Jako rozemnout zeminu v prstech, jako zakrojit nůž do voňavého bochníku chleba, jako se napít pramenité vody. Tak na nás působí pohled na obrazy akademického malíře Pavla Poličanského. Malíře Krajiny domova, jak říká název jednoho z jeho posledních katalogů. Vystudoval Fakultu architektury v Praze. Celý život se věnoval krajinomalbě, grafice a architektuře. Hojný je výčet výstav, je mnoho míst doma i ve světě, kde svá díla prezentoval, svými díly je zastoupen ve veřejných institucích i soukromých sbírkách.
O tom všem hovoří katalogy. My se zde chceme alespoň dotknout toho, co nelze uchopit, hmatatelně vnímat. Dotknout se pocitu, fluida, které se vznáší nad krajinami a které malíř s láskou přemluvil k věčnému trvání ve svých obrazech. Přestože pracoval expresivně, výsledkem byla krajina poetická, nabitá atmosférou okamžiku, místy až romantická. Typická škála dráždivých ostrých barev, rudých, oranžových, žlutých, modrých, zelených přesto v konečném výsledku lahodí oku a co víc, hladí duši. Sám napsal o své tvorbě: „Nechci svými obrazy vypočítavě dráždit, nechci provokovat, nechci šokovat. Nechci děsit, zraňovat, bourat. Což není hrůz, špíny, utrpení a bolesti již kolem nás všude dost? Chci toliko uklidňovat, laskat, hladit po duši. Srozumitelnou, prostou formou oslovovat diváky a dávat jim klid, radost, úsměv. Jen tak trošku zazpívat… Je to snad naivní?“ Ne není to naivní, milý příteli, je to přání nás všech, kteří v této divoké a dramatické době pracujeme na poli kultury, na našem „druhém břehu.“
K dokreslení zde uvedeme ještě ve zkratce trochu odborného pohledu na jeho dílo. U obrazů nemůžeme očekávat žádné poklidné a uhlazené motivy, spíš plátna s vysokou vrstvou barev, nanášené divokým štětcem. To jsou obrazy Pavla Poličanského. Na fialovém pozadí se tyčí oranžové, žluté a červené kreace stromů, chalup, zahrad, keřů, skalisek a svatých muk. Když toto malíř maloval, měl na mysli krásu Českého ráje a máčel při tom své štětce do barev poezie a lásky k tomuto kraji. V jeho pojetí ztrácí krajina svou poklidnou a neměnnou tvářnost a stává se poetickou a zároveň až snovou vizí. Zabývá se hodně svými emocemi, vznícenými představami o zpracovávané krajině. Je zde exprese rozbouřeného nitra v prudce vržených námětech, toužících po něčem novém, dokonalejším. Tyto pocity přetváří do svých typických barev, námětů a nachází v nich své nové vyjadřovací poselství. Barevnost jeho obrazů proto neodpovídá viděné skutečnosti, ale skutečnosti cítěné, a tato citová hnutí deformují obrysy a tvary, aniž by byl narušen příznivý pocit ze zobrazeného.
Pavel Poličanský, člen Unie českých spisovatelů, zemřel náhle po krátké, těžké nemoci 18. května 2011. Čest jeho práci, čest jeho památce.
Autor: BOHUMILA a FRANTIŠEK SARNOVI
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |