnout s otrokem na odstranění rozdílu mezi nimi. Kdyby se totiž dohodli, zaniklo by otrokářství. Ale to by už nebyla reforma, nýbrž kvalitativní změna v podobě jeho totální alternativy, bez otroků a otrokářů.
Tím nemám na mysli jen starověké otrokářství okovů a biče, ale i novodobé, kapitalistické, spočívající na tím pevnějších poutech peněz. A vlastníci bank i nadnárodních korporací sáhnou ke všemu, reformami počínaje a fašismem či válkou konče, jen aby si udrželi své majetky a kapitalismus zůstal kapitalismem. Historie nám k tomuto závěru poskytuje dostatek příkladů i důvodů.
Václav Bělohradský tvrdí, že kořenem reformismu je humanismus. Avšak dodejme, že pouze z té neprivilegované strany. Pro tu druhou je jen vedlejším produktem snah o zachování privilegií, byť i za cenu jejich určitého omezení. Tím prvním, čím vítěz studené války oblažil západní Evropu, byla demontáž sociálního státu, nechtěného to dítěte socialismu. Dnes přešla v jeho brutální bourání i v zemích, které tento vítěz dobyl. Jen aby se znovu napakoval, možná že už naposled.
Víra, že se ke zlomení moci zisku, k zasypání propasti mezi bohatými a chudými a konec konců k záchraně planety proreformujeme, je jen naivní, vědecky nezdůvodnitelnou iluzí. Již brzo nás z ní vyléčí chování nikým nevolených vládců království mamonu, až na jejich krizí podemletou říši zaútočí bídou zradikalizované masy. Pochybuji, že v tichosti ustoupí zpět k sociálnímu státu. Ten už prošustrovali. Spíše budou kolem sebe kopat a mlátit. Pokud jim to tyto masy nezatrhnou, můžeme se dočkat autoritativních režimů i válek. Ve světě se schyluje k bouři a dny kapitalismu se krátí.
Poprvé srazili moc mamonu na kolena ruští bolševici. A neměli to nijak lehké. Jak píše Václav Bělohradský: „Tak jako každá cesta byla kdysi jen stopami po člověku, který tudy poprvé prošel, každá strana byla kdysi jen hnutím odvážných jednotlivců, jimiž hnula nějaká myšlenka.“ Stranu bolševiků přivedla na cestu bez jakýchkoliv stop myšlenka socialismu, jakožto společnosti bez sociální nespravedlnosti, útlaku, válek a živelnosti. Byla to cesta plná obtíží, překonávaných jen s nejvyšším vypětím a obětavostí lidí. Vyplývaly především ze zaostalosti polofeudálního Ruska. U ní číhal mnohem silnější nepřítel, který rodícímu se socialismu všemožně škodil. Ve dvou válkách se ho pokusil i zničit. Podařilo se mu to až v té třetí – studené, i když zdaleka ne všude.
V těchto těžkých dobách byl socialismus, jaký byl, protože vzhledem k daným vnitřním i vnějším objektivním okolnostem ani jiný být v zásadě nemohl. Nacházel se v pevnosti obklíčené nepřátelskou ekonomickou i vojenskou přesilou, která proti němu neustále chystala válku, později i jadernou. Nedisponoval žádnými příjmy z vykořisťování kolonií, ani investičními úvěry a dodávkami moderních technologií ze zahraničí. Ve všem musel spoléhat jen sám na sebe. Tyto okolnosti determinovaly činnosti komunistů, kteří se teprve učili vládnout. Nezbývalo jim téměř nic jiného, než uvedeným okolnostem lépe či hůře čelit. V případě Ruska a Číny často postupy bohužel poznamenanými feudální politickou kulturou.
Reagovali na ně více či méně podobně jako každá vláda ve srovnatelné, zejména válečné situaci: tuhou, někdy i nadbytečnou centralizací a tvrdým postátněním všech sfér života společnosti, jako charakteristickými, ale vynucenými rysy tzv. industriálního modelu socialismu. Byl to postup nesvědčící rozvoji demokracie, kterou ostatně s výjimkou Československa řada zemí směřujících k socialismu nikdy nepoznala. Vedl k rozmnožování byrokracie, provázely ho chyby, přehmaty, dogmatismus i tragické excesy. Zásadní úkoly rozvoje ekonomiky, sociální i kulturní sféry a obrany však úspěšně splnil. Industriální model však nebyl trvale platný, což si ke škodě svého hnutí mnozí komunisté neuvědomovali.
Chronickou nemocí českého politického myšlení, pravicového i levicového, je provincionalismus. Ignoruje skutečnost, že řada vlivů znetvořujících socialismus a bránících plnějšímu uplatnění jeho předností ho zasáhla zvenčí. Například naši ekonomiku vyčerpávalo a deformovalo hospodářské embargo a vynucené zbrojení studené války. Ta rovněž nesvědčila demokracii, právě naopak. Konfrontační vztahy mezi státy blokově rozpolceného světa přenášela do jejich vnitropolitického života. V něm narůstala podezíravost, špiónománie, udavačství i bezpráví. Rostla i velikost a moc bezpečnostních aparátů, hledajících všude nepřítele, a to za každou cenu. V této otrávené atmosféře se u nás dařilo vykonstruovaným politickým procesům, kdežto v USA ještě iracionálnějšímu mccarthismu. Psychologie obklíčené pevnosti pak byla vodou na mlýn radikálničení maloměšťáckého živlu, který pronikl do mocenských struktur a zavinil řadu excesů. O těchto i dalších souvislostech vývoje socialismu se pravice, spoléhající na onu nemoc, nezmiňuje. Zpochybňovaly by jeho hanobení, a proto se jí nehodí do jejího strašidelného zámku komunismu.
To vše jsou hlavní důvody, objasňující, proč cestu k socialismu provázely četné oběti, nezřídka i zvůle a bezpráví. Za pozornost stojí už proto, že pravice vydláždila tuto cestu jen samými zločiny a mrtvolami. Zdráhá se však dodat, že zejména bez Stalingradu by jich bylo stokrát víc. Ten zabránil nacistům přeměnit Evropu, ne-li celou planetu v jediný koncentrační tábor. Tedy rovněž další možnost „také změny“ údajně nezměnitelného světa.
Čím více socialismus sílil, tím více se očišťoval od maloburžoazního radikálničení a různých excesů. Komunisty už tolik nesvazovaly objektivní podmínky a naučili se i lépe vládnout. I nadále se dopouštěli chyb, ale zejména v ekonomické i sociální oblasti dosáhli nemalých úspěchů. Jenže dvě jejich vzájemně související chyby byly fatální.
Předně nezvládli narůstající rozpor mezi svým hnutím a jeho strukturami. Řada z nich se mu počala odcizovat, rozcházet se s jeho zájmy, parazitovat na něm a brzdit nutné změny. Zejména náhradu industriálního modelu, který vyčerpal svůj tvůrčí potenciál a vyžadoval náhradu jiným, novým, ekonomickým, sociálním i politickým podmínkám odpovídajícím modelem. To byla ještě vážnější chyba. Odcizené, zejména byrokratické struktury nakonec podlehly mámení bezpracného zisku, spojily se s jeho zahraničními uctívači a socialismus prodaly. Nemalá část příslušného politického komparzu, zejména v pražských ulicích, si pak demokracii vykládala jako spotřebitelský způsob života.
Rozdíl mezi komunismem (který ovšem nikdy a nikde dosud nebyl) a postkomunismem vidí Václav Bělohradský takto: „V komunismu byl střed společnosti okupován velkou lží - jsme lidová demokracie, strana je vyšší formou rozumu, socialistická ústava nám zaručuje práva reálná, nejen formální jako v kapitalistických státech. Ta veřejná lež nikomu nestála za to, aby ji vyvracel, lidé proti ní stavěli pravdu soukromých světů, plných solidarity a smyslu.“
Když ponecháme stranou oprávněnost tohoto poněkud jednostranného tvrzení, povšimněme si, k čemu se vztahuje. Téměř výhradně k jakési „čisté“, abstraktní politice, která většině lidí nic neříká. Jejich život je totiž konkrétní. Uvedené tvrzení se netýká sociální a ekonomické oblasti, sice také formované politikou, jenže opět konkrétní. Tato oblast je pro život lidí, jejich práci, jistoty, spokojenost, vzdělání a jeho uplatňování, výchovu dětí atd. zásadní.
Ani zde sice všechno nebylo zrovna ideální, ale s výjimkou určitých skupin i vrstev „čekajících na supermarkety“ to značné většině lidí vyhovovalo. Zřejmě proto jim nestálo za to, aby onu „velkou lež“ vyvraceli, i kdyby doslova platila. Pokud jde o úniky do soukromých světů, chalupaření atd., jen poznamenávám, že především Praha jako přetopený kotel maloměšťácké závisti a nenávisti ještě není celá republika. Ale porovnejme „komunistickou“ minulost s postkomunistickou přítomností.
V postkomunismu je podle Václava Bělohradského všechno jinak: „Uprostřed společnosti trůní velká pravda - máme demokracii, ústavní svobody, nezávislý tisk.“ Ale to je přece opět velká lež. Zdrcující většina našeho tisku je závislá na svých zahraničních vlastnících. Politika je podřízená ekonomice a právo politice, jak napsal politolog Jiří Pehe. A demokracie je součástí politiky. O podřízenosti práva politice svědčí některé „nálezy“ Ústavního soudu, často nazývaného „třetí komorou parlamentu“. Ústava nezaručuje jako za „komunismu“ právo na základní lidskou činnost - práci, ale svobodu bezpracného obohacování nepatrné menšiny na úkor drtivé většiny, která má svobodu spát i pod mostem. Poslední věta je rovněž poněkud jednostranná, ale nic nemění na skutečnosti, že uprostřed společnosti trůní oligarchové na žocích peněz, v nichž spočívá celá autorem zmiňovaná „pravda“.
„Tato pravda,“ pokračuje autor, „ale neplatí v našich soukromých světech, tam vládne tyranie, konkurenceschopnosti, úzkost z nezaměstnanosti, tam jsme drceni asymetrickými ekonomickými vztahy, spoutáni hypotékami a strachem z neprůhledné moci exekutorů. A veřejná pravda demokracie, která leží v naších soukromých světech, je současnou podobou života ve lži.“ Za takovouto „svobodu“ i „demokracii“ se můžeme jedině poděkovat, protože ji nám byl čert dlužen.
Není divu, že se lidé proti těmto a podobným poměrům bouří, a to nikoliv vedeni podněty zvenčí dobře placených disidentů, ale stále spontánněji, protože je bezprostředně tíží. A chce-li autor, také proto, aby nemuseli žít ve lži.
V právě citovaných větách Václav Bělohradský charakterizoval nejúčinnější totalitu ze všech možných totalitních světů. Je to absolutně bezohledná a naprosto nekompromisní diktatura peněz, jako lidem odcizené síly. Nelze se před ní přetvařovat, ani někam schovat, nelze ji podvádět ani s ní vyjednávat, nelze před ní uprchnout ani emigrovat. Nevládne jen v Čechách, ale na velké většině stále neklidnějšího a změny se dožadujícího světa. Už se nad ní hromadí mraky bouře, z nichž patrně již v dohledné době zahřmí. Jiný svět je nejen možný, ale nutný.
Stať Václava Bělohradského obsahuje i řadu dalších zajímavých otázek a podnětů, které by zasluhovaly zvláštní pozornost. V tomto beztak rozsáhlém článku, zaměřeném převážně na problematiku reformismu, to bohužel není možné. A pokud mne pan profesor v možné diskusi o této či podobné problematice jako filozofa-amatéra porazí, nebudu to považovat za hanbu a rád se poučím.
Autor: JAROSLAV KUČERA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |