Píšeme si

   Ke konci týdne jsem chvíli několikrát listoval v různých brožurách a statích. Moje pozornost se zastavila při pohledu na zveřejněné jméno - Ludvík Svoboda. Ano, jméno tolik známé. Osobnost, kterou jsem vždy obdivoval a vysoce uznával. Teď jsem nechtěl věřit svým očím. Domníval jsem se, že je to jen zlý sen. Zamrazilo mě v zádech. Začal jsem lapat dech.
   Novodobí psavci, politické „celebrity“, popisují Ludvíka Svobodu jako „banditu z Buzuluku“, zločince, darebáka, který na bodácích přinesl do Československa komunismus. Už zapomněli, že byl jedním z prvních, který se po okupaci v roce 1939 zapojil do boje proti fašismu? Na jaře v roce 1939 se voják a vlastenec Ludvík Svoboda zapojil do budování odbojové organizace „Obrana národa“. Odešel do Polska. Zde velel tvořící se československé vojenské jednotce, kterou v září 1939 převedl do Sovětského svazu. Stal se velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 zúčastnil bitev na frontě.
   Před odjezdem našich vojáků na frontu v roce 1943 se Ludvík Svoboda loučil s vojáky slovy: „Někteří z nás nedojdou. A jménem těchto bych vám chtěl vyjádřit vzkaz našemu lidu doma: Nechť se již nikdy neopakují Lipany, nechť již nikdy nedojde znovu k roku 1938. Zatímco Západ nás zradil, víme, kdo jediný nám zůstal věren. A my, kteří jdeme za obnovu svého národa bojovat a obětovat třeba i vše, odcházíme do tohoto boje s vědomím, že to bude Sovětský svaz, s nímž nás budou pojit nejpevnější svazky.“
   Nejsou nepřátelská slova psavců odplatou za vlastenecké postoje a slova Ludvíka Svobody? Někteří prý dokonce tvrdí, že Němci udělali velkou chybu, že nevyvraždili všechny komunisty a jejich přívržence. Opomíjí i rozhodující roli Sovětského svazu v 2. světové válce, byť jeho úlohu uznaly všechny západní velmoci. Americký generál D. Eisenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil:
   „Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu, se bude uctívat v dějinách navždy.“
   Nepřátelským výrokům mnoha psavců se opravdu nechce věřit. Útočí a zpochybňují před mladou generací 2. světovou válku a její tragédie, všechny padlé ve válce, umučené, zavražděné. Útočí na velkou osobnost dějin, která prošla anabází dvou světových válek a byla vystavena těžkým zkouškám nejen ve válkách, ale i vlivem komunistických radikálů v 50. letech minulého století, kteří ho krátce věznili a po ročním nezařazení ho poslali do důchodu.
   Až díky N. S. Chruščovovi se mohl vrátit do centra společenského dění a díky zvolení prezidentem republiky v roce 1968 dosáhl jistého zadostiučinění. I v srpnu 1968 zůstal vlastencem, nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Na adresu vstupu vojsk mj. řekl: „Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako váš prezident považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žily v přátelství… Nechci tím skrývat skutečnost, že nadlouho zůstanou bolavá místa způsobena událostmi těchto dnů.“
   Ano, takový byl prezident Svoboda. Nechtěl zbytečně hazardovat a nechat prolévat krev svých spoluobčanů. Období jeho prezidentování nakonec narušila nemoc a předčasné zbavení funkce. Nastaly mu nové problémy. Zůstal však po celý život vlastencem, čestným člověkem.
   Hrozivě působí pisálci, kteří neodsuzují německý fašismus za zničení společenských hodnot a za utrpení národů, neodsuzuji nacisty, kteří nám hrozili národním zničením a vyhlazením, vystěhováním na Sibiř, ale vymývají lidem mozky tvrzením, že za 2. světovou válku může Sovětský svaz a národy bojující po jeho boku, že vítězství ve válce bylo především skutečnou porážkou Sovětského svazu i Československa, že důsledky této porážky napravil až 17. listopad 1989. Klesám v kolenou a je mi špatně.
   Tvrzení pisálků je v rozporu se vším, co jsem se učil, co jsem poznal, sám prožil. Kam, kam až to dojdeme? Já vím: asi do obdobného období jako po Bílé hoře. Je mi úplně jasno, co chtěli ti klepači s klíči na Václavském náměstí, organizátoři a manipulátoři rvačky a „mrtv퓨studenti“ z Národní třídy 17. listopadu, zrádci vojenské přísahy o věrnosti socialistické republice. Už vím, proč byli tak vehementně odmítnuti a dokonce perzekuováni reformátoři, kteří chtěli připravit návrat do obdobného období jako v roce 1968. Vůbec nešlo jen o Jakeše, to byl jen prostředek ke zničení komunistů včetně reformistů. Proto musely padnout i Slušovice! Díky bolestivým a odsouzeníhodným přehmatům levicových radikálů v 50. letech minulého století šlo a jde především o likvidaci komunistické strany jako celku, o zničení socialistických ideálů, o likvidaci samostatnosti a suverenity našeho státu, o jistou obnovu pobělohorské doby. Prostřednictvím peněz a stupňujícím se útokům na komunisty, kteří se na ničím zlým nepodíleli, se jim to daří. Prostřednictvím cíleně organizované hysterie a falešnosti slov jsem měl v listopadové komedii století „padnout“ i já jen proto, že jsem podporoval právě progresivní slušovický řídící model, že jsem podporoval rozvoj vědeckotechnické a výrobní spolupráce se všemi průmyslově vyspělými zeměmi Západu i Východu. Padl jsem napůl. Je mně líto, že jsem vůbec pracoval jako politik v nehybném prostředí předlistopadového dogmatu a jsem rád, že jsem byl nemocen a nezúčastnil se polistopadových her a matů.
   Naše národní dějiny, statečnost a odvaha našich obyvatel při osvobození i budování naší vlasti, jakož i osobnost L. Svobody, si nezaslouží jakékoliv překrucování a hanobení!

   RUDOLF HEGENBART, Cikháj

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]