Pro čtenáře jsme připravili nový a hlavně převratný sloupek, jehož prostřednictvím vás naučíme nahrazovat slova českého původu cizojazyčnými. Společnou silou, postupně po jednom výrazu a s mnoha poznámkami ten náš nízký mateřský jazyk vyškrtáme. Níz-kým se stal v té chvíli, kdy nám začalo být milejší používat cizí výrazivo na úkor české-ho.
A sametová léta běží…
Už uteklo pár desetiletí od soustavného, i když sametového ničení všeho českého – továren, obchodů, úřadů, jenže tzv. čeština se nás zatím jakžtakž drží a převažuje v běžném hovoru. Avšak stačí se podívat do posledních Pravidel českého pravopisu vydaných domnělým Ústa-vem pro jazyk český, co všechno jeho pokrokoví tvůrci považují za české, nenaleznete v nich jediný novotvar. Ženou tím vítr pro náš mlýn, v němž semeleme zbytky řeči našich předků, řeči to zastaralé – nerozumíte-li, tak archaické.
Pidžinigliš
Svět jest směrován k pidžiningliš a Češi nesmí stát stranou (pidgin /pidžin/ nespisovná, přesto hojně užívaná mluva, která vznikla při obchodním styku povětšinou anglicky hovořících kup-ců se všemi částmi světa na základě spojení angličtiny s domácí skladbou a ohýbáním slov). Touto venkovskou angličtinou, vždy ovšem odlišnou podle oblastí výskytu, spolu s tamními osadníky již hovoří větší či menší počet mluvčích několikera domorodých kmenů v Zimbabwe, JAR, Novém Zélandu, Austrálii, Indii, Indonésii, Malajsii, Filipínách, Singapu-ru, Hongkongu, Karibské oblasti, Jamajce, Trinidadu a Tobagu, Belize, Kanadě, USA a pře-kvapivě i v keltském Irsku. Víte, že si mezi sebou v podstatě nerozumějí? Ano, máme dobře nakročeno se k nim přidat, jsme asi tak na půl cesty. Hovoříme a píšeme ve větách sice ještě s větším počtem slov českého původu – asi 60-80 %, leč malé národy (malé myšlením, niko-liv územní rozlohou) již žádné novotvary nezavádějí a pouze papouškují, co slyší. Přece jen ta velikost papouščího mozku – chcete-li, tak malost – má svá omezení. Na druhou stranu se člověk při papouškování daleko méně namáhá, přemýšlení totiž zabírá hodně sil.
Sice nenápadná, přesto moc
Těm, kteří mají co do činění s přípravou článků pro sdělovací prostředky, spadla do klína sice nenápadná, přesto moc; dost možná si ji ani neuvědomují. Lví podíl patří novinářům. Raději jim říkejme žurnalisti – přes fr. journalier-denní (zpravodajství), jour-den prachpůvodně z latiny diurnus-denní, dies-den; za český výraz by se mohli urazit. Dennodenně drtivá většina lidí čte noviny a poslouchá rozhlas, televizi, čili tyto zdroje se jim chtě nechtě stávají vzorem k sestavování vět z předložených slov. Prostřednictvím těchto vzorů přenášejí čtenáři a poslu-chači danou skladbu výrazů do běžného užívání. Ohlédnete-li se zpět, naleznete nepřeberné množství polovičatých překladů, jež snadno zevšeobecněly právě díky neumělému zpracování zpráv či hraných snímků ze zahraničí. Dnes již nikomu, včetně netečného Ústavu, nepřijde nutné se nad tím pozastavovat. A hlavně, slova cizího původu zní v našich uších daleko lépe, důrazněji a výstižněji oproti mateřštině. Jak vznešeně zní třeba prezident oproti předsedovi (z latiny prae-sidere znamená před-sedat, tedy sedět vepředu). Důchodci se cítí uraženě, jsou-li označeni za důchodce či starce, kdežto výraz senior jim přijde zcela v pořádku (z latiny senex znamená starý). Pokud vám někdo o něčem sporném řekne, že to není možné, tak se vám chce pochybovat, zato při použití výrazu neexistuje nemáte žádných námitek.
Prasopsi
Slovo neexistuje je samo o sobě tzv. prasopes, neb je složeno z české předpony ne a latinské-ho exsistere (znamená vystupovat či vycházet najevo). Už samotné ohýbání cizojazyčných kořenů podle vzoru českých slov (např. museum-muzeích, premiere-premiérech) rozhodně patří k výdobytkům rozvíjejících jazyk. Jak se zdá, horko těžko přijde na pořad dne označení tohoto jevu za pěknou prasečinou, poněvadž vytoužená pidžiningliš stojí na obdobných ohy-bech. Proč to neříci otevřeně: Za rodnou češtinu se stydíme, takže házením zejména ostrovní angličtiny do našeho projevu povyšujeme svou osobnost. Nelze proto přijmout myšlenku, že tímto způsobem ponižujeme kromě sebe ještě český jazyk, potažmo celý národ.
Angličtina pod drobnohledem
Co má angličtina společného s výše zmiňovanou latinou? Germánští Anglové, Sasové a Juto-vé vtrhli na ostrov za Lamanšským průlivem v polovině 5. století, vytlačili tamní keltské kmeny a v klidu si tam vybudovali vlastní království. Než přišel zlomový okamžik v roce 1066, kdy ostrov pokořil a ovládl normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel, spatřily už světlo světa zákoníky i kroniky v ryzí anglosaštině. Vilém a jeho následovníci, vychováváni v románském duchu na francouzském dvoře, pochopitelně nespravovali ostrov v jim nesro-zumitelném jazyce. Proto došlo k silné romanizaci většiny slovní zásoby (francouzština jest románským jazykem). Smícháním obou jazyků v tzv. angličtinu nastal zmatek: pravopis lehce postaven na hlavu, zcela odlišná výslovnost od písemného záznamu atd.
Zápory jsou klady?
Nakonec proč ne, třeba právě ono spojení a pokroucení slovních zásob z angličtiny udělalo světovou záležitost, kterou se dnes musí povinně učit i české děti už ve školce. Marné je volá-ní jazykovědce Vladimíra Šaura (HaNo, 22. 1. 2010), že nejprve bychom se měli řádně naučit rodnou řeč a začít s výukou dalšího jazyka jako za starých dobrých časů až v páté třídě zá-kladní školy. Též doporučuje navždy se vyhnout tomuto popletenému jazyku, jenže my nikdy nedáme na vlastní rozum a dobré rady. Již brzy přijde čas, kdy děti ve škole nebudou smět mluvit mezi sebou česky ani o přestávkách. Připomíná vám to dobu Josefa Jungmanna? Aby ne. Čeští rodičové by měli své ratolesti už od kolébky »sytit« světovou angličtinou. Proč je ještě zatěžují nízkou češtinou? Přinejmenším by nám ušetřili tento škrtací sloupek a urychlili by postup Čechů k dokonalosti, neboť posledních pár let je dokonalostí rozuměno umět ble-kotat anglicky.
Českoňština
Přes zmíněné překážky s nezodpovědnými rodiči se čeština posouvá vzhůru ke světovosti díky polovičatosti sdělovacích prostředků a netečnému Ústavu (či Netečnému ústavu?). Proto ji v tomto mezistupni říkáme českoňština – odvozeno od pavýrazu česko. Jen tisíc let jsme byli České země, avšak za necelých dvacet jsme už povýšili na tzv. Česko. Až bude ve větách užíváno českých výrazů 10-20 % (vesměs koncovek a předpon slov), můžeme zajásat nad označením pidžiningliš a západnímu světu porozumíme. Vezměte jed na to, jak moc se tato záležitost stane přínosnou pro všechny zúčastněné strany. Západ potřebuje levné pracovní síle podávat rozkazy nebo úkoly, o to snadněji a rychleji je pochopíme. Za odměnu nám, čes-koňům, postačí ohlodat jím hozené kosti. Ne nadarmo nám milí a skromní Němci odnedávna říkají tschechische Hunde - čeští psi.
Začínáme škrtat
Koho z českoňů by v posledním dvacetiletí napadlo česky pojmenovat svou společnost, česky označit výrobek nebo vyvěsit obchodní štít v češtině? Téměř nikoho. Tímto škrtacím sloup-kem přesvědčíme zbytek zatvrzelých »staročechů«. Popoženeme tak náš pochod ke světovosti a upřesníme si základní pravidla rozbití práce pomatenců, jež známe pod krycím heslem OB-ROZENCI. Ponejprve vyškrtneme z českého slovníku »České země«. Ale o tom až někdy jindy. Dnes toho na úvod a zasvěcení do tajů o dokonalosti bylo až dost, no ne?
Připravil: Vlastimil HLOUPÝ (česky), Georgius BRUTUS (latinsky),
Jiří BRUTHANS (českoňsky)
Své připomínky posílejte na: skrtame@seznam.cz
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |