Devótně úslužných figurek máme v politice, stejně jako v médiích, tak moc, že bychom je mohli exportovat, kdyby o ně byl kde zájem. Většina těch kujónů kombinuje svou vstřícnou úslužnost s uměním tvrdě vydírat. Devótně se usmívají, v hlubokém předklonu podávají šéfovi ruku, aby ho oklamali a aby mu při nejbližší příležitosti snadno vrazili pěst pod pás.
Devótní úslužnost oblíbeného moderátora pana Ebena je mazanější, jsouc propočítávána na tratě zdéli maratonu. Budu úslužný vždy, a to se mi s úroky bude vracet. A tak když si nedávno pozval na svou televizní Plovárnu pana Hvížďalu, aby si navzájem lichotili, zapěl na jeho umění rozhovoru ódu tak nezřízenou, že mu umožnil vystřihnout do kamery etudu skromnosti, působící téměř upřímně. Pánové si notovali, že člověk se nesmí bát pokládat i úplně hloupé otázky, a tak se pan Eben optal na historii novinářských rozhovorů a pan Hvízďala se rozšafně rozpovídal o tom, jak se ten žánr nebral dost dlouho vážně.
„To trvalo až do po zavraždění Lincolna“ (opravdu krásná čeština: „až do po“), kdy Johnson se ujal úřadu. Takže první rozhovor face to face, z očí do očí, agenturního novináře, který se v něm baví jako rovný s rovným [se konal až tehdy]. To je možné považovat za přelom, ten rok 1848.“
Pan Marek Eben nehnul ni brvou. Taky nezapochyboval, že Lincoln byl zavražděn a nahrazen Johnsonem už roku 1848, a ne až 1865?
Buď jak buď, pan Hvížďala, mistr to žánru, Na plovárně plaval, vlastně se pěkně vymáchal. Předvedl míru své vzdělanosti, kterou ostatně osvědčil v tištěném rozhovoru s Arnoštem Lustigem, kdy se upřímně podivil, že Ditu Saxovou si Lustig nevymyslel, že ji psal podle dívky jejího osudu, ačkoli o tom před časem vyšel s Lustigem celý rozhovor, který by měl znát, aby se tak snadno neodkopal.
Autor: ja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |