Léta jsem patřil ke kamarádům a příznivcům velkého českého grafika, malíře, ilustrátora akademického malíře Jaroslava Sůry. Setkávali jsme se, dopisovali si, spolu jsme chutnali krásné víno. Uměl snít a vyprávět jako nikdo na světě, poutavě líčil, jak si jeho díla cenil Pablo Picasso a o tom, jak kdysi slyšel růst trávu. Jeho hudební plakáty nemají žádnou konkurenci, jeho ilustrace desítek knih nemají opakování.
   Černá a bílá byla pro něho po desítky roků určující tóninou, sliboval návrat k barvám spektra. Byl oceněn medailemi po celém světě i v posledních dvaceti letech - v USA, v Japonsku, Itálii a jinde. Jenom doma mu štěstí v těchto dekádách vůbec nepřálo.
   Žil se svou ženou Věrou v ústraní a někdy hodně podivně.
   Když mu bylo před dvěma roky osmdesát, nikdo mu z českého kulturního světa nepřichystal výstavu, sám na ni neměl. Nikdo ze slovutných papalášů jej nedekoroval.
   Nakonec vystavoval na pražské Národní třídě ve třech výkladních skříních. Bylo to připomenutí poněkud urážející ve světle zmatené doby, která si stále výše a výše vyskakuje nad svým češstvím.
   Ale snad přece jen není pozdě, aby národ svou hanbu a své netečné chování a jednání s velkým českým umělcem, žákem Karla Svolinského, s velkým českým vlastencem z učitelské písmácké rodiny z Podblanicka, vůbec odčinil.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)