Je to již 120 let, kdy se v Hájích u Opavy narodil Vladislav Vančura (1891–1942). Jeho tvorba je nejen inspirativní, ale i hluboce provokativní, a to je právě ta hodnota, kterou myslící člověk nejvíce ocení. Připomeňme si jeden z mnoha jeho výroků, vyřčený před více než čtyřiceti léty, který jako by vypadl z naší současnosti: „Dobrá vůle nedouků může být respektována, avšak jestliže tito lidé staví svoje defekty na odiv a jestliže vládnou, je nutno je nazvat pravým jménem.“
Snad si Vančura ani v nejbujnější fantazii nedovedl představit, jaké všechny možné defekty to v budoucnu mohou být. Výběr tohoto citátu není pro naši současnost vůbec náhodný, právě v těchto slovech můžeme najít aktuální odpověď na stav našeho světa. Mohli bychom právě dnes, a to jistě oprávněně, polemizovat s Vančurovou myšlenkou týkající se „dobré vůle nedouků“, kterou on u nedouků své doby do jisté míry toleruje. Domnívám se však, že v našem pojetí, a tedy v naší současnosti, nedoukům toho našeho dnešního světa právě tato dobrá vůle chybí.
Jasná slova Vladislava Vančury mne inspirovala k zamyšlení nad vládou nedouků v jedné sféře našeho života, a to sféře jistě nezanedbatelné - ve světě umění. Stav kultury a umění se dnes velmi často prezentuje jako něco, co je symptomatické pro naši dobu, něco, co existuje, co pluje jako nějaký deus ex machina nad vodami, a s čím se nedá nic dělat.
Jistěže toto konstatování má své opodstatnění ve smyslu akademicky pojímané estetiky, či jednotlivých uměnověd, které velmi často, dokonce téměř vždy, s velkým zpožděním odráží dobovou skutečnost, záměrně opožděně reagují na umělecké výboje. V těchto souvislostech si však nemohou umýt ruce takové disciplíny jako je umělecká kritika, a ve své podstatě i programová estetika.
Právě pěstování těchto disciplín má u nás tak dlouhou a silnou tradici. Můžeme hovořit o celých generacích a desítkách autorů, kteří vytvářeli atmosféru kritičnosti, kteří poukazovali právě na nedouky svých časů, bojovaly s nevzdělaností a diletantismem.
Vančura patřil k nejvýznamnějším představitelům této fundované kritičnosti, tohoto přístupu k umění. Nekompromisně se obracel i do vlastních řad, a tam často působil nejzžíravěji. Vančura byl znám svou velkorysostí, bytostně však nesnášel jakýkoli dogmatismus. Moderní umělecký projev chápal především jako výsostně originální, a proto každé epigonství bylo proti jeho představě o umění vůbec, a o avantgardním umění zvlášť.
Právě této kritičnosti opřené o hluboké poznání a pochopení uměleckého díla se nám v dnešní době nedostává. Když se umělecká kritika sporadicky objevuje na stránkách novin a časopisů, je většinou velmi povrchní a již dopředu deklaruje svou hodnotovou labilnost.
Jistě se nelze divit. Vždyť celý náš hodnotový svět je totálně destruován. Naše morální hodnoty prožívají snad nejhlubší krizi v celých našich kulturních dějinách. Zde mám na mysli nejen jevovou stránku věci, ale tu nejvlastnější podstatu, úmysl, záměr. Morální zrůdnost se nejen praktikuje, ale ona se bezostyšně také veřejně deklaruje, a právě v tom vidím nejhlubší morální propad naší současnosti.
Hodnoty estetické jsou bezesporu přesným obrazem devastace hodnot obecných, v tomto slova smyslu hodnot morálních. Mohli bychom jmenovat řadu projevů, které jsou charakteristické pro hodnotovou pokleslost našeho umění, kde představitelé jakéhokoli diletantismu se pohybují jako ryby ve vodě.
Zcela záměrně je například kladen důraz na tak zvané populární žánry. S vysvětlením „lid si to žádá, lid si to přeje“ se uplatňují a preferují nejpokleslejší tzv. umělecké projevy. Měřítkem umělecké hodnoty se pak stává například sledovanost televize, návštěvnost koncertů našich tak zvaných hvězd.
Umění tradiční, či někdy označované jako umění vážné, se musí přizpůsobovat tomuto stavu a prodávat se téměř na chodníku, aby fiktivně uspělo.
Jistě žádný soudný člověk nebude zastáncem pouze klasického umění, vždyť právě Vladislav Vančura a s ním celý poetismus preferoval tehdy nové umění, jako například film, ale vlastně veškeré umění netradičních žánrů. Nejde tedy o žánr, jde o úroveň o hodnotu předváděného a předkládaného. Záměrně volím termín předvádění a předkládání, v této souvislosti se totiž ostýchám použít tradiční pojem interpretace, který je svým způsobem spojen s úvahami o kvalitě. Slovo předvádět je mnohem výstižnější. Mnohem více se hodí k dalšímu typickému rysu našeho současného „uměleckého“ projevu, a tím je fenomén „umělec“.
Hlavním úkolem jisté části umělecké fronty je předvádět se, a to většinou v malé návaznosti na umění, kterého má být ten jistý strůjcem.
Abychom však byli spravedliví, někteří si to velice přesně uvědomují a stále je jejich cílem vlastní umělecký výkon, „vykonaná práce“, než budování si své pseudoosobnosti.
Vraťme se však k vlastní kvalitě uměleckých děl. Umělecké dílo, ať jej chápeme z různých zorných úhlů, je jistým konglomerátem různých prvků a tedy i jejich příslušných hodnotových nasměrování. Z množství prvků, z nichž se umělecké dílo skládá, bych právě ty formální považovala v naší současnosti za nejuvolněnější. Z vlastní zkušenosti víme, jak široká je současná platforma možností uplatňování různých formálních prvků. Je to jistý rys postmoderny, který manipuluje s nejrůznějšími prvky vytvářeje novou soustavu, záměrně nevolím slovo kvalita.
Za závažnější bych však považovala spíše bezradnost současného uměleckého projevu, odrážející se v jeho obsahu, nasměrování. Když se konečně objeví v uměleckém díle či v nějakém interpretačním počinu nějaký náboj, myšlenka, pak je většinou odvarem výbojů šedesátých let 20. století, a záměrná komerčnost leze z těchto děl jako sláma z bot.
Klademe-li si otázku, kde se tedy bere tolik špatných uměleckých děl, minimálně nepůvodních, kde se bere tolik pokleslého vkusu, který umožňuje nedoukům – diletantům nejrůznějšího zaměření se tak zvaně umělecky realizovat? Nacházíme velmi jednoduchou odpověď: Stav naší kultury a umění je výsledkem stavu naší společnosti.
Závěrem si však uvědomme, že všechno to, co se nám dává k věření, ještě nemusí být pravda, že všechno to, co je nám předestíráno jako umění, uměním nemusí být, že fakt, že je to vystaveno, či dokonce se to hraje, či to vysílá libovolný kanál televize a rozhlasu, ještě nehovoří o kvalitě celé tvorby.
Možná právě dnes, někde v ústraní, vznikají díla, která v budoucnu budou reprezentovat počátek nového tisíciletí. Jsme přece poučeni klikatými dějinami umění a víme, jak ošidné jsou dobové soudy.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |