Po ukončení pražské univerzity (dosáhl na ní roku 1923 doktorátu filozofie) působil Bedřich Václavek krátkou dobu jako středoškolský profesor v Brně; od roku 1925 byl knihovníkem v Zemské a Univerzitní knihovny v Brně. V témže roce se stal členem KSČ. Za svou levicovou komunistickou podporu rosicko-oslavanské stávky byl roku 1933 z trestu přeložen z Brna do Studijní knihovny v Olomouci, a to vlastně na místo, které předtím zastával jako knihovník J. L. Fischer, mající jako docent Masarykovy univerzity v olomouckém působišti trvalou dovolenou.
Bedřich Václavek našel v kulturně politické práci smysl své existence už od mládí. Tato jeho činnost neskončila ani jeho příchodem do Olomouce. I když se v městě žijícím ze své tradice města vojáků a klérů, sídla arcibiskupa a bohoslovecké fakulty, v městě, v němž kulturně politický život byl určován značnou německou menšinou a početnou vrstvou nacionalisticky smýšlející maloburžoazií, necítil dobře, využíval od počátku svého olomouckého působení k intenzívní činnosti vědecké.
Nenápadnou, ale účinnou formu ideologického vlivu uplatňoval Václavek jako knihovník zejména na mládež, seznamoval ji se světovými klasiky a literaturou, především sovětskou.
Kontakt s Brnem Václavek nepřerušil; téměř každou sobotu konal čtyřhodinovou cestu do Brna, aby přednášel v rozhlase; při této příležitosti vyřizoval se svými přáteli v kavárně Avion redakční záležitosti Indexu. Těmto schůzkám zůstal věren i později, kdy vedle Indexu řídil čtvrtletník U.
Václavkův ideový vývoj rozhodně nebyl přímočarý a bezrozporný, měl však svou vnitřní logiku; vždy usiloval o intenzívní, mravně opravdový vztah ke skutečnosti a k jejímu poznávání. Činy a poznání mravně důsledné, třebas byly i jednostranné, mu byly milejší než skutky i poznání nedůsledné. A pak z vyhraněné, jednostranné situace hledal východisko nikoli ve všestranném eklektismu, nýbrž v překonávání extrémů, v připravování syntézy.
Konference Václavkova Olomouc má od roku 1960 svou tradici. Jejich iniciátorem byl dlouholetý přítel Bedřicha Václavka, spolupracovník v oboru folkloristiky, prof. Robert Smetana, který se navždy cítil – jak uvádí ve svém referátu, prosloveném v aule Vysoké školy pedagogické v Olomouci 26. března 1957 u příležitosti nedožitých Václavkových šedesátin – vázán navždy tímto spolupracovnictvím. Tehdy si kladl jako úkol „vykreslit portrét Bedřicha Václavka, zobrazit osobnost, která mne sama za analýzy Václavkova odkazu, Václavkových typických počinů, Václavkova konání, myšlení a cítění Václavkova života a smrti zaujala svou velikostí a mimořádností“.
„První vědecké zasedání bylo uskutečněno nikoli bez zvláštního záměru ke dni 5. března; je to den, kdy B. Václavek zahynul v osvětimském koncentračním táboře.
Bedřich Václavek v tomto portrétu, v tomto úzkostlivě objektivním vykreslením vynikl vysoko nad své okolí po trojí stránce:
- byl to člověk nebývale krásně lidský, byl to vůbec jeden z nejlepších lidí, které jsem ve svém životě potkal;
- byl to dále vědec podivuhodně zásadního vývoje; byl to rozený vědec a ve vědecké práci vynikl kvalitou a výkonností, naprosto ne obvyklou i v poměrech tak rušného prostředí, jakým bylo v době Václavkově prostředí české vědy;
- a konečně byl Bedřich Václavek politik a straník, jehož logika politického přesvědčení a čestnost uvědomělosti nemohli nerespektovat ani jeho nejzarytější odpůrci.“
Tolik Robert Smetana o svém příteli Bedřichu Václavkovi.
Václavkova činnost odborná dospěla koncem let třicátých k dvěma vrcholům. Prvním bylo vydání souboru jeho literárně-kritických studií Tvorbou k realitě (1937). Charakterizoval je uvážlivý a citlivý přístup k individualitě osobnosti a k diferencovaným slovesným hodnotám české literatury hlásícím se k socialismu a jeho stylu, resp. metodě – k socialistickému realismu. Dálo se tak nedogmaticky, neautoritářsky. Druhým vrcholem bylo vydání jeho literárněhistorické i folkloristické studie Písemnictví a lidová tradice (1938), již podal jako habilitaci na filozofické fakultě Masarykovy univerzity u Arna Nováka.
Avšak životní a pracovní osudy B. Václavka začaly být velmi podstatně určovány událostmi politickými v souvislosti s postupující agresivitou fašismu.
Dne 30. 4. 1942 byl B. Václavek v bytě sochaře Zd. Dvořáka na ilegální schůzce odbojových pracovníků zatčen. Bylo to týden po zatčení Julia Fučíka (24. 4. 1942); zatýkání vedl v obou případech komisař gestapa Josef Böhm.
Václavek byl vězněn zprvu na Pankráci, koncem ledna 1943 byl s řadou českých vězňů přes Terezín, Drážďany a Vratislav transportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Odtud pak byl přemístěn do karantény na politické oddělení ústředního tábora na blok 11, aby mohl být převezen ke konfrontaci do Prahy. Na dvoře mezi blokem 11 a blokem 10 (v jeho prostorách se zabedněnými okny prováděli zločinní nacističtí lékaři sterilizační pokusy na vězenkyních) konaly se v té době hromadné popravy. Na blátivém vězeňském dvoře Václavek rozpoznával krvavé stopy těchto hrůzných exekucí. Zesláblý hladem a útrapami onemocněl skvrnitým tyfem. Zmítán vysokými horečkami byl na nemocničním bloku č. 20 dne 5. 3. 1943 usmrcen fenolovou injekcí.
V době už probíhajících uměnovědných konferencí Václavkova Olomouc byla pověřena vedením Univerzity Palackého tříčlenná delegace (prof. R. Smetana, J. Š. Kvapil a Jaromír Dvořák) položením věnce k uctění památky B. Václavka a ostatních umučených vězňů v Osvětimi. Je snad málo známa skutečnost, že po zhlédnutí pozůstatků nacistických zvěrstev oba tehdy už starší profesoři téměř zkolabovali. Cestou z Osvětimi do Olomouce nikdo ze tří vyslaných delegátů nepromluvil...
Krátce poté byl vybudován jako mezikatedrové pracoviště při katedře bohemistiky a slavistiky FF UP Kabinet Bedřicha Václavka, který zásluhou tří jmenovaných pracovníků mohl za podpory tehdejšího vedení univerzity vydávat literárněvědná a literárně politická díla Václavkova.
Od roku 1990 však došlo působením nového vedení Univerzity Palackého k naprostému útlumu václavkovského bádání. Václavkovy Spisy přestaly být zařazovány do edičního plánu nakladatelství Čs. spisovatel. Uměnovědné středisko B. Václavka Filozofické fakulty bylo postupně transformováno tak, že zcela zaniklo; tím ukončila činnost instituce, která se od roku 1960 podílela na pořádání pravidelných uměnovědných konferencí Václavkova Olomouc, jež měly vysokou odborně-politickou úroveň.
V roce 1994 se podařilo tehdy už těžce nemocnému prof. Jaromíru Dvořákovi za účinné pomoci OV KSČ v Olomouci a podpory členů Klubu levicové a pokrokové inteligence obnovit konference Václavkova Olomouc, pořádané od r. 1960, a konané tehdy za účasti československých i zahraničních osobností.
Soudobý útlum Václavkova odkazu je vážnou deformací. Jde o důsledek mylné úvahy, že evropanství předpokládá potlačení specifičnosti. Ve skutečnosti naopak tvořivé rozvinutí a kultivování národní osobitosti je konkrétním přínosem Evropě a její jednotě v různosti. Nebude to ovšem záležitost všemocného byznysu a čachru, nýbrž lidské práce a kultury.
Osobnost Bedřicha Václavka bych přiblížila slovy jeho přítele a spolupracovníka R. Smetany: „Bedřich Václavek se musel rozhodnout, zda bude už ne pouze fašismu oponovat, nýbrž zda podstoupí nerovný boj. Pro Václavka bylo samozřejmé, že podstoupil boj; přišel v něm postupně o všechno: o domov, o svůj rodinný život, o legalitu svého života vůbec, i o svůj život.
Ti, kdož Bedřicha Václavka znali blíže, nemohou zapomenout na jeho vnitřní pravdivost i obdivuhodný řád, vyrovnanost a ušlechtilost jeho osobnosti.
Revolucionář Bedřich Václavek, jedna z nejharmoničtějších osobností, jaké bylo lze potkat v českém světě tohoto století, zahynul ve čtyřiceti šesti letech. Zanechal dílo, které bude patřit i v budoucnosti k pilířům naší socialistické kultury.“
Předneseno na letošní Václavkově Olomouci
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |