Heydrich dával „české verbeži“ jen pět šancí: poněmčit, přesídlit do říše, postavit ke zdi, vysídlit do prostoru kolem Ledového moře, sterilizovat. Nepohodlná byla především česká inteligence. Frankův plán úplné germanizace Českomoravského prostoru pak stvrdil Hitler.
V pondělí 1. června 1942 němečtí fašisté popravili na kobyliské střelnici předního českého spisovatele a kulturního pracovníka Vladislava Vančuru, rodáka z Háje ve Slezsku. Jeho zastřelení bylo součástí mohutné persekuční vlny, jež – už po několikáté – postihla český národ v důsledku fašistické okupace a existence tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy, který zde nastoupil 27. září 1941 svůj úřad, vyhlásil ihned stanné právo a systematicky pracoval na likvidaci českého národa.
Vančura v této době vyniká – ve srovnání s Heydrichem, který je přímo zosobněním negativních, protičeskoslovenských sil – celým svým předchozím životem, tvůrčím úsilím a charakterem jako představitel nejlepších humanistických tendencí, jež česká kultura v první polovině 20. století vytvořila.
V roce 1936 napsal Vančura (v Mladé kultuře č. 1 v úvaze Kontext) slova výstižná a platná pro současnost: „Jsme svědky pokořujícího dějepisu a vývoj se před našima očima obrací proti logickému směru.“
Je obecně známa Vančurova úcta k mateřštině, je znám jeho trvalý zájem o slovesnou kulturu a jazykovědnou a literární teorii, již u nás pěstovali členové Pražského lingvistického kroužku. Ale respektování slova, slovesného tvaru mu nebránilo, aby se zejména od třicátých let zaměřoval k přesnějšímu poznání soudobé společnosti, k poznání, které dodnes neztratilo svou aktuálnost: „Vyznavačům dnešního pojetí demokracie schází již možnost rozlišovati mezi vývojem a zvratem a jejich fanatismus jde tak daleko, že házejí do jednoho pytle fašismus s komunismem – nerozeznávají ani kladný, ani záporný soud.“ (Haló noviny, 12. 5. 1935.)
Vančura byl úzce spjat se vznikem i koncepcí Devětsilu, uměleckého sdružení mladé socialistické generace, založeného v říjnu 1920; stává se jeho prvním předsedou a koncipuje i program základní orientace a východiska nového proletářského umění.
V roce 1921 je Vančura promován na doktora všeobecného lékařství, uzavírá sňatek s MUDr. Ludmilou Tuhou a společně otevírají lékařskou praxi na Zbraslavi. Téhož roku píše Vančura spolu s F. C. Weiskopfem předmluvu k básnické prvotině Jaroslava Seiferta Město v slzách. V předmluvě jsou uvedena tato programová slova: „Báseň není zjevení, ale dílo těžké a nevelké jako dělnická práce. Revoluce prostupuje svět, řád nové tvorby vzchází.“ V Tvorbě z 1. 1. 1926 polemicky kritizuje skutečnost, že „v komunistické straně dělnictví, odbornost a styl neplatí nic, právě tak jako jinde. Všechny ohavnosti demokracie (diletantismus, diskuse, volby, sněmování atd. nalezly místo uvnitř partaje, jejíž povinností je nebýti partají, jejíž povinností je plán o realizaci nového pracovního systému, vědecká kritika a organizace moci“. Proto Vančura podepsal prohlášení sedmi proti nastupujícímu Gottwaldovu vedení; to pak tyto signatáře vzápětí vyloučilo.
V anketě o postavení inteligence v časopise Levá fronta, sdružujícím mimostranickou levicovou inteligenci, zaměřenou důsledně protikapitalisticky, Vančura v r. 1931 napsal: „Pracující inteligence patří do Komunistické strany. Domníváme se, že hnutí se dopouští chyby, když rozlišuje mezi prací.“
Od poloviny třicátých let je Vančura veřejně činný v Družstevní práci. V dubnu 1936 je pozván na VII. sjezd KSČ; sjezdu posílá pozdravný telegram a dopis. Téhož roku se stává prvním předsedou Československé filmové společnosti, o jejíž vznik se rozhodující měrou zasloužil.
Výsledkem Vančurovy spolupráce s významnými historiky, kdy umělecká iniciativa i vlastní autorství bylo Vančurovo, se stalo dílo Obrazy z dějin národa českého (třetí díl zůstal nedokončen a vyšel až roku 1948).
Prostřednictvím svého přítele Ing. Lubomíra Linharta hlásil se Vančura už na podzim 1939 k ilegální stranické práci. Výzvy představitelů okupantské moci, aby s nimi Vančura spolupracoval při natáčení filmu o Bedřichu Smetanovi, nechává bez odpovědi; rovněž nereaguje na pozvání adresované mu jménem říšského ministra osvěty a propagandy Josefa Goebbelse, aby se roku 1940 zúčastnil cesty do Německa a Holandska. Zato se účastní práce v Národně revolučním výboru inteligence. Na Zbraslavi se setkává – z podnětu Františka Hřivny, správce tamější galerie, s Bedřichem Václavkem.
Na jaře 1942 existovala mezi inteligencí široká síť národně revolučních výborů. Jejich práci do značné míry řídil Julius Fučík za spolupráce Jaroslava Klecana a Jana Ziky. Důležitou úlohu hrál historik umění Pavel Kropáček (udržoval až do svého zatčení 30. 4. 1942 kontakt s Vančurou), mezi divadelníky Božena Půlpánová, mezi filmaři Ing. Lubomír Linhart, mezi lékaři MUDr. Miloš Nedvěd a MUDr. Zdeněk Štich. Ilegální činnosti se účastnilo mnoho intelektuálů z řad nečlenů strany, např. profesor ČTUV v Praze Viktor Felber (popraven v týž den jako Vladislav Vančura).
Dne 12. 5. 1942 v 5 hod. ráno byl Vladislav Vančura ve svém zbraslavském bytě zatčen a odvezen do vězení na Pankráci. Část věcí mu gestapo zabavilo, část spisovatelových rukopisů se podařilo manželce a přátelům zachovat, resp. ukrýt.
Čtvrtý den po Vančurově zatčení doručila pošta Ludmile Vančurové manželův dopis. „Byl napsán hned první den ve vězení, před výslechem, a zřejmě na příkaz gestapa. Nebylo v něm zoufale nic, bylo hrozné číst slova – daří se mi celkem dobře, myslím na Vás. A adresa: Vězeň Vladislav Vančura…“ (Ludmila Vančurová, Dvacet šest krásných let, Čs. spisovatel, 1974, str. 156.)
Julius Fučík v Reportáži psané na oprátce evokuje momenty z doby těsně po atentátu na Heydricha: „Večer co večer slyšíš dole na chodbě vyvolávání jmen. Padesát, sto, dvě stě lidí, které za chvíli naloží spoutané do nákladních aut jako jatečný dobytek a odvezou do Kobylis k hromadným popravám… Vracím se pozdě večer od výslechu. Dole u zdi stojí Vladislav Vančura s malým ranečkem svých věcí u nohou. Vím dobře, co to znamená. I on to ví. Tiskneme si ruce. Ještě ho vidím shora z chodby, jak tam stojí s hlavou mírně skloněnou a pohledem dalekým, dalekým přes celý život. Za půl hodiny vyvolali jeho jméno…“ Dne 1. června 1942 v 18 hodin 45 minut byl Vladislav Vančura popraven.
Ivan Olbracht 25. 10. 1945 uvádí: „Umíral tak, jak žil: hrdě, sebevědomě, s odporem ke každému kličkování nebo kompromisu, s nenávistí ke všemu podlému a nečistému. Umíral jako Vladislav Vančura. Dvacet dní ho trýznili, a přicházeje do cely, zbitý na zádech i šlapadlech provazy, odmítal říci spoluvězňům jediné slovo o svém utrpení. Německá bestie z něho nevymlátila ani slovo. Nelze si to u Vladislava Vančury představit ani jinak; poslední jeho známá slova jsou ta, která pronesl ke svému spoluvězni Karlu Strnadovi: ´Vyřiď mé ženě, že jsem zůstal statečný až do konce.´ Kdo básníka znal, nikdy o tom nemohl zapochybovati. Největší český spisovatel je mrtev. Zemřel proto, že byl nejvýznamnější z nás. V něm měl být zasažen celý český národ. Stejně jako v Lidicích. Okupanti chtěli Čechy naplnit hrůzou, úzkostí a s nimi otrockým duchem, který už nikdy nedovolí svobodně vydechnouti, nebo dokonce se vzepřít pánově vůli. Ale dosáhli i v Lidicích, i vraždou Vladislava Vančury, výsledku právě opačného.“
Vzpomínku na Vladislava Vančuru uzavírám varováním prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše z prosince 1945:
„Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou sami před sebou a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty nové lži budou přednášet… Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu, národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice…“
Servilnost mnoha českých politiků, nepoučených z dějin vlastního národa, servilnost především vůči velkým sousedům, určuje nesporně především českou politickou scénu, která – přes tragické zkušenosti – jen umocňuje chyby minulosti svými novými nekvalifikovanými rozhodnutími.
(Kulturní slavnost Rozmarné léto, Háj ve Slezsku, 25. června 2011)
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |