Přiznám se, že když Eva Frantinová debutovala už ve svých třiadvaceti (tedy v tom čase pozdních prvotin poměrně brzy) sbírkou Noci bez krajnic, nebyl jsem uchvácen; po přečtení jsem si řekl, že na té knížce z mladofrontovních edice Kroky je nejlepší její název, který slibuje víc, než pak uvnitř je. Pár let na to jsem pro jedno nakladatelství posuzoval básnířčin rukopis, který mi připadal jako sbírka veršů spíše chtěných než přesvědčivých.
Přiznávám dále, že pak jsem se dlouho zpronevěřoval vlastní své zásadě začínat četbu vždy v očekávání, že mě dílo potěší, čítal jsem Frantinovou nesoustavně, málo soustředěně, málo vnímavě, ne dost vstřícně pozorně. Byla to jistě má chyba. Ale kdoví, možná se ještě hledala. Mám chuť si její knížky přečíst znovu. Neboť:
Musím se přiznat, že její nejnovější KAPESNÍ DÉŠŤ (Printia, Praha 2011; ilustrace Vojtěch Kolařík) mě velmi a mile překvapil. Ohromují už úvodní Ruce: „Dopisní obálky / z leteckého papíru / opera o dvou dějstvích / zpěváci na jevišti těla / dolce a largo něhy / vše co jsem chtěla / ach lásky poznámky / na prostěradle – bloku / kousíček od boku!“ To nejsou jen objevné a něžné metafory (ruce jako zpěváci na jevišti těla, poznámky lásky – ne skvrny! - na prostěradle), ale i obrazová soudržnost celku tak sugestivního, že si čtenář sedmého verše ze slova poznámky, které je asonancí spojeno se slovem obálky z verše prvního, sám vyloupne známky na zmíněné obálky. Neotřelý rým najde každý ubožák, když si tu a tam polistuje ve slovníku, Frantinová umí víc, banální rým těla:chtěla v jejích r/Rukou zazvoní jako kladívko na kovadlince, když slovem chtěla dostane báseň svou pointu; tři další verše jsou „jenom“ jakési její postscriptum, výslovně poznámka stranou. A klobouk dolů před uměním zdrobněliny. V básni je jediná, kousíček, a ne nějaký kousíček těla (snesitelný jen snad u dětí), nikoli lacině „básnický“ prostředek, jak dát průchod milostnému rozněžnění, ale prostá míra blízkosti. A nenápadná eufonie celku se rýmuje s motivy z básnířčina světa hudby (opera, zpěváci, dolce a largo).
Jedna vlaštovka jaro a jedna dobrá báseň poezii ještě ovšem nedělá. Jednotlivá správná báseň se občas povede kdekomu a ten se jí ovšemže pochlubí hned na začátku. Ale to není případ Kapesního deště. Frantinová nejenže osvědčuje číslo za číslem své velké umění metafory, motivické i eufonické výstavby básně, ale i staví sbírku systematicky (prvních deset básní představuje jakousi básnickou milostnou anatomii od Rukou k Srdci, pak série cestopisu-zeměpisu radostí i hoře lásky a milostné touhy atd.), vrací se k motivům, jež už v knize zazněly, ale najednou zní jinak, a hlavně má co říci. Tato kniha poezie lásky nádherné i dramatické, slastné i strastné, se dobírá svého maxima tam, kde si bez objevitelských gest stvrzuje životodárné poslání lásky a milování. V české a patrně ani světové poezii není mnoho takových básní, jako je Frantinové Dříví:
„Když tiskneme se k sobě / já a ty / objetí zapraská / jako bys podpálil hranici / nicoty...“
Čtenářům sbírky přenechávám radost identifikovat obrovské množství parafrází a narážek, letmých aluzí na známá i méně známá díla. Není to postmodernistické parazitění na klasice a na zapírané a pomlouvané moderně, ale pravidelně způsob, jak uhodit na strunu v povědomí kultivovanějšího čtenáře už nataženou, ale umění spojit nové s tím, co čtenář důvěrně zná tak jako přísloví, úsloví a jiná okřídlená slova, kontakty účinnosti, jimiž poezie jistí své verše i u Frantinové (její Ciferník začíná veršem „Co se vleče neuteče“ a pokračuje: „Čas ale...“). Z jejích parafrází a aluzí si však aspoň tři neodpustím. Frantinové Šátek travestuje Nezvalův proslulý Sbohem a šáteček. Smysl té travestie napovídá už nezdrobnělina (na rozdíl od Nezvalova šátečku) v názvu a ovšem první verš: „Bylo to krásné a nebylo dost“ (mimochodem: je náhoda nebo „chyba“, že chybí slovo „toho“, a tím porušeno metrum? V dobré básni se nedá věřit ani na „chyby“, ani na náhody). A druhá, méně nápadná aluze je v básní bez názvu, začínající slovy Když ležím... V ní milenci umí „létat // na stroji lásky“. Stroj lásky (je už v poezii někde před Frantinovou? – myslím, že nemůže nebýt, ale pokud je, jaký je a jak působí?) nejen upomíná na s/Stroj času, ale nepřímo se s ním i konfrontuje, tak jako Giraudouxova Zuzanka a Tichý oceán vznikla jako protějšek Defoeova Robinsona. V poslední básni se ozve často travestovaný Vrchlického verš Pro trochu lásky... Frantinová nemá ráda velká slova, a tak touží zas jak děti „ústa bořit do mechu / pro trochu deště–láku / než usnem v objetí / jak ve svěráku.“ Sladce hluboce!
Takové verše se nezapomínají. Taková sbírka není na jednu sezónu.
P. S. Současně s Kapesním deštěm vyšla Frantinové i sbírka Z deště pod okap. (Z Kapesního deště?) Ale o ní až jindy.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |